Navzdory tomu europoslanci při upravování a schvalování evropské legislativy výrazně promlouvají do evropské politické a hospodářské reality. Mohou evropské volby přinést změnu tohoto trendu? Jakou podobu bude mít europarlament v příštích pěti letech? A co od něj můžeme očekávat?

Pravá vpřed?

Výrazné vítězství stran spojených pod křídly Evropské lidové strany (EPP) a propad socialistů jsou hlavními výsledky voleb. Středo-pravice zvítězila v drtivé většině států EU, zatímco největším státem s vítězstvím socialistů je 5,5milionové Dánsko. Otazníky však zůstávají nad tím, jakou podobu středopravicové politiky bude EPP prosazovat. V hodnotových otázkách budou postoje EPP pravděpodobně konzistentní a názory členů frakce koherentní. Nadále budou tvrdě proti vstupu Turecka do EU nebo pro úzkou spolupráci v transatlantických vztazích. Na druhou stranu se uvnitř EPP u řady projednávané legislativy projevuje spor mezi sociálně tržní koncepcí ekonomiky, kterou reprezentují zástupci z Německa nebo Francie, a liberálnější hospodářskou politikou, jež obhajují například Poláci nebo Italové. Pokračování tohoto trendu lze očekávat i v dalším volebním období EP. Britští konzervativci a ODS, kteří byli ve stejném táboře, navíc odcházejí do vlastní frakce a čímž ztrácí zarytí odpůrci regulace v EPP na síle.

Nově vytvořená frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) však bude narážet na podobný problém. V této politické skupině budou hrát prim především britští konzervativci, polské Právo a spravedlnost (PiS) a ODS. Tyto tři strany sice sdílí pohled na (ne)federalizaci Evropy, avšak například k otázce státních zásahů do ekonomiky zastávají odlišné pozice. Zatímco PiS v době svého vládnutí neváhalo pumpovat peníze do nerentabilních podniků (například loďařského průmyslu) a rétorika vedení této strany je v hospodářské politice stále levicovější, konzervativci a ODS se drží liberálního paradigmatu a brání se intervencím v ekonomice. Přes odhod z EPP doprovázený osobními spory však lze předpokládat, že ECR bude s největší frakcí úzce spolupracovat.

Dalším spojencem EPP při schvalování řady legislativních návrhů mohou být liberálové (ALDE), kteří v ekonomice často preferují tržnější prostředí. Zastoupení ALDE bude oproti minulému funkčnímu období sice nižší, avšak paradoxně se z liberálů mohou stát klíčoví hráči. O tom, zda by se liberálové mohli spojit s pravým středem nebo se naopak přikloní k široké koalici společně s levicí a zelenými se totiž spekulovalo dávno před volbami. Výsledky ukázaly, že realizovatelný je pouze první scénář.

Propad levice i extrémistů

Před volbami řada analytiků předpokládala, že voliči budou hledat sociální jistoty a dají hlas právě socialistických a sociálně demokratickým stranám. Jejich propadák byl proto pro mnohé překvapením. Na druhou stranu právě socialisté jsou hlavní vládní (Británie, Španělsko) nebo koaliční (Německo, Nizozemsko) stranou a voliči si je tak mohli spojit s nedostatečným řešením neblahé hospodářské situace. Hlavní konkurenti socialistů – středopravé strany – navíc v řadě zemí připravili pro ekonomiku velkorysé stimulační balíčky z veřejných rozpočtů, čímž do značné míry setřeli rozdíl mezi politickým pravým středem a levicí.

Úspěch mohou slavit i zelení, kteří budou mít mnohem silnější zastoupení v EP. Jejich vítězství však nelze považovat za úplné, protože z nových členských států se do EP žádný subjekt nedostal. Ve frakci tak střední a východní Evropu budou reprezentovat jen regionalisté s Lotyšska a Rumunska, kteří jsou se zelnými v ideologické alianci. Přes úspěchy v parlamentních volbách v ČR a Pobaltí v minulých letech nezapustila zelená politika v post-socialistických státech kořeny a v EP ji tak budou nadále prosazovat jen zástupci ze západoevropských a skandinávských zemí.

Mírně oslabila Spojená evropská levice, která tvoří společnou politickou skupinu se severskými levicovými stranami. Ani anti-kapitalisté nedokázali v souvislosti s hospodářskými problémy Evropy přitáhnout davy voličů. Frakce doplatila především na neúspěch komunistů v Itálii. Ve svých ostatních baštách (Německo, ČR, Francie, Portugalsko) však dosáhla stabilního výsledku.

Po předčasném zveřejnění výsledků voleb v Nizozemsku, kde uspěla protiimigrantská extrémně pravicová strana Gerta Wilderse, zachvátila Evropu hysterie z masivního posílení podobně zaměřených stran. Opak je však pravdou a oproti minulému funkčnímu období bude v novém parlamentu extrémistů méně. Zatímco v minulém europarlamentu bylo možné najít až 38 poslanců s radikálními protievropskými, nacionalistickými, homofobními nebo protiimigrantskými názory, v novém parlamentu jich bude 35. Tento pokles je ještě výraznější, vezmeme-li v úvahu celkově nižší počet poslanců EP. Například v Polsku neuspěla Liga polských rodin nebo v Itálii neofašisté. Nově však bodovali radikálové v Maďarsku, Nizozemsku nebo Británii a tato skutečnost by neměla nechat Evropu klidnou. Některé z těchto stran budou spolu s pohrobky bývalých politických skupin Nezávislých demokratů a Unie pro Evropu národů tvořit novou frakci tvrdých euroskeptiků, jejíž vliv bude ale v EP marginální.

Určitým překvapení voleb je bezesporu neúspěch panevropského hnutí Libertas Declana Ganleye, které svoji volební kampaň postavilo na boji proti Lisabonské smlouvě. Kandidátky politických dobrodruhů shodujících se často pouze v odporu k navrhované reformě primárního práva EU voliče nezaujaly. Odpůrci Unie dali hlas buď ostříleným euroskeptikům, extrémistům nebo k volebním urnám na protest nedorazili vůbec.

Politika nového EP

Chování nového EP nejlépe předpoví dominantní koalice, která mezi zákonodárci vznikne. V minulých pěti letech byla drtivá většina legislativních aktů závislá na dohodě lidovců a socialistů. Ti drželi pohodlnou většinu jak v plénu, tak ve výborech. Výsledné legislativní akty však byly postihnuty nutnou dohodou protichůdných názorových proudů a evropská politika tak zůstávala do značné míry centristická. Tato alternativa je na základě výsledků voleb znovu na stole.

K opuštění fenoménu nejmenšího společného jmenovatele však může dojít, podaří-li se EPP, ERC a ALDE vytvořit názorovou koalici. Tyto tři strany by dosáhly většiny v plénu i ve výborech a evropská politika by se mohla vydat jasným směrem k méně regulující legislativě a tržnějšímu ekonomickému prostředí. Spojencem této koalice by bezesporu byla Evropská komise (EK). Většina komisařů, kteří budou vládami členských států jmenováni během podzimu, bude pocházet právě ze středopravého a liberálního tábora stejně jako staronový předseda EK José Manuel Barroso. V Komisi rozhoduje při hlasování prostá většina a EPP, ERC a ALDE by tak mohli očekávat předkládání legislativy, jež by byla v souladu s jejich politikou. Většinu by měl pravý střed s liberály i v Radě EU a Evropské radě. Zde je však situace komplikovanější, neboť k protlačení legislativních návrhů Radou EU je třeba kvalifikované většiny, kterou by zástupci z tohoto tábora neměli, nebo v některých případech dokonce jednomyslnosti. V několika státech navíc vládne velká kolice (Německo, Rakousko, Rumunsko) a mandáty pro jednání v Radě EU jsou předem omezeny a stlačeny do středových pozic.

Matematika nového uspořádání evropských institucí však dává evropským politikům možnost dát Unii jednoznačný směr. Funkční koalice pravého středu s liberály v EP i EK by vyprovokovala vznik soudržnější opozice socialistů, zelených a Sjednocené evropské levice. V unijních institucích by tak vznikl čitelný konflikt politických koncepcí, který by mohl přitáhnout mediální i občanský zájem o evropské dění. Ve výsledku by pak mohla volební účast ve volbách v roce 2014 poskočit poprvé o několik procent nahoru.

Zůstává otázkou, zda se evropští státníci rozhodnou chopit se představené šance. Pokud přistoupí k této historické dohodě, je dále otázkou, zda kompetitivnější chování v evropských institucích nepůjde proti budování evropské identity, která byla od 2. světové války tvořena konsenzuální politikou a kompromisními dohodami. Ďábel navíc bude znovu skryt v detailech. Pokud v EPP bude mít silné zastání sociálně-tržní model, může i koaliční dohoda EPP, ERC a ALDE přijít vniveč, neboť nízká koheze největší frakce neumožní prosadit dostatečně robustní reformní legislativní akty. Jakým směrem se EU vydá tak mohou paradoxně naznačit zářijové volby v Německu. Vznikne-li koaliční vláda CDU/CSU s liberály, může to být i rozhodný signál pro podobnou alianci v EP.

Zdroje:
www.thenewep.com
www.votewatch.eu
Simon Hix: What’s Wrong with the European Union & How To Fix It