Obsazování velvyslaneckých postů rezonuje v polistopadové éře s různou intenzitou. Nejčastěji jsou zpochybňovány nominace kandidátů s politickou minulostí či lidí působících v české diplomacii ještě před sametovou revolucí.

Diplomacie se po roce 1989 budovala prakticky od základů. Leitmotivem polistopadových změn byla snaha zbavit se zkompromitovaných komunistů a spolupracovníků StB. V diplomacii byl tento krok o to naléhavější, že se odehrával na pozadí zahraničněpolitické reorientace. Hon na čarodějnice však nenastal a někteří zaměstnanci ministerstva zahraničí, disponující dříve stranickými knížkami a diplomem z elitní sovětské diplomatické akademie MGIMO, zůstali na svých postech. Nyní jejich počet roste a nejsou přitom vysíláni do bezvýznamných destinací.

Boj o jmenování

Po zvolení prezidenta Miloše Zemana v roce 2013 vzbudila debata ohledně jmenování velvyslanců silné emoce. Ústava dává prezidentovi pravomoc jmenovat a odvolávat velvyslance, čehož Zeman hodlal využít naplno. Dostal se do konfliktu se svým protikandidátem z druhého kola a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Dosavadní zvyklosti, podle nichž klíčovou roli ve výběru kandidátů hrálo MZV, chtěl Zeman změnit – nikoliv je dodržovat. Dlužno dodat, že oba předchozí prezidenti svých pravomocí rovněž využívali.

Prezidentovými nejvýraznějšími nominacemi byli Vladimír Remek a Livia Klausová, kteří jej podpořili v prezidentské kampani. Nebyli však přijatelní pro část veřejnosti a politické reprezentace. Ke sporu mezi prezidentem a MZV, který vedl k zablokování procesu jmenování velvyslanců na několik měsíců, se vyjadřovali mnozí politologové a ústavní právníci. Převládající názor o tom, kdo hraje v procesu prim, však dodnes neexistuje.

Celý článek najdete na stránkách týdeníku Dotyk.