Odpovědí na otázku, zda je dobré další rozšiřování EU, je třeba hledat právě v analýze oné stabilizující a především pak orientující role, kterou Evropská unie hraje ve svém nejbližším okolí. Současně je třeba položit si otázku, co je vlastně Evropská unie, kde může končit a kde začínat a proč je tak atraktivní pro země v jejím okolí (a naopak proč ztrácí atraktivitu pro země uvnitř sama sebe).

Pevnost Evropa

Představy o Evropské unii jsou v jejích sousedních zemích (včetně těch kandidátských) velmi zkreslené. V lidovém vnímání znamená Evropská unie především klub bohatých zemí. Toto prizma je také podnětem pro masovou emigraci za prací ze zemí Severní Afriky a z postsovětských států nesoucí pejorativní název „ekonomická imigrace“. Hospodářské elity sousedních států si uvědomují rozsah a atraktivitu skoro pětisetmilionového evropského trhu s vysokou cenovou hladinou, která exportérům slibuje vysoké zisky. Politické špičky v evropském sousedství jsou o poznání ostražitější – vědí, že Evropská unie neznamená jen bohatství, ale také důslednou demokratizaci a plnou otevřenost ekonomiky nejen směrem do Evropy, ale také vůči Evropě. A to ohrožuje jejich mocenské postavení.

Poslední rozšíření nebylo ještě vstřebáno (svědčí o tom stále přetrvávající přechodná období) a již dochází k rozšíření dalšímu. Nebývale tvrdé podmínky, za kterých přistupuje do EU Rumunsko a Bulharsko, vypovídají o neexistenci vize budoucnosti Evropské unie více než neexistence evropské ústavní smlouvy. I bez ústavy může EU fungovat, ale pokud i nadále vede tři země jako země kandidující na členství, měly by mít všechny strany jasno v tom, co od sebe vzájemně mohou očekávat. Nechuť ke koncepční politice rozšíření (která však musí být provázána s reformou institucí a rozhodovacích procesů) Evropu znevěrohodňuje a mnohé země (např. severní Afriky) vede k tomu, že raději posilují své bilaterální vztahy s jednou či více zeměmi, než aby braly vážně EU jako seriózního partnera.

Příklad Bulharska a Rumunska tuto bezradnost EU demonstruje velmi jasně. Jejich vstup je prezentován jako dokončení rozšíření z května 2004, tedy spíše jako setrvačnost než jako další vítané obohacení EU. Rumuni a Bulhaři jsou posledními, kteří se ještě – byť s „odřenýma ušima“ – protáhnou pod padající mříží „pevnosti Evropa“. Snad ještě Chorvatům se podaří protáhnout se mezi mřížemi, ale pak již se dlouho nikdo k pevnosti ani nepřiblíží. Jakou hru tedy hrajeme s Turky, Makedonci a dalšími potenciálními kandidáty na členství?

ENP I – III

Evropská politika sousedství (ENP) je polovičatý instrument vnější politiky unie. Země, které jsou do ENP zařazeny, postupují podle sjednaných akčních plánů, ale kam tyto jejich „akce“ mají vést, není zcela zřejmé. ENP zahrnuje země jako Moldavsko či Bělorusko, které by podle platných smluv měly mít právo do EU vstoupit – pokud splní Kodaňská kritéria. V ENP však nalezneme i státy, které o členství usilovat nechtějí a ani nemohou (Palestinská samospráva, Ázerbájdžán). ENP naopak nepočítá se zeměmi balkánskými, které jsou nejbližšími sousedy Evropy a jejichž právo na členství Unie nepřímo potvrzuje tím, že jim neupírá přidělení statusu kandidátské země – pokud se vypořádají s dědictvím nedávných balkánských konfliktů (práva menšin, potrestání válečných zločinců) a s organizovaným zločinem propojeným s politikou.

EU by měla jasněji definovat, co znamená udělení kandidátského statutu a jaký cílový stav opravňuje země k plnoprávnému členství. Stanovování konkrétních dat vstupu aniž by bylo jasné, zda budou splněna Kodaňská kritéria, se ukázalo jako nenapravitelná politická chyba v případě Bulharska a Rumunska. Jejich „plnoprávné“ členství pod dohledem Evropské komise je dlouhodobým provizoriem, které by si Turecko jistě nenechalo líbit. Dnešní operování s léty 2015–2020 jako s termínem případného vstupu Turecka je hazardováním se vzájemnou důvěrou. Stanoveny mají být jen podmínky, předmětem jednání pak bude harmonogram závazný pro obě strany.

Prvním krokem k ujasnění si budoucí podoby EU by tedy měla být diverzifikace ENP. Skupinu ENP I by pak tvořily kandidátské země se vzájemně dojednaným harmonogramem, jehož cílovým stavem by bylo členství v unii (bez stanovení konkrétního data). Skupina ENP II by se mohla skládat ze zemí, které by neusilovaly o členství v EU, ale o členství v Evropském hospodářském prostoru. Tento status můžeme právem nazvat „privilegovaným partnerstvím“, tedy tím, čeho dnes požívá Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko ve vztahu k EU. Je velmi dobře představitelné, že by tento status mohly v budoucnosti získat např. Izrael či Ukrajina. A konečně ENP III by zahrnovalo země, které nemají zájem o úzkou vazbu na Evropskou unii, ale chtějí s ní na politické úrovni spolupracovat (jako Ázerbájdžán, Jordánsko či Sýrie).

Více unií!

U kořene evropské integrace stála snaha založit v Evropě řád, který by zajistil mír a stabilitu obyvatelům „starého kontinentu“. Rozšíření EU po pádu železné opony bylo vedeno přesně v tomto duchu – politické a ideové vakuum střední a východní Evropy bylo naplněno vizí sjednocení kontinentu. Hrozby míru však dnes již nepřicházejí z Ruska, ale spíše z Blízkého východu.

Pro budoucnost Evropské unie by měla být klíčová aktivní politika na evropském kontinentě, kde je „doma“. Evropská budoucnost Běloruska, Moldavska a zemí Balkánu je neoddiskutovatelná. Osud těchto zemí se od osudu zbytku kontinentu liší pouze v posledních šestnácti letech (války na Balkáně, Lukašenkův režim a problém podněsterského separatismu). To není dostatečný důvod pro to, aby neměly stejná práva podílet se na budoucnosti Evropy, jako země, jejichž demokratizace začala hned v roce 1989.

V logice východního rozšíření však není integrace Blízkého východu do EU. V tom má Lenka Kovačovská pravdu, když píše, že žádný konflikt nevyřešíme pouze tím, když jej přesuneme zpoza hranic dovnitř EU. Navíc Evropská unie je kompromisem 25/27 zemí „šitým na míru“ právě jim (a jimi). Nemusí fungovat jako celek např. v arabském světě, ale má mu co nabídnout. Třetí či čtvrtá zóna ENP (jakási „ENP Universe“) by měla mít za svůj hlavní cíl podpořit regionální integraci zemí kulturně či historicky vzájemně blízkých po vzoru EU. Díky exportu dobré praxe, zkušeností s fungováním společných nadnárodních institucí, hospodářské, bezpečnostní a politické integrace a mírového způsobu řešení konfliktů by mohla Evropská unie dát těmto zemím více než integrací do EU. Příkladem nám budiž velmi dobrá praxe Rady Evropy a jejího Evropského soudu pro lidská práva, kdy nejdokonalejší nadnárodní mechanismus ochrany lidských práv inspiroval vznik obdobné regionální justiční instituce v Latinské Americe, Asii a Africe. Proč by stejným způsobem nemohla vzniknout například Středomořská unie úzce spolupracující s unií evropskou?

Evropská mandala

Stabilizující vliv Evropské unie lze přirovnat k čínské politice vyjádřené mandalou. V nejbližším okolí Číny měli být jen přátelé (a vazalové), v další zóně neutrálové a za nimi již začínali nepřátelé. Zahraniční politika čínských císařů spočívala po staletí na jednoduchém principu: pohltit přátele, učinit si z neutrálů přátele a z nepřátel neutrály… Proč by se jí nemohla inspirovat i Evropa?