Prvních pár let svého členství v EU Slovensko profitovalo z traumatu 90. let. Za vlády Vladimíra Mečiara přešlapovalo na místě a hledalo směr svého dalšího rozvoje. Když ve volbách v roce 1998 zvítězily prointegrační politické strany, rozšiřování EU již bylo rozběhnuto a Slovensko muselo investovat obrovské úsilí, aby dohnalo lucemburskou rozšiřovací skupinu, zahrnujíc i Českou republiku, Polsko nebo Maďarsko. Ruku v ruce s urychleným směřováním na západ přišly i hluboké hospodářské reformy, které umožnily na přistoupení navázat další integrační cíl, přijetí společné měny. Ač to původně vypadalo, že Slovensko zůstane na okraji integrace, vstoupilo do eurozóny hned jako druhý středoevropský stát (po Slovinsku).

Česká republika si naopak žádné zásadní trauma v 90. letech neprožila. Členství v EU bylo vnímáno spíše jako dokončení lineárně probíhající hospodářské, politické a společenské transformace, než jako hodnota sama o sobě či pojistka demokracie. Převládlo přesvědčení, že Evropskou unii ke svému evropanství ani nepotřebujeme.

Jsou šikovnější…

Po deseti letech v EU přicházíme s bilancováním a v ČR je stále častěji slyšet názor, že Slovensko bylo a je úspěšnější. Je stabilní součástí eurozóny a hospodářsky se rozvíjí rychleji než Česko. Jakýsi obdiv ke Slovensku sdílejí navíc obě části politického spektra. Zatímco pravice ráda připomíná sílu hospodářských reforem Dzurindových vlád, jež měly být inspirací i pro Občanskou demokratickou stranu, levice vzhlíží k Róbertu Ficovi jako k modelu sociálnědemokratického lídra střední Evropy.

Pohledy na slovenskou zahraniční politiku jsou v ČR vzhledem k  postojům k ukrajinské krizi rozličné, stejně jako se různí i český přístup uvnitř exekutivy či mezi vládou a opozicí. Na druhou stranu slovenská evropská politika je vnímána jako jednoznačný úspěch. Rozdíl mezi oběma zeměmi lze až metaforicky vysledovat při sestavování Junckerovy Evropské komise. ČR usilovala o obě portfolia, jimiž během pár týdnu prošel slovenský nominant Maroš Šefčovič. Dopravu i energetiku měla v hledáčku česká diplomacie. Jakkoli považuji portfolio ochrany spotřebitele za velmi zajímavé a důležité, pokud ČR skutečně o dopravu a energetiku pro Věru Jourovou usilovala, tak, na rozdíl od Slovenska, neuspěla. Podle mínění řady vysokých úředníků navíc dokázali Slováci lépe prosadit své lidi do unijních institucí. Ostatně i jeden z nejvýše postavených Čechů v Evropské komisi, Ladislav Miko, je původem Slovák.

…a jsou nám blízko

Česká republika a Slovensko jsou si sice společensky a kulturně nesmírně blízko, což při každém setkání připomínají i státníci obou zemí, avšak zahraniční politika se často řídí chladnými pravidly realpolitiky. Zde Praze a Bratislavě chybí větší společný projekt. Snad jedinou výraznější výjimkou je iniciativa unijního jaderného fóra, jež se koná střídavě v Praze a Bratislavě. Bylo možné čekat více? Nelze zapomínat, že česko-slovenský blok není dostatečně silný, a tak je logickou platformou pro realizaci česko-slovenských nápadů Visegrádská skupina, případně širší platformy, kterých se obě země účastní (např. skupina členských států podporujících robustní kohezní politiku EU).

V tomto ohledu je sympatická i jakási automatičnost hledání partnera v tom druhém. Třebaže se nyní na českém ministerstvu zahraniční rozvažují nové rozměry středoevropské spolupráce, jejichž základem je prohloubení relace s Rakouskem, počítá ČR při vytváření tohoto formátu od počátku i se Slovenskem.

Do budoucna je otázkou, zda se jedná o pouhou post-federální setrvačnost nebo zda česko-slovenské vztahy přetrvají ve stejné kvalitě. Záležet bude i na další pozici obou zemí v EU. Dnes je na obrazné periférii spíše Česko, zatímco Slovensko se nachází v integračním jádru. Pozice obou zemí se tedy od 90. let prakticky zaměnily. Přitom právě plnohodnotné členství obou zemí v EU nám umožní navazovat na společný stát, jehož pětasedmdesátiletá existence je z celkového pohledu na dějiny obou národů jen historickou epizodou.