Ve druhém kole prezidentské volby, která se v alpské republice konala minulou neděli, jen těsně neuspěl kandidát pravicově populistických Svobodných (FPÖ) Norbert Hofer. Porazila jej široká koalice odpůrců, která nakonec dokázala zmobilizovat dostatečnou podporu pro jeho konkurenta Alexandera Van der Bellena.

Rakouští zastánci liberálně-demokratického a proevropského směřování země si oddechli, úlevné reakce zazněly i zvenčí. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier shrnul tento pocit slovy, že „celé Evropě spadl kámen ze srdce“. Český premiér Bohuslav Sobotka tweetoval, že má z výsledku rakouských prezidentských voleb „opravdu radost“.

Solidní profesor ekonomie Van der Bellen jistě bude pro domácí i zahraniční politickou reprezentaci mnohem snazším partnerem než Norbet Hofer, který v roce 1994 hlasoval proti vstupu Rakouska do Evropské unie a v předvolební kampani sliboval, že nebude směřovat ke konsenzu, ale k co největšímu využití prezidentských
pravomocí a obhajobě rakouských národních zájmů.

Nejtěsnější prohra

„Zánik“ světa, jak jej známe, se tedy prozatím nekoná. Z vídeňského Hofburgu budou nadále zaznívat uvážlivé, smířlivé tóny a nikoli ostré výpady proti Bruselu, imigrantům, establishmentu či sňatkům homosexuálů. To poslední, co by ale rakouští političtí vůdci měli udělat, je nechat se touto příznivou vidinou ukolébat.

FPÖ vyhrála první kolo prezidentské volby na plné čáře a nechala za sebou obě tradiční velké politické strany, lidovou a sociálně demokratickou (ÖVP a SPÖ), které spolu zasedají ve spolkové vládě. Ve druhém kole podlehli Svobodní jen velmi těsně – o 31 000 hlasů z celkových 4,6 milionu. Alexanderu Van der Bellenovi, formálně nezávislému kandidátovi, kterého v předvolebním boji podporovala domovská strana Zelených, se podařilo Hoferův
čtrnáctiprocentní náskok z prvního kola smazat jen s vypětím všech sil.

Na svoji stranu získal většinu těch, kteří v prvním kole vyslovili podporu nezávislé Irmgard Grissové a sociálnímu demokratovi Rudolfu Hundstorferovi. Proti pravici přišlo v neděli hlasovat i 200.000 dosavadních nevoličů. Slovo
„proti“ je přitom klíčové – z průzkumů vyplývá, že nejsilnějším motivem pro volbu doyena Zelených byla snaha
zabránit tomu, aby nejvyšší úřad v zemi obsadili Svobodní. Norbert Hofer měl oproti tomu autentickou podporu svých příznivců, kteří jej volili především proto, že jim byl sympatický.

Není divu. V předvolebním souboji s o generaci starším sokem působil svěže a energicky. Nastavoval vlídnou tvář FPÖ a sliboval, že bude silným prezidentem, který obhájí zájmy obyčejných Rakušanů proti dlouhodobě nepopulární vládě, přistěhovalcům, Bruselu i vykořisťováním ze strany nadnárodních koncernů.

Pro přemýšlivého profesora Van der Bellena, který na rozdíl od Hofera nedokázal voličům slibovat příliš snadná řešení složitých problémů, nebylo vůbec jednoduché útočné strategii Svobodných čelit.

Nakonec mu dali hlas lidé, kteří netouží po převratných změnách a jsou se svým současným životem v globalizovaném světě relativně spokojeni – zejména zástupci vzdělanějších, velkoměstských vrstev. Pro Hofera naopak hlasovali spíše ti, kteří ztratili důvěru v tradiční velké strany a vývoj posledních let si pojí spíše s obavami z úbytku sociálních jistot a ohrožení své kulturní identity. Takových lidí v zemi rozhodně není málo – jinak by FPÖ v prezidentských volbách historicky nezabodovala a nezůstávala v průzkumech nejsilnější politickou silou v zemi.

Veřejnost potřebuje komunikovat

A pokud se v Rakousku něco zásadně nezmění, zůstane jí i nadále. Naději na restart dává zemi výměna na premiérském postu (dlouholetého kancléře Wernera Faymanna vystřídal v polovině května v úřadě jeho stranický kolega z SPÖ Christian Kern) i nově nastupující hlava státu.

Oba vrcholní politici by především měli frustraci ve společnosti i více či méně opodstatněné obavy občanů brát vážně. Samy od sebe totiž nezmizí. S veřejností je třeba mnohem intenzivněji komunikovat, srozumitelně
vysvětlovat komplexní výzvy a nabízet řešení. Jen tak bude možné zvrátit pocit, že „ti nahoře“ obyčejným lidem
nerozumějí, a nabourat plíživou politickou i ekonomickou stagnaci, kterou Rakušané díky dlouhé vládě velké koalice pociťují.

Časům, kdy se dalo pohodlně vládnout z klimatizovaných kanceláří a spoléhat na loajalitu kmenových voličů, už definitivně odzvonilo. Občané od své reprezentace po právu očekávají, že zefektivní školství, zajistí bezpečnost, pomůže sociálně znevýhodněným a zastaví stoupající nezaměstnanost či rostoucí ceny bydlení.

Na reformy a nové sjednocení po volbách rozštěpené země má vláda čas maximálně dva roky – do příštího řádného termínu parlamentních voleb. Pokud se jí průlom nepodaří, dají voliči šanci Svobodným. Tentokrát už doopravdy.

Článek původně vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk.