Změna postavení íránských žen po „islámské“ revoluci

Situace íránských žen do značné míry reflektuje vývoj islámské republiky po revoluci v roce 1979. Tento vývoj byl poznamenán střetem protichůdných trendů – na jedné straně budováním kulturní (tj. islámské) identity státu, a na druhé pragmatismem a potřebou ekonomického rozvoje. Změny, ke kterým došlo ve statusu žen za posledních 30 let, však nejsou pouze důsledkem vnějších okolností, ale i schopností samotných íránských žen bojovat za svá práva v otázkách, které se jich bezprostředně dotýkají.

Veškeré politické kroky, které byly učiněny v období těsně po revoluci, směřovaly k vytvoření nové národní identity založené na islámských tradicích a hodnotách. Vymezení role ženy ve společnosti se stalo nedílnou součástí tohoto projektu.

Nově ustavený režim zaujal k ženám dvojznačný přístup, který se odráží v ústavě islámské republiky.  Ta sice garantuje práva lidu (tedy i žen), ale činí tak ve všech oblastech „v souladu s islámskými měřítky.“ Zatímco se stát snažil ženy mobilizovat k podpoře revoluce, stavěl se současně do role toho, kdo určuje, jak se má chovat a vypadat „řádná“ muslimka. Islámská republika zavedla povinné zahalování a přísnou segregaci společnosti na základě pohlaví v mnoha oblastech veřejného života. Zákon na ochranu rodiny z dob vlády šáha Mohammada Rezy byl zrušen a nahrazen verzí islámského práva, které opět umožnilo mužům jednostranný rozvod a neregulované mnohoženství včetně uzavírání tzv. dočasného manželství. Naopak ženy de facto právo na rozvod ztratily, stejně jako právo na výchovu dítěte v případě zrušení manželství.

Ženám byl odepřen přístup k některým studijním oborům a povoláním. Ženy například nemohly vykonávat profesi soudkyň, což Chomejní zdůvodňoval tím, že ženy mají „slabý hlas a tudíž málo respektu.“ Toto nařízení se dotklo i nositelky Nobelovy ceny míru Šírín Ebádíové, která před islámskou revolucí působila coby soudkyně – jako vůbec první v historii íránského soudnictví.

V rámci propopulační politiky byly zakázány potraty a distribuce antikoncepce, minimální věk dívek pro vstup do manželství byl snížen z osmnácti na devět let.

Opětovný růst společenské role žen od Íránsko-irácké války

Reakce žen na porevoluční změny, se lišily podle třídy a jejich politicko-ideologické orientace – tedy od entuziastického přijetí přes podvolení se po přímý odpor. Ukázkou nejednotného pohledu na „genderovou politiku“ islámské republiky byly protesty tisíců Íránek během Mezinárodního dne žen roku 1979 proti zavedení povinného nošení šátku a prvků islámského práva včetně kamenování, a ještě větší protidemonstrace, během níž ženy v čádoru častovaly protestující nadávkami o „prostitutkách“.

Během osmi let trvající války s Irákem se íránské ženy zapojily do veřejného života jako nikdy dříve – především jako pomocné nebojové síly na frontě. Íránský režim potřeboval v boji proti nepříteli jejich podporu a ženy v tomto období dokázaly této nové síly využít k prosazení některých změn ve svém postavení.

Válka odhalila některé problémy plynoucí z aplikace islámského práva v rodinných záležitostech. Absolutní právo otce, potažmo jeho rodiny, na výchovu dítěte, vedlo mnohdy k jeho zneužití. Rodiny mužů padlých v boji totiž často matkám braly jejich děti jen proto, aby získaly příspěvky Nadace pro mučedníky a dalších vládních agentur, které byly těmto dětem určeny. Po mnoha stížnostech manželek padlých bojovníků a diskuzích v íránském parlamentu, prošel v roce 1985 zákon, který umožňoval svěření dítěte do péče jeho matce. Toto opatření matce rovněž dovolovalo pobírat vládní příspěvky na dítě, i když se znovu vdala.

Určitou flexibilitu prokázaly íránské soudy a legislativa v otázce práva ženy na rozvod a majetkové vyrovnání po rozvodu. Tyto pragmatické kroky byly přijaty v reakci na aktuální nespokojenost žen, současně však poukázaly na neochotu režimu odstranit hlubší nerovnosti v postavení mezi mužem a ženou v rodinném právu týkající se především rozvodu a manželských práv, stejně jako v otázce dědictví, svědectví u soudu a kompenzace obětem zločinu.

Význam žen nadále rostl v souvislosti s poklesem příjmů z ropy, rostoucí chudoby a zadluženosti po válce s Irákem. Vlivem sociálních a ekonomických tlaků musel stát chtě nechtě upustit od propopulační politiky a ekonomické marginalizace žen.

Finanční odměny za čtvrté narozené dítě byly zrušeny, antikoncepce byla opět k dostání a stát nabízel zdarma kurzy rodičovského plánování. Tato opatření vedla spolu s dalšími faktory, jakými byla rychlá urbanizace či rozšíření vzdělání u dívek, ke zvýšení průměrného věku vstupu do manželství a k výraznému poklesu tehdejšího populačního růstu, který je považován za jeden z nejrychlejších na světě. Ženám se postupně otevřely dříve nemyslitelné studijní obory a profese v oblasti práva či hospodářství. Nedílnou součástí tohoto vývoje byl nárůst ženského aktivismu a počtu organizací zabývající se ženskými otázkami. Ženy se začaly čím dál tím více uplatňovat v kulturní sféře (za zmínku jistě stojí několik mezinárodně oceněných režisérek a spisovatelek) i v samotné politice. Ženský tisk věnující se takřka všem tématům ze života Íránek, sehrál vzhledem k absenci skutečných politických stran důležitou roli při prosazování reforem.

Byly to především hlasy íránských voliček, které Chátamímu dvakrát po sobě dopomohly k zisku velké většiny v prezidentských volbách. Za jeho vlády došlo k určitému uvolnění cenzury a kulturních omezení, k významnějším legislativním změnám ve statusu žen ale nedošlo, neboť byly pokaždé odmítnuty Radou dohlížitelů (s výjimkou zvýšení minimálního věku pro vstup do manželství u dívek na třináct let).

Svět paradoxů a protestů

Jakkoliv to může znít paradoxně, islámská revoluce přispěla k nárůstu vzdělanosti u žen. Přestože součástí modernizačního programu dynastie Pahlaví byl rozvoj vzdělání, zákaz nošení šátků pro ženy na veřejnosti způsobil pravý opak. Konzervativní rodiny totiž odmítaly své dcery bez šátku do škol pouštět.

Boj mezi vládnoucím režimem a ženami ohledně přijatelné míry zahalení přetrval i pád šáhova režimu. Avšak stejně jako bylo za vlády šáha nošení čádoru nebo šátku symbolem protestu proti jeho autokratické vládě, nošení nedbale uvázaného hidžábu  je v současné době považováno za projev odporu proti konzervativnímu režimu islámské republiky.

Návštěvníci ze západu mohou být překvapeni mírou svobody žen v Íránu v porovnání s jinými zeměmi na Blízkém východě. Navzdory diskriminačním zákonům zaujímají ženy stále viditelnější místo ve veřejném životě. Zde je však třeba uvést dva – laikovi ne vždy zjevné – fakty: Írán není většinově arabskou zemí a tamější převládající forma islámu je jiná než ve většině arabských zemí. Je to právě tento odlišný národnostně-náboženský kontext, co poskytuje íránským ženám dlouhodobě větší míru svobody a participace ve veřejném životě než je tomu obecně v sousedním arabském světě zvykem.

Nejednotný postoj vůči ženské otázce v Íránu jde napříč domácím politickým spektrem. Příkladem je reformistický ajatolláh Júsaf Sáneí, který podporuje práva žen. Úzké spojení existuje i mezi íránským ženským a Zeleným hnutím. Důkazem byla světově medializovaná smrt Nedy Ágá Soltán 20. června 2009 při protirežimní demonstraci v Teheránu, která se spolu s dalšími neohroženě protestujícími Íránkami stala symbolem povolebních protirežimních nepokojů.

Vztah Íránců k sexualitě a genderu se v posledních letech hluboce proměnil. Když byl 8. prosince 2009 zatčen protirežimní studentský vůdce Madžíd Tavakolí, byl v režimem kontrolovaných médiích prezentován jako zbabělec, který se snažil uniknout zatčení v přestrojení za ženu. Fakt, že tento způsob úniku využili i někteří klerici v době šáhova režimu, byl tiše ignorován. Výsledkem vládní mediální kampaně však bylo, že se řada Íránců nechala nafotit v přestrojení za ženy na Facebook. Jejich heslo bylo prosté: „My všichni jsme Madžíd.“ Příklad Madžída Tavakolího dokazuje, že íránský režim ztrácí, co se týče vývoje íránského vnímání genderu a sexuality kontakt s realitou. Podle profesorky Ziba Mir-Hosseini je režim posedlý tématem sexuality a kontroly žen, což následně vysvětluje sílu spojení problematiky demokracie, sexuality a lidských práv, která dodává hnací sílu Zelenému hnutí.

Vybrané zdroje

• Autor neznámý: Iran Protest Woman Knocked Out 04 nov 2009. Dostupné nahttp://www.youtube.com/watch?v=GhmY9KdhQd0.
• Farhi, Farideh: The contending discourses on women in Iran. Dostupné nahttp://www.twnside.org.sg/title/iran-cn.htm.
• Frouzová, Magdaléna (ed.): Závoj a džíny – ženy v islámském světě. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2005.
• Keddie, Nikki R.: Iranian Women’s Status and Struggles since 1979. In: journal of International Affairs, Spring/Summer 2007, vol. 60, no. 2.
• Kolektiv autorů: Women in Iran: An Online Discussion. In: Middle East Policy, vol. 8, no. 4, December 2001.
• Mir-Hosseini, Ziba: Broken Taboos in Post-Election Iran. In: Middle East Report Online, December 17, 2009. Dostupné na www.merip.org/mero/mero121709.html.
• Štolbová, Eva: Íránské císařství. 1. vydání. Edice Zeměmi světa. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1971.