Civilisté v ohrožení
Tomáš Jungwirth Březovský
/ Ed. 11. 1. 2016
Když před dvěma lety Rada bezpečnosti OSN ve své rezoluci 1973 otevřela cestu k zásahu v Libyi, jednalo se o zlomový historický okamžik. Poprvé zde totiž došlo k vymáhání principu odpovědnosti chránit (Responsibility to Protect, R2P) prostřednictvím použití síly. Tuto zásadu, na půdě OSN poprvé formulovanou v roce 2005, je možno považovat za nejvýznamnější vznikající normu mezinárodního práva. Jejím obsahem je, zjednodušeně řečeno, povinnost států chránit vlastní obyvatele před nejzávažnějšími zločiny. Za předpokladu, že toho stát není schopen (nebo tyto zločiny dokonce sám páchá), přebírá odpovědnost za osud těchto osob celé mezinárodní společenství.
Jednou ze snah autorů R2P bylo posílit morální rozměr diskusí na téma sankcionování totalitních a k vlastním obyvatelům nepřátelských režimů, a upozadit tak jejich výrazně politický charakter. Asi nepřekvapí, že některé mocné státy, například Rusko a Čina, se k odpovědnosti chránit staví zdrženlivě. Ve skutečnosti jim totiž svazuje ruce při rozhodování o tak zásadních otázkách, jako je vyslání vojsk na území cizí svrchované země. Tyto státy proto hledají cesty, jak odpovědnost chránit relativizovat a vyloučit její praktické dopady, aniž by si přitom příliš ušpinily ruce.
Jedna pozoruhodná snaha reaguje právě na případ Libye, kde měly podle názoru některých jednotky mezinárodní koalice překročit mandát jim svěřený v rezoluci 1973. S odkazem na civilní oběti, které si vyžádala kampaň NATO, předložila koncem roku 2011 Brazílie koncept odpovědnosti během ochrany (Responsibility while Protecting, RWP). V něm argumentuje, že ačkoli násilí na civilním obyvatelstvu je třeba vždy potírat, mezinárodní zásah může vést k prohloubení existujících konfliktů a většímu ohrožení obyvatel. Podle doktríny RWP by proto v každém jednotlivém případě měla být uvažována všechna variantní východiska z krize a použití síly by mělo být skutečně nejzazším řešením, strikně vázaným na autorizaci Radou bezpečnosti. Za překročení této autorizace by pak původci měli být plně odpovědni a sankcionováni.
Existující situace podtrhuje střet dvou protichůdných přístupů k situacím rozsáhlého porušování lidských práv. R2P zdůrazňuje limity státní svrchovanosti, staví do centra zájmu mezinárodního společenství jednotlivce a působí jako určitý morální imperativ. RWP naopak poukazuje na meze schopnosti zahraničních aktérů účinně zasahovat do interních záležitostí státu, odvolává se na státní svrchovanost jako určující princip mezinárodního práva a etický rozměr ochrany obyvatelstva relativizuje. V rámci OSN aktuálně probíhají diskuse o tom, jak zajistit R2P a RWP určitou formu koexistence. Avšak představa, že se „vlk nažere a koza zůstane celá“, je iluzorní. Jeden z přístupů v dlouhodobém horizontu nutně převáží a existuje dost důvodů přát si, aby to byl první jmenovaný. Otupení hran odpovědnosti chránit by totiž bylo krokem zpět směřem k arbitrární velmocenské politice v mezinárodních vztazích.
