Al-Kuds hlásí klid

Nepokoje nastartovalo několik událostí posledních týdnů. Veřejné demonstrace následovaly po zabití tří dětí vysokého představitele zpravodajské služby neznámými ozbrojenci, na mušce se octli i oba lídři znesvářených hnutí – prezident Mahmúd Abbás z Fatahu a premiér Ismáíl Haníja z Hamásu. Abbás pak jen přilévá olej do ohně, když opakovaně hodlá vypsat předčasné volby, parlamentní i prezidentské.

Střety mezi Fatahem a Hamásem se však táhnou již téměř rok. Zaběhlí zaměstnanci samosprávy, zejména policisté, jako by se po deseti letech vlády Fatahu nemohli smířit s novými pány. Přelomovým momentem byla „legalizace“ necelých šesti tisíc přívrženců Hamásu a oznámení jejich role oficiální palestinské bezpečnosti. Další spory se vedou právě o možnost vypsání předčasných voleb – právníci Hamásu ji odmítají, Abbás vytrvale tvrdí, že v jeho kompetenci je. Členové Haníjova kabinetu (samosprávy) se navíc uchylují k zoufalým výrokům o spiknutí Fatahu, Izraele a Západu proti současné vládě.

Zatímco v Iráku či Libanonu lze o náběhu na občanskou válku mluvit zejména kvůli náboženským a etnickým rozdílům, motivace Palestinců k podpoře jedné ze stran je spíše politická a finanční. Příznivci Fatahu argumentují reálpolitikou a neschopností Hamásu podniknout jakýkoli krok kupředu v jednáních s Izraelem. Rekrutují se proto ze středních a vyšších vrstev na Západním břehu a v Jeruzalémě. Naopak podpora Hamásu převládá mezi chudými v Gaze a uprchlických táborech, kde islámská charita vytvořila stát ve státě. Zejména před volbami pečlivě dbala na materiální pomoc potenciálním voličům skrze obecní starosty a zastupitele.

Svou roli tu hraje i ekonomické zázemí. Zatímco světová média plní fotografie ozbrojenců z pásma Gazy, ve východním Jeruzalémě lze jen těžko zaznamenat změnu oproti normálnímu životu. I přes pokračující finanční izolaci zde funguje nerušeně soukromý sektor a politika jako by se běžných Palestinců netýkala. Oproti tomu v Gaze je názorové spektrum širší a politický zápal viditelnější – po roční víceméně stagnaci s Hamásem převládá jakási „blbá nálada“ a preference se pomalu přelévají na stranu Fatahu. Objevují se ale i radikální názory, podle nichž vládnou Palestině dvě strany a jediným řešením je jednu z nich zničit ve válce.

Na pomoc z Jordánska

Otázkou zůstává, do jaké míry násilí odráží politickou situaci a naopak. Napovědět může pohled na fungování jednotlivých milic. Brigády al-Aksá, al-Kásám nebo elitní Síla 17 věrná prezidentovi (dala o sobě vědět při ozbrojeném pokusu o obsazení některých ministerstev) totiž často podléhají více vedení svých lokálních vůdců než nejvyšším špičkám hnutí. Příkladem je únos izraelského vojáka Gilada Šalita, o jehož naplánování vedení Hamásu pravděpodobně vůbec nevědělo.

Ozbrojené frakce Fatahu mají zase na svědomí množství protiizraelských útoků, zatímco sám Abbás násilí odsuzuje. Oficiální palestinskou policii, další ozbrojenou větev Fatahu, vede Muhammad Dahlan, jehož postoje jsou oproti těm Abbásovým o poznání radikálnější. Vnitřní spory uvnitř Fatahu jsou ostatně známým jevem a byly jednou z příčin volební prohry.

Na palestinské „ulici“ to vře, u jednacích stolů se ale prezident s premiérem na mnoha věcech shodnou. Hamás už dříve přistoupil na vizi palestinského státu vedle státu židovského, souhlas panuje i v potřebě vytvořit vládu národní jednoty. Vyhrocení sporů tedy závisí zejména na míře, do jaké palestinské vedení Hamásu podlehne vlivu exilového vůdce Chálida Mašála a bude situaci radikalizovat.

Sklouznou-li obě strany k neřízenému násilí, ve prospěch Fatahu by mohl hrát nejen počet ozbrojených stoupenců, ale i možná pomoc ze zahraničí. Několikatisícové brigády Badr totiž slouží jako záloha OOP v Jordánsku a v případě potřeby by mohly zasáhnout. A nejde jen o teorii – možnost potvrdil již v listopadu Juval Diskin, šéf izraelské kontrarozvědky Šabak. O vstupu brigád do Gazy jednal rovněž premiér Ehud Olmert v jordánském Ammánu na nedávné bleskové návštěvě. Izrael – podle Diskina – musí reagovat na rostoucí zbrojní sílu Hamásu a možnost ohrožení izraelského území v okolí pásma.

Rozhovory mezi Olmertem a králem Abdulláhem ukazují na dvě skutečnosti, jež mohou mít na další vývoj v Palestině vliv. Jednak jordánská hášimovská dynastie cítí šanci znovu zasáhnout do vývoje jako prostředník mezi Izraelem a Palestinci a připomenout tak svůj dávný vliv v regionu. Zároveň se obává přenesení nepokojů na své území mezi palestinské uprchlíky. Za druhé se ukazuje, že řešení vnitropalestinské krize nebude možné bez Izraele. Palestina není suverénní stát a každý významnější krok bude muset být podpořen či odmítnut izraelskou reprezentací.

Kam tedy situace na palestinských územích spěje? Abbásův opakovaný úmysl uspořádat předčasné volby se zdá – vzhledem k neurčitému datu konání – spíše jen dalším pokusem o nátlak na Hamás. Realističtěji vidí situaci mnohé arabské země, stavící se za variantu jednotné vlády. Ta by mohla opět získat alespoň částečnou podporu Západu a potenciálně i vyjednávací pozici s Izraelem.