Chávez, který ostatně svůj obdiv k Fidelu Castrovi staví na odiv, pozvolna upevňuje svoji osobní pozici v zemi a posiluje státní kontrolu v mnoha oblastech života včetně médií a ekonomiky. Je bohužel nutné upozornit, že počínání venezuelského vládce je, alespoň ve svém prvopočátku, tedy zvolením ve svobodných volbách, postaveno na demokratických základech. Naposledy přesvědčivě zvítězil v prezidentských volbách v prosinci loňského roku. Jeho další kroky, jimiž upevňuje osobní moc, posiluje různé paramilitární složky, ukrajuje svobodu médií i prostor pro vystupování opozice, už natolik demokratické nejsou. Pokud ale můžeme věřit průzkumům veřejného mínění a výsledkům série voleb a referend v posledních letech, udržuje si bývalý pučista vysokou podporu obyvatel.

Široká podpora veřejnosti, která lidem, jako je Chávez, umožňuje přístup k moci, je sama o sobě fenoménem demokracie, který je předmětem mnoha diskusí. Proč se v relativně nebo úplně svobodných volbách k moci v Palestině dostalo hnutí Hamas, v Iránu extremista Ahmadínedžád nebo v Bělorusku diktátor Lukašenko? Stejně důležité, jako úvaha proč se Chávez k moci dostal, je, proč si ji stále s podporou veřejnosti udržuje. Příčiny jsou obecně známé – záplava poetrodolarů, díky nimž může financovat štědré sociální programy a doslova si tak kupovat podporu chudší části venezuelské populace. Té je, díky předchozím, sice demokratickým, ale skrz naskrz zkorumpovaným vládám v Caracasu, bohužel většina. Příjmy z ropy Chávezovi také slouží k financování levicových politických spojenců v zahraničí; dodávky venezuelské ropy pomáhají například udržet při životě komunistický režim v Havaně.

Na Chávezově moci se podepsala slabá opozice

Odpovědnost za Chávezovy úspěchy nese i samotná venezuelská opozice, která je rozdrobená a není schopna nabídnout voličům věrohodnou alternativu. Široká opoziční koalice Coordinadora Democratica, která fungovala v letech 2002-2004, se rozpadla a opoziční spektrum je obsazeno řadou straniček bez jednotného směru. S trochou zjednodušení můžeme dokonce říci, že za současný stav nese opozice, především tradiční strany AD a Copei, velkou míru viny. Kdyby demokratičtí politici před Chávezovým zvolením v roce 1998 prozíravě pracovali na vybudování transparentní a vzdělané společnosti, se silnou a sebevědomou střední třídou a kvalitními ekonomickými příležitostmi pro široké vrstvy populace, Chávez by dnes neměl kde brát podporu.

Dokud budou ceny ropy vysoké a venezuelská opozice se nesjednotí a nevytvoří přesvědčivý program, nemá Venezuela příliš šancí na změnu. Jak ale naznačuje postupná likvidace nezávislých médií jako je RCTV, je možné, že až jedno či druhé přestane platit, Venezuelané zjistí, že jejich demokraticky zvolený prezident se mezitím stal všekontrolujícím diktátorem. Změna pak bude mnohem těžší.