Vypouštění skleníkových plynů je v etickém smyslu instrumentalizací druhých lidí. Jestliže emise nesnižujeme při vědomí, že pravděpodobně způsobujeme problémy, které bude muset řešit někdo místo nás, pak jednáme, jako by na našich důvodech záleželo více než na životech a možnostech jiných lidí, generací, států atd. 

Morální a etická relevance snah o zlepšení (na individuální úrovni či na úrovni státních politik) se přitom neodvíjí od rozsahu škod, kterým se nám podaří zabránit. Česká republika má tedy primárně převzít odpovědnost za vlastní emise a snížit je na minimum, neboť jsou to právě naše emise, co vůbec můžeme snadno snížit. 

Stejně jako v případě důrazu na obranu lidských práv je i oblast řešení klimatické krize otázkou odpovědnosti, v níž velikost státu nehraje roli. Proaktivní přístup (např. R2PC) je plně oprávněný a pro ČR, jež svou integritu vystavěla na uhlíkové ekonomice, navíc morálně závazný. 

Text artikuluje ideové pozadí konkrétních doporučení z policy paperů naší klimatické série, hraje ale také roli praktického přehledu našich odpovědí na otázku co a proč je třeba v ČR činit pro mitigaci a adaptaci na změnu klimatu. 

Výklad je koncipován jako rozbor a vyvracení argumentů „klimaskeptického“ myšlení, aby dospěl k principiálnímu zdůvodnění, že pasivita vůči změně klimatu je morálně a eticky nepřijatelnou volbou.