Ze skryté či otevřené podpory nelegálního obchodu se zbraněmi a materiály tzv. dvojího určení je obviňováno mnoho států bývalého východního bloku. Týká se to zejména Bulharska, Moldávie (Podněsteří), Kazachstánu a Ukrajiny, jejíž prezident se již několik měsíců a zatím neúspěšně pokouší vyvrátit podezření, že s jeho vědomím byl Iráku dodán radiolokátor Kolčuga. V první desítce největších exportérů zbraní za druhou polovinu 90. let se ze zemí bývalého SSSR kromě Ruska a Ukrajiny umístilo Bělorusko. Země ovládaná Alexandrem Lukašenkem ale na rozdíl od svých větších sousedů téměř žádné zbraně nevyrábí. A je to Bělorusko, které se zaměřuje na systematické zásobování různých zločinných režimů a militantních a teroristických skupin, které samovládci z Minska přinášejí tolik potřebné dolary. Popsat čím je to umožněno, jak se to děje, k čemu jsou využívány takto získané prostředky a jakou roli v celé věci hraje Rusko, je cílem této práce.

Problematiku běloruského exportu zbraní je třeba analyzovat zejména s ohledem na následující skutečnosti:

• Bělorusko není schopno samostatně vyrábět téměř žádné zbraně, disponuje pouze kapacitami pro jejich modernizaci a vyrábí náhradní díly a součásti složitějších zbraňových systémů, na světovém trhu není schopno vystupovat jako samostatný subjekt schopný nabídnout komplexní dodávky, technickou podporu a plný servis,
• všechny podniky zabývající se vojenskou výrobou jsou kontrolované státem, ať už přímo či nepřímo,
• veškerý vývoz zbraní z Běloruska je ovládán Alexandrem Lukašenkem, který je zcela závislý na podpoře Ruska.

V první polovině 90. let byl běloruský podíl na obchodu se zbraněmi zanedbatelný. Po zvolení Alexandra Lukašenka prezidentem země v létě 1994 se však tato oblast stala předmětem jeho osobního zájmu a tak zatímco v roce 1995 Bělorusko nebylo ani mezi třicítkou největších exportérů zbraní, v roce 1996 se dostalo hned mezi první desítku vývozců[1]. Stalo se tak díky faktickému podřízení obchodu Lukašenkem ovládané Bezpečnostní radě Běloruské republiky, založení specializovaného podniku Belspecvněštechnika pod její kontrolou a zejména zastavení destrukce nadlimitních konvenčních zbraní, k němuž bylo Bělorusko jako jeden z nástupnických států SSSR vázáno Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách  v Evropě z roku 1990.

Podle této smlouvy a na ní navazujících dokumentů měla běloruská armáda omezit svoji výzbroj z 3100 tanků na 1800, 3400 obrněných vozidel na 2600 a z 378 bojových letadel na 260[2]. Zejména tyto zbraně se spolu s rozsáhlými zásobami bývalé Rudé armády staly v prvním období výhodným vývozním artiklem. Kromě lehkých zbraní, munice a min se jednalo zejména o starší typ tanků T-55. Tyto zbraně byly dodávány především do zemí, které měly zájem a zkušenosti s jednoduchými a nedrahými zbraněmi sovětské výroby. V roce 1996 tak bylo velké množství  lehkých zbraní a munice, ale i několik tanků T-55 a bojových vrtulníků Mi-24 dodáno do Súdánu[3].V průběhu následujícího roku pak exportovalo vrtulníky Mi-24 do Sierry Leone a na Papuu-Novou Guineu, bombardéry Su-24MPK do Alžírska a raketomety BM-21 do Demokratické republiky Kongo[4]. Tyto vývozy do zemí zmítaných dlouhodobými konflikty Bělorusko přiznalo v každoročních zprávách pro Registr konvenčních zbraní OSN.

Rozhodujícím faktorem v běloruském obchodu se zbraněmi je spolupráce s Ruskem. V první polovině 90. let tato spolupráce nebyla nijak intenzívní a spočívala zejména v podílu běloruských podniků na dodávkách komponentů pro ruský vojensko-průmyslový komplex. V roce 1995 mělo dokonce Bělorusko prodat části protiletadlového komplexu S-300 a dva moderní víceúčelové bitevní letouny Su-27, které patřily k nejvýnosnějším ruským obchodním artiklům, soukromým firmám z USA, které pracují v oblasti výzkumu a vývoje pro americké tajné služby[5]. Jako neloajální či konkurenční krok bývá také uváděn export 18 stíhacích letounů MiG-29 a MiG-29UB (dvoumístná verze) do Peru z let 1996 a 1997, o jejichž dodání původně tato země, nacházející se ve sporu s Ekvádorem, jednala s Ruskem. Podle ruského Centra pro analýzy strategií a technologií však byla dodávka realizována ve spolupráci s ruskými podniky, které si přičetly zisk asi 30 milionů USD[6]. Bělorusko utržilo přes 300 milionů USD a do Peru dodalo dalších 18 bitevních letounů Su-25 a Su-25UB a přes tři sta raket vzduch-vzduch. Příznačné pro celou transakci je, že minimálně dva letouny MiG-29 méně používané verze UB Bělorusko muselo v roce 1997 dovézt z Ruska[7].

Užší spolupráce v oblasti vývozu zbraní mezi Běloruskem a Ruskem se odvozuje od Smlouvy o vojenské spolupráci, kterou obě země uzavřely 19. prosince 1997. Alexandr Lukašenko se od té doby pravidelně stýká s představiteli ruského vojenskoprůmyslového komplexu a on sám i další představitelé jeho režimu udržují intenzívní kontakt s režimy Slobodana Miloševiče, Saddáma Husajna či Muamara Kaddáfího. Bělorusko je dlouhodobě největším dovozcem ruských zbraní ze všech zemí bývalého SSSR a s Ruskem úzce spolupracuje na jejich opětovném vývozu do třetích zemí. Jako prostředník Bělorusko vystupovalo v dodávce několika desítek stíhacích letadel MiG-29 a MiG-29UB Alžírsku v letech 1999 až 2001. S Ruskem byla koordinována i Lukašenkova spolupráce s režimem Slobodana Miloševiče a Saddáma Husajna.

Již v roce 1996 inspektoři OSN objevili v Iráku vysoce kvalitní stroje pro obrábění diamantů, které mohou být použity pro výrobu jaderných zbraní a raket dlouhého doletu. V letech 1997 a 1998 Bělorusko dodalo režimu Saddáma Husajna optické přístroje, jejichž import byl zakázán embargem OSN. V lednu 1999 Rusko podepsalo smlouvu o modernizaci irácké protiletecké obrany, z důvodu mezinárodního tlaku však pověřilo realizací tohoto flagrantního porušení embarga OSN v hodnotě sta milionů USD Alexandra Lukašenka[8]. Bělorusko poté v Iráku ve spolupráci s čínskými inženýry modernizovalo protiletadlové systémy krátkého dosahu S-125 (SA-3) a další zařízení protiletadlové obrany a přijalo k výcviku pro ovládání systémů středního dosahu S-300 (SA-10) asi dvě desítky důstojníků irácké protiletadlové obrany. V lednu 2003 oznámili zástupci libanonských bezpečnostních složek, že na letišti v Bejrútu bylo zabaveno 12 tun vojenského materiálu, který měl být z běloruského hlavního města Minsku dodán přes Sýrii do Iráku. Jednalo se zejména o komunikační prostředky, helmy a uniformy[9]. Bělorusko mělo rovněž modernizovat 17 iráckých stíhacích letounů sovětské výroby, které se od konce 80. let nacházely na jeho území. Porušování embarg OSN Běloruskem projednávaly různé orgány světové organizace již několikrát, jakékoliv kroky vůči Minsku (včetně oficiálního požádání o vysvětlení určitých případů) však vždy zablokovala Moskva.

I přes porážku režimu Saddáma Husajna přímé důkazy o jeho vojenské podpoře ze strany Běloruska a Ruska zatím chybějí. Bezprostředně po obsazení Bagdádu byl ale podle sdělení Rádia Svoboda v sejfu vysokého důstojníka republikánské gardy nalezen dopis vojenského opravárenského podniku z běloruského Borysova z května 2001 s nabídkou dodávky odminovávacího příslušenství pro tanky a vyškolení specialistů pro opravy tanků a jejich vybavení.[10] Opravárenský podnik je shodou okolností součástí bělorusko-ruské skupiny Oboronitelnyje Systěmy. Dopis byl adresován bývalému viceprezidentovi banky Infobank Vladislavu Račkievičovi, který v Iráku mnohokrát pobýval a je členem společnosti bělorusko-iráckého přátelství. Infobank je blízká běloruským tajným službám a Bezpečnostní radě Běloruské republiky, vedla účty iráckého velvyslanectví v Minsku a prováděla rozsáhlé operace v rámci programu OSN „ropa za potraviny“[11]. Podle některých analytiků se právě v rámci tohoto programu dostávaly běloruské zbraně a náhradní díly do Iráku a Infobank tyto transakce kryla a legalizovala získané peníze.

S Ruskem spolupracuje Bělorusko i při dodávkách zbraní do Íránu, kam dodalo více než dvě desítky tanků T-72, radiolokační stanice, motory a náhradní díly pro tanky T-55, T-62 a T-72 a jehož letectvu poskytuje servisní služby[12]. Ke koordinaci s ruskou stranou dochází pravděpodobně také v dodávkách pro Severní Koreu, kam bylo ve druhé polovině 90. let vyvezeno značné množství tanků T-55. V roce 1999 vyvezlo Bělorusko několik desítek tanků T-55 a T-72, obrněných vozidel, děl a starší letouny do Angoly. V březnu 2001 uzavřelo kontrakt s Marokem dodávku 48 modernizovaných tanků T-72 a větší množství náhradních dílů ve výši 10 – 15 milionů USD.

I přes značný rozsah spolupráce a koordinace s ruskou stranou se Lukašenkův režim snaží v některých oblastech postupovat samostatně a mnohdy tím působí proti ruským zájmům. Jedná se o dodávky lehkých zbraní a munice na Balkán, jejichž hlavním odběratelem v posledních letech byla Kosovská osvobozenecká armáda  (v letech 1999 a 2001 zadržela značné množství tohoto materiálu italská policie). Běloruské zbraně se ocitly rovněž v rukou čečenských povstalců, kam byly vyvezeny přes Libyi, Turecko a Gruzii[13]. Rozkrytí spojení mezi těmito dodávkami zbraní a částí běloruských tajných služeb mělo být důvodem zmizení novináře Dimitrije Zavadského v červenci 2000. Běloruské zbraně jsou dodávány i palestinským radikálům, o čemž svědčí zabavení několika zásilek izraelskými zvláštními službami. Ilegálně se zbraně vyvážejí pravděpodobně také do Podněstří, odkud jsou prodávány dalším militantním skupinám.

Spolupráce s Ruskem však má pro Bělorusko klíčový význam a do budoucna je možné předpokládat další sbližování v oblasti vojenské výroby a jejího vývozu. V únoru 2000 obě země podepsaly smlouvu o založení mezinárodní finanční a průmyslové skupiny Oboronitelnyje Systěmy, která navazuje na stejnojmennou skupinu založenou Ruskem v roce 1997. Skupina se zabývá hlavně zajišťováním výroby moderního protiletadlového systému S-300 (SA-10), modernizací staršího systému S-125 (SA-3), systémů pozorování, řízení a dorozumívání a vývojem nových typů zbraní[14]. Součástí skupiny je několik velkých běloruských podniků, které se zabývají vojenskou výrobou. Celkem spolupracuje s ruským vojensko-průmyslovým komplexem asi 120 běloruských podniků, zejména v oblasti protiletadlových systémů, ale například i při výrobě moderního průzkumného vozidla T-2. Podnik Minator-Service, který vozidlo označované jako Stalker vyrábí, se zabývá také modernizací protiletadlových střel Šilka a obrněných vozidel BTR-50.[15] Běloruské firmy vyrábí hlavně systémy řízení, elektronické a optické systémy, speciální vojenské automobily a nástavby, které jsou na špičkové úrovni, většina komponentů ale pochází z Ruska[16].

Od roku 2000 je možné pozorovat rostoucí snahu o utajení běloruských vojenských kontraktů a zároveň posilování spolupráce s Ruskem[17]. Jedná se nejen o zmíněný vývoz stíhacích letounů do Alžírska a tanků do Íránu, ale zejména o dodávky zbraní do zemí, na něž je uvaleno embargo OSN a dodávky různým militantním skupinám. Jen za rok 2001 režim Alexandra Lukašenka vydělal na nelegálních obchodech se zbraněmi podle nejčastěji uváděných odhadů kolem 600 milionů USD, což odpovídá asi 5% HDP Běloruska. Z legálního obchodu se zbraněmi Bělorusko podle údajů ministerstva obrany utržilo v druhé polovině 90. let přes miliardu USD. Veškeré tyto příjmy jsou mimo jakoukoliv kontrolu státních orgánů na nacházejí se na zvláštním rezervním fondu Alexandra Lukašenka, který vznikl poté, co v roce 1996 rozehnal parlament a uzurpoval veškerou moc v zemi. Tyto prostředky slouží například k vyplácení mezd v podnicích, kde celkem rozšířené zpoždění výplaty vyvolá protesty a k jiným intervencím podobného typu.

Alexandr Lukašenko i ostatní představitelé jeho režimu odpovědnost za prodej zbraní a vojenskou spolupráci se státy pod embargem OSN a teroristickým skupinám soustavně a dlouhodobě odmítají a tvrdí, že zbraně se z Běloruska k těmto odběratelům dostávají z třetích zemí. Tomuto tvrzení je možné alespoň z části věřit, jelikož Bělorusko realizuje i svůj legální obchod se zbraněmi téměř výlučně s nedemokratickými režimy, které vládnou v zemích zmítaných vnitřní nestabilitou a nezřídka podezřívaných z podpory terorismu jako je Irák, Írán, Libye, Pákistán apod. Velká část zbraní je vyvážena do afrických zemí postižených dlouhodobými konflikty jako Alžírsko, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Sierra Leone a Súdán. Přímé zapojení Běloruska do nelegálního exportu zbraní je však Bělorusku také prokazatelný a plně odpovídá povaze režimu Alexandra Lukašenka, pro něhož je spolupráce s organizovaným zločinem jednou z metod vládnutí, ať už se jedná o různé obchodní operace nebo perzekuce jeho oponentů. Stávající režim rovněž kromě hlasitých proklamací neučinil nic, co by přispělo k vyvrácení výše uvedených skutečností a větší transparentnosti vývozu zbraní. Z první desítky největších exportérů zbraní také pouze Bělorusko (na rozdíl od Ruska) a Čína nejsou signatářem Wassenaarské smlouvy o kontrole exportu konvenčních zbraní a materiálů a technologií dvojího určení.

Pro Rusko je spolupráce s Běloruskem na vývozu zbraní jak výhodná a tak i přirozená vzhledem k úzkým vztahům mezi současnými politickými, bezpečnostními a ekonomickými elitami obou zemí. Podle všech dostupných údajů Rusko využívá Lukašenkův režim, který má v demokratických zemích již značně negativní pověst, k exportu zbraní a podpoře těch zemí, s nimiž by takováto spolupráce vyvolala u západních států značnou nevoli a poškodila by ruskou snahu o dobré vztahy s nimi. Jakožto formálně nezávislý stát je Bělorusko perspektivním partnerem na světovém trhu se zbraněmi i proto, že je jeho prostřednictvím možné dodávat zbraně dvěma znepřáteleným zemím zároveň, což se doposud daří jen Francii a v menší míře i Ukrajině[18].

Změnu současného chování a větší zodpovědnost ve vývozu zbraní nelze od režimu Alexandra Lukašenka čekat. Bělorusko již nebude dodávat zbraně do Iráku, ale potenciálních odběratelů osvědčených a nedrahých zbraní z řad různých diktátorů a teroristických skupin zůstává mnoho. Alexandr Lukašenko bude i v oblasti vývozu zbraní nadále odkázán na Rusko, ať již proto, že vyváží zejména jeho výrobky, nebo proto, že si lze jen stěží představit, že by bez svého protektora byla běloruská diplomacie schopna dojednávat složité a citlivé obchody na celé zeměkouli bez jeho podpory. Vzhledem k vyhlášené reformě armády a značné redukci jejího stavu je možné předpokládat, že se opět najde velké množství techniky a materiálů, které bude Bělorusko ochotno zcela bez skrupulí dodat doslova komukoliv (například tanků má běloruská armáda dvojnásobné množství než mnohem větší Polsko). Zároveň je jisté, že nemalé prostředky získané z těchto transakcí, ať již legálních či ilegálních, budou sloužit výlučně pro upevňování a posilování nejméně demokratického režimu Evropy. Především v jejím zájmu by proto měla být daleko důslednější a efektivnější spolupráce při kontrole obchodu se zbraněmi a podpoře té části běloruské společnosti, která usiluje o demokratizaci své země.

[1] SIPRI Yearbook 2002 s. 376

[2] SIPRI Yearbook 1995 s. 534

[3] UN Register of Conventional Arms, http://disarmament.un.org/UN_REGISTER.nsf

[4] UN Register of Conventional Arms, http://disarmament.un.org/UN_REGISTER.nsf

[5] Russia and Belarus: Cooperation and competition in military-technical and arms export fields, http://projects.sipri.se/expcon/cis/rusbyr.htm

[6] PUCHOV Ruslan, Vojenno-techničeskoje sotrudničestvo gosudarstv SNG so stranami dalněgo zaruběža, www.cast.ru/russian/publish/1999/may-june/3sng.html

[7] UN Register of Conventional Arms, http://disarmament.un.org/UN_REGISTER.nsf

[8] COUGHLIN Con, Russia brokers arms deal to rebuild Iraq’s air defences, Daily Telegraph, 16.4.2000

[9] RFE/RL Newsline 15.1.2003, http://www.rferl.org/newsline/2003/01/150103.asp

[10] RFE/RL Newsline 23.4.2003, http://www.rferl.org/newsline/2003/04/3-cee/cee-230403.asp

[11] KARNELJUK Natalia, Lukavy sjabar, Izvěstija, 22.4.2003

[12] Białoruś na światowych rynkach handlu bronią: www.osw.waw.pl/arc/2001/11/011129a/htm

[13] Arms for Chechens and Taliban, IN: Jane’s Intelligence Digest, 14.1.2002

[14] MAKIENKO Konstantin, Interstate Financial and Industrial Group „Defense systems“ IN: Eksport vooruzheniy, January-February 2002, s. 21 ad.

[15] Belarus-Russia Integration, Minsk Analytical Group, Minsk 2003, s. 416

[16] ARMS TRADE NEWSWIRE, May 21, 2001, http://www.clw.org/pub/clw/cat/newswire/nw052101.html

[17] VASILEVICH Alexander, Belarus on Arms Market in 2001 IN:Eksport vooruzheniy, May-June 2002 s. 12

[18] PUCHOV Ruslan, Vojenno-texničeskoje sotrudničestvo gosudarstv SNG so stranami dalněgo zaruběža, www.cast.ru/russian/publish/1999/may-june/3sng.html