Hospodářské sjednocování Beneluxu bylo vždy předstupněm podobným procesů v širší Evropě a soudržnost těchto zemí byla prokázána i v oné zářijové noci, kdy se tři ministři financí rozhodli rozsáhlými finančními injekcemi zachránit krachující finanční holding Fortis. Při podrobném pohledu na příběhy všech tří zemí vidíme, že Benelux nadále pluje bouřlivými vodami, avšak již s kapitány i kompasem.

Belgické tápání

V letech 1999–2007 prožila Belgie relativně poklidné období. Vlády pod vedením vlámského liberála Guye Verhofstadta udržely stabilní rozpočet, provedly změny v daňové a zaměstnanecké legislativě a zaváděly liberální reformy ve společenské oblasti. Přes skandály s nadbíháním firmě DHL, aby investovala do bruselského letiště i přes skutečnost, že by byly porušeny ekologické standardy, a přes komplikované pokusy o změnu statutu či rozdělení bruselského městského obvodu přežila Verhofstadtova vláda do voleb v roce 2007. Ve volbách zvítězili vlámští křesťanští demokraté, avšak zformovat novou vládu se jim nedařilo. 196 dní od voleb, nejvíce v belgické historii, pověřil král Verhofstadta vytvořením přechodné tříměsíční vlády, která by provedla nezbytné udržovací kroky. Vleklá jednání vedla dokonce k hlasitým úvahám o rozpadu Belgie. Konečně v březnu se podařilo zformovat plnohodnotný kabinet pod vedením křesťanského demokrata Yvese Leterma. Hlavním zadáním pro novou vládu, ve které kromě křesťanských demokratů usedli ještě liberálové a frankofonní socialisté, bylo vyřešit budoucnost bruselského městského obvodu. Jednání však v květnu selhala a premiér nabídl králi rezignaci. Ten ji odmítl a sám se zapojil do řešení sporu, když o nalezení východiska požádal tým tří zkušených politiků. V září dorazila do Belgie finanční krize, která nakonec zlomila Letermovi vaz. Rychlé injekce do finančních ústavů Fortis a Dexia je sice udržely při životě, avšak v případě Fortisu vláda protiprávně rozhodla o prodeji belgického podílu francouzské BNP Paribas. Proti transakci se postavili minoritní akcionáři, a když se věc dostala k odvolacímu soudu, pokusila se vláda vyvinout na soudce nátlak, což po odhalení dohnalo premiéra k rezignaci. Novou vládu utvořil zkušený a bezkonfliktní Herman van Rompuy, který o funkci, jak sám dával najevo, ani příliš nestál. Před vládou, jež – jak se obecně předpokládá – dovládne do řádných voleb v roce 2011, stojí hned několik těžkých zadání. Kromě vypořádání se s hospodářským zpomalením čeká Belgii ve druhé polovině roku 2010 předsednictví v Radě Evropské unie. Belgie si jako zkušený matador v této funkci s úkolem jistě poradí bezproblémově přesto by další vládní turbulence mohly perspektivu úspěšného vedení unie narušit. Nejdůležitější úkol, který před Rompuyem stojí, je vyřešení statutu bruselského distriktu,neboť nový předseda Ústavního soudu již oznámil, že pokud bude současný stav zachován, další federální volby budou brány jako protiústavní.

Nizozemská cesta z krize

Holanďané jsou jedněmi z těch, kteří se mohou důsledků finanční krize a ekonomického zpomalení vzhledem k masivní orientaci na export právem obávat. Po záchraně a zestátnění holdingů Fortis i ABN AMRO a nákladných garancích pro další finanční ústavy vláda tápala a čekala s dalšími kroky. Současný holandský kabinet je defacto velkou koalicí dvou nejsilnějších stran – Křesťanskodemokratické výzvy zkušeného premiéra Balkenendeho a levicové Strany práce. Koalici dotváří malá a silně konzervativní Křesťanská unie. Zatímco Strana práce nechtěla slyšet o omezování blahobytu a rozpočtových škrtech, křesťanští demokraté se obávají o dlouhodobou stabilitu státního dluhu. Nemůže je uklidnit ani skutečnost, že vzhledem ke krizi se původní rozpočtový plán na procentní přebytek změnil na 5,5 procentní deficit. Čerstvě schválený protikrizový balíček v hodnotě šesti miliard eur předpokládá investice do udržitelného rozvoje a vodohospodářství, podporu zaměstnanosti, stavebnictví a zavedení šrotovného, přestože automobilový průmysl je v Nizozemsku zastoupen jen skrze subdodavatele. Je ale otázka, zda v Holandsku zatíženém komplikovanými environmentálními zákony zafungují keynesiánské recepty, neboť nové stavby mohou zabrat příliš dlouhé období na přípravy. Vládní představy zahrnují i posunutí věku odchodu do důchodu z 65 na 67 let. Zavedení těchto opatření však chce vláda nejdříve konzultovat s odbory. Přes snahu vlády o řešení krize lze předpokládat, že vládní koalice přijde ve volbách v příštím roce o hlasy a že posílí extrémní strany nalevo a napravo – socialisté a nacionalističtí populisté.

Konec bankovního velkovévodství?

Lucembursko vybudovalo svůj neuvěřitelný blahobyt na finančním průmyslu. Komparativní výhodou Lucemburska byla striktní ochrana údajů – vkladatele neprostupné bankovní tajemství. Lucemburk si dokonce vydobyl výjimky v evropském právu v této oblasti. Kredibilita lucemburských finančních ústavů je však v důsledku finanční krize ohrožena, neboť OECD umístilo Lucembursko spolu s Rakouskem a Švýcarskem mezi státy s netransparentním finančním trhem. Boj proti této neblahé nálepce, kdy se Lucembursko ocitlo ve stejném koši s Kajmanskými ostrovy a Bahamami, bude zřejmě hlavní aktivitou Lucemburska v roce 2009. Lucemburská vláda stabilní velké koalice představila podrobný protikrizový balíček a připravuje se na volby, které se budou konat v červnu.