Živo je i v samotném Íránu. V pátek Íránci po více než roce opět volili: rozhodují o tom, jaká skupina získá na příštích osm let většinu křesel ve Shromáždění znalců. Tento autoritativní sbor 86 šíitských duchovních volí a jako jediný může i odvolat nejvyššího vůdce, kterým je už 17 let ájatolláh Alí Chámeneí. Výsledek pátečních voleb tak více než neřízené výroky prezidenta Ahmadínežáda napoví, kterým směrem Írán v příštích letech na domácí i zahraniční scéně zamíří. Navíc je možné, že s ohledem na údajnou Chámeneího nemoc budou znalci během svého mandátu volit nového vůdce země.

On ví, co pálí lidi

Neúspěchy Západu íránský režim posilují. I podceňovaného prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Ten je po více než roce v úřadě stále celkem populární. Není duchovním a lidé ho berou jako symbol změny. Vítají, že chce bojovat proti korupci v současném establishmentu, který se prý zpronevěřil revolučním ideálům. „Chce půjčky pro mladé, aby mohli zakládat rodiny, a dát práci absolventům škol. Možná je populista, ale lidé ho volili, protože je jiný než ostatní. Ví, co obyčejné lidi pálí. Chce být prezidentem všech Íránců, ne jen teheránských boháčů,“ zní hlas íránské ulice.

Režim se teď cítí neohroženě. Proto na něj zatím neplatí politika cukru a biče. Za cukrátka svůj jaderný program vyměnit nechce a žádný bič vznášející se nad Teheránem nevidí. Do izolace, natožpak před hrozbu konfliktu ho nepřivedla ani kritizovaná neústupnost, se kterou sveřepě odmítá požadavky na zastavení podezřelých jaderných aktivit. Teheránu se sice podařilo přiblížit dosud umírněné Evropany tvrdšímu postoji USA, ale uvalení důraznějších sankcí stále brání Rusko a Čína – mají v Íránu své zájmy.

Neochota vzdát se atomových ambicí odráží též názor domácí veřejnosti. I ti, kteří nejsou horlivými stoupenci režimu, pokládají jaderný program za věc národní cti. Navíc napjaté vztahy se Západem režimu krátkodobě vyhovují, neboť sjednocují zemi a oslabují opozici. A pokud by střet skutečně hrozil, pak je vždy dost času ustoupit, odráží kritiku stoupenci Ahmadínežáda.

Pro svůj zatím úspěšný populismus se Ahmadínežád těší i podpoře nejvyššího vůdce Chámeneího. Ten stojí jako garant islámského charakteru země nad volenými orgány – prezidentem a parlamentem. Ale režim není prvoplánovou diktaturou saddámovského typu. Chce mít podporu veřejnosti a právě Ahmadínežád ji prozatím zajišťuje. Dovedně pracuje s propagandou, tradičním íránským nacionalismem i protizápadním šovinismem. A i když lze Írán jen těžko nazvat fungující demokracií, jde stále ještě o jednu z nejpluralitnějších zemí regionu. Probíhají zde volby a funguje i omezená politická soutěž.

Zkusit to po korejsku

Jenže ani Chámeneí nemá autoritu srovnatelnou s revolučním vůdcem Chomejním. I on potřebuje spojence. A Shromáždění znalců mu může být oporou, ale i mantinelem. Podle názoru liberálního myslitele Mohsena Kadívara jde v nynějších volbách o souboj mezi umírněnými tradicionalisty a radikálními ultrakozervativci.

První z nich najdeme v táboře kolem bývalého prezidenta Hašemího Rafsandžáního. Shromáždění znalců pokládají za orgán, který dává zdejší teokracii punc vlády lidu, neboť je jakousi brzdou neomezené moci nejvyššího vůdce. Radikální tábor pak demokracii zcela odmítá jako neslučitelnou s islámem. V jeho čele stojí ájatolláh Mesbáh-Jazdí. Ten je údajně duchovním guru revolučních gard i prezidenta Ahmadínežáda. Argumentuje tím, že islám vyžaduje podřízení se vůli boží a neposkytuje prostor pro svobodnou individuální volbu. Svobodné volby pokládá za „nástroj vlády chuligánů pijících vodku“ a obhajuje násilnou likvidaci odpůrců režimu.

O čem konkrétním tedy volby rozhodnou? Na domácí půdě jde o zachování pluralitních prvků íránské teokracie. Pokud posílí zmínění ultrakonzervativci, znamenalo ohrožení pro řady dosud vlivných šíitských duchovních, kteří díky svému relativně nezávislému postavení mohou režim a jeho představitele kritizovat z náboženských pozic.

Nejde však jen o mocenské spory uvnitř režimu, ale o zahraniční politiku země. Bude i nadále sledovat linii, která zatím zcela nekopíruje protizápadní rétoriku prezidenta? To je důležitá otázka už proto, že prezident nemá v zahraniční politice poslední slovo. Teherán je neústupný. Ale především proto, že mu neústupnost prochází. Zvítězí-li však radikální duchovní, zesílí hlasy volající po ofenzivnějším postupu. Možná po tom, aby následoval příkladu Severní Koreje, která svým jaderným arzenálem mezinárodní společenství už vydírá.

Teherán chce hrát roli regionální mocnosti a Íránci cítí, že Západ a jeho spojenci v regionu jsou oslabeni. Proto vidí šanci zaujmout jimi uvolněné pozice. Ale regionální vliv Íránu má své meze. A těmi je především šíitská odnož islámu. Blízkovýchodní šíité Teheránu věří, ale jsou většinovou skupinou jen na Iráku, mezi libanonskými muslimy a na maličkém ostrovním Bahrajnu. Naproti tomu sunnité v regionu nikdy nepřijmou snahu Teheránu o vůdčí roli v muslimském světě. Vždyť i v tisku sunnitských zemí se zatím hypotetická íránská jaderná bomba nenazývá „muslimskou“, ale „šíitskou“ – tedy nikoliv spojeneckou, ale konkurenční. A nyní jinak nevýbojná Saúdská Arábie varovala před svým zásahem v Iráku kvůli ohrožení tamních sunnitů.

Přesto se již delší dobu hovoří o tom, že krize v Iráku může být příležití pro obnovení dialogu mezi USA a Íránem. Po téměř 28 letech. Obnovení dialogu však nebrání jen spor o atom. Američané odmítají íránské vměšování v Libanonu, podporu Hamásu i šíitských stran v Iráku. Naopak Íránci oponují jakékoli přítomnosti USA v oblasti či vytváření prozápadních spojenectví. Nicméně existují i společné zájmy a mezi ně patří stabilita. Ani Teherán si nepřeje, aby se region propadl do chaosu a stal se bitevním polem nejrůznějších extremistů. Íránský režim chce především co nejdéle přežívat. Prioritou je pro něj zachovat politicky privilegovanou pozici duchovenstva a jeho hospodářský vliv.

Karty hrají pro nás

Přežití islamistického režimu Ahmadínežád zatím nijak neohrožuje. Ale je třeba mít na paměti, že současné posílení Teheránu nevychází ani tak z vlastní síly režimu, ale spíše ze slabosti ostatních. Tento fakt si uvědomují umírnění íránští politici. Dochází jim, že Západ teď pomoc Íránu potřebuje, a že vyjednávací pozice Teheránu je proto silná. Věří, že režim má šanci z takto rozdaných karet těžit – přimět Západ k jednání a dohodnout nekonfliktní budoucnost, možná i uznání práva Íránu na atom a dílčích regionálních zájmů. Vyhlídkou dialogu se Západem ovšem nejsou nadšeni Ahmadínežádovi ultrakonzervativci. Ti jsou přesvědčeni, že dokud se Západ topí v problémech v Iráku, nemusí se oni bát násilné změny režimu ani vojenského řešení sporu o jaderný program.

Teherán tudíž vyčkává. Nejen na nabídku Washingtonu, ale i na to, na jakou stranu se před touto novou výzvou nakonec překloní vratká mocenská rovnováha domácí politiky. Výsledek voleb do Shromáždění znalců bude nepochybně silným argumentem.