Zatímco jediný program státní televize referuje o žních a ukazuje divákům „baťku“ prezidenta, jak kritizuje členy vlády za špatnou politiku, kterou trpí „obyčejní“ lidé, jsou nezávislá média pod neustálým tlakem a šikanou „prověrek hospodaření“, pokut a napomínání ze strany státních orgánů pro „neobjektivní názory“. Stát ovládá A. Lukašenko pomocí rozsáhlého aparátu prezidentské administrativy, jejíž rozpočet převyšuje rozpočet státní, v téměř deseti různých tajných službách (z nichž ta největší a oficiální si stále drží název KGB a před jejím sídlem v Minsku se tyčí socha F.E.Dzeržinského) a policii pracuje stejný počet osob jako v sousedním, čtyřikrát větším Polsku. Svůj postoj ke světovému společenství ilustroval obstrukcemi při odsunu jaderných zbraní, sestřelením sportovního balonu v září 1995, nedávným uzavíráním a stěhováním zastupitelských úřadů nebo okázalou podporou Slobodana Miloševiče. Jeho dlouholetá snaha o spojení země s Ruskem je tak vehementní, že se u východního souseda v poslední době setkává se stále chladnější odezvou. Hroutí se i Lukašenkovu režimu často k dobru připisovaná sociální stabilita, jelikož situace v hospodářství a zásobování se za poslední rok velice zhoršila.

Podle ústavy Běloruské republiky z roku 1994 byl A. Lukašenko zvolen prezidentem na pět let. V neústavním a zmanipulovaném referendu z roku 1996 si však nechal mandát prodloužit do roku 2001 a sám často prohlašuje, že bude vládnout ještě déle. Západní společenství prohlásilo referendum a tím i prodloužení Lukašenkova mandátu za nelegitimní, Německo však otevřeně prohlašuje, že po 10. červenci jeho partnerem bude ten, kdo drží moc (tj. Lukašenko), USA naznačily, že se jejich přístup změní, výraznější akce však zřejmě není možné očekávat.

Ke konci pětiletého mandátu A. Lukašenka se dlouho upíraly zraky běloruské opozice. Ta se po značných rozporech shodla na vypsání prezidentských voleb. Lukašenkem rozehnaný 13. Sovět (přesněji řečeno ti jeho poslanci, kteří se nepřiklonili k Lukašenkovi a pokoušejí se i přes odpor režimu nadále pracovat) jmenoval volební komisi vedenou Viktorem Gončarem. Komise registrovala dva kandidáty – Zenona Pozňaka, předsedu Běloruské národní fronty (BNF) přebývajícího v exilu ve Varšavě a Michaila Čigira, bývalého premiéra, který se po oznámení své kandidatury octl ve vězení. Od voleb opozice neočekávala zvolení nového prezidenta, jelikož bez voličských seznamů a volebních místností, zato s KGB v zádech regulérní volby zorganizovat prostě nelze. Volby měly být jakýmsi referendem proti A. Lukašenkovi, jím praktikovaném odklonu od demokracie a západu a signálem Bělorusům a západním zemím o nelegitmnosti jeho režimu. Sám A. Lukašenko se voleb neúčastnil, o čemž se před několika měsíci spekulovalo, nemohl si však dovolit je zcela ignorovat a tak k 1. květnu zdvojnásobil minimální plat na 1 milion běloruských rublů (necelých 2,5 USD), v regionech s největšími problémy a přídělovým systémem zvýšil platy a v období voleb se objevily mimořádné dodávky mléka, másla a dalších komodit, kterých je jinak nedostatek. V televizi mistrně využil stažení kandidatury Z.Pozňaka, který obvinil Ústřední volební komisi s falšování výsledků a volební účasti a výnosem prezidenta o stabilizaci cen těsně po volbách v polovině května dotvrdil neúspěch opozice.

Opozičnímu hnutí tak snaha o uspořádání prezidentských voleb přinesla možná více škody než užitku. Jeden z kandidátů skončil ve vězení, druhý stáhnul svoji kandidaturu, obvinil Ústřední volební komisi z podvodů a vyzval členy BNF k odchodu z volebních komisí, které se tím v některých místech úplně rozpadly. Předseda volební komise Gončar naopak prostřednictvím oficiálního výroku komise prohlásil volby za úspěšné, jelikož hlasovalo 53% voličů, což je ovšem vzhledem k okolnostem počet velice pochybný. Volby byly prohlášeny za neplatné pro překážky kladené státními orgány v jejich organizaci, znemožnění vedení normální volební kampaně a oficiální zápis odsuzuje i Z.Pozňaka za narušení volebního zákona a rozšiřování lživých skutečností o činnosti komise. Ta současně rozhodla o opakování voleb do tří měsíců. Oznámená volební účast a odmítnutí jakýchkoliv pochybení ze strany volební komise je ale spíše politickou hrou V.Gončara, jelikož jeho ambice na vyšší funkci je veřejným tajemstvím. I plán na uspořádání voleb do tří měsíců je velice pochybný, jelikož většina opozičních činitelů, kteří se podíleli na práci volebních komisí byla důrazně varována KGB, že při dalším pokusu o „protistátní činnost“ bude uvězněna.

Obyvatelstvo je průběhem a výsledky voleb znechuceno a nejčastější názor zní, že se ukázalo, že je v podstatě jedno, kdo zemi vládne protože jsou všichni stejní. BNF, nejrozšířenější opoziční struktura s místními odbočkami po celé zemi, byla postižena nejen zatýkáním a výslechy svých členů, ale kvůli odstoupení Z.Pozňaka se velmi vyostřily názorové rozdíly mezi členy předsednictva a na následujícím sjezdu se očekává minimálně velmi ostrý boj mezi Pozňakovými zastánci a odpůrci, který by mohl skončit až rozštěpením strany. Ostatní politické strany mají značně menší vliv, mimo největší města naprosto minimální. Šance na jednotný postup opozice proti policejnímu režimu A.Lukašenka se tedy spíše zmenšily. Snahu o koordinaci opozice má Charta 97 odvolávající se na svůj československý předobraz, její zásluhou se konal koncem minulého roku Kongres demokratických sil, který se s velkými obtížemi dohodl na konání voleb, v současné situaci její snaha bude ale ještě složitější. BNF a Zenon Pozňak definitivně ztratili možnost být vůdčí silou opozice a jiná alternativa zatím neexistuje. Lukašenkův režim v poslední době mění taktiku vůči opozici a místo snahy o její plošné potírání stále více využívá nejen ekonomických a správních obstrukcí (netrpělivě je očekávána přeregistrace všech nestátních subjektů), ale rovněž vyhrožování napadání nepohodlných osob neofašistickými skupinkami tolerovanými režimem (bývalý náměstek ministra zahraničí A. Sannikov činný v Chartě 97 a další), nebo prostého zmizení, což je příklad J.Zacharenka, bývalého ministra vnitra a blízkého spolupracovníka A.Lukašenka, který zřejmě věděl příliš mnoho.

Při nejednotnosti opozice a zhoršující se hospodářské situaci bude pro změnu situace rozhodující postoj nezávislých odborů a studentů, kteří se nezmítají v stranických půtkách. Dobu po kterou bude A.Lukašenko vládnout v Bělorusku určit samozřejmě nelze. Odhady samotných Bělorusů se pohybují v rozmezí od několika měsíců do sedmi let. Zřejmé je, že čím déle to bude, tím více škod jeho režim napáchá a uskutečňování politických a ekonomických reforem bude složitější a bolestnější.