Pokusme se tedy na situaci podívat ze široka a dejme vedle sebe čtenářům k diskuzi v krátkosti postoj vůči syrskému konfliktu ze strany všech třech uvedených aktérů, tj. prezidenta Václava Klause, MZV ČR jako celku a velvyslankyně ČR v Sýrii, paní Evy Filipi. Odpustím si tentokrát vyvracení řady názorů, které někteří z nich zastávají. V případě velvyslankyně se jim již vcelku rozsáhlé kritiky ode mne dostalo jinde a navíc konflikt v Sýrii je opravdu natolik spletitý, že je každá rada drahá a diskuze na téma „co se vlastně děje“ by nebrala konce. Projev prezidenta byl již zkritizován jiným autorem. Nechť si názor učiní každý sám.

Každopádně tomu, kdo se nechce jen slepě z přesvědčení přidat k argumentaci některé ze stran konfliktu, doporučuji tento článek, který vyzdvihuje zásadní dilemata, která pozorovateli konfliktu v Sýrii ztěžují učinit si jasný závěr o tom, co se děje, a hlavně jak z toho ven. Při podání informací o vnímání konfliktu v Sýrii ze strany jednotlivých aktérů čerpám v případě prezidenta z jeho projevu na Valném shromáždění OSN a u velvyslankyně Evy Filipi pak z jejího obsáhlého rozhovoru na ČT24. Jan Čuřík měl sice pravdu, že MZV ČR se od srpna 2011 ke konfliktu samo nevyjádřilo. Od toho máme ale právo se ministerstva přímo zeptat. To jsem i učinil a vcelku obšírnou odpověď v zákonem dané lhůtě také obdržel a dal k dispozici zde. Nyní již přistupme ke stručnému shrnutí postojů všech třech aktérů. Stanoviska jsou předkládána tak, jak je aktéři zastávají, a nejsou konfrontována s realitou.

1) Václav Klaus – „nechme to na nich“:

Neúspěch intervence v Libyi jasně ukázal, že její opakování by nemělo smysl. Intervence v Sýrii proto nepřipadá v úvahu, musíme nechat strany konfliktu, aby se dohodly spolu samy a po svém (tj. nemá smysl se spoléhat na nějaké zvláštní vyslance, jako byl Kofi Annan). Konflikt nemá v dohledné době řešení a ČR má proto klást důraz na humanitární pomoc. Vývoj v Sýrii bychom pak měli vždy vidět v širší a dlouhodobější perspektivě a ptát se, co uděláme v budoucnu.

2) Eva Filipi – „nějak se to zamotalo“:

V Sýrii není občanská válka, prezident Bašár al-Asad chtěl skutečně reformy, ale zahraniční mocnosti a rychlý vývoj událostí mu to neumožnily, o lidských právech a jejich porušování režimem nemá smysl hovořit, protože je porušuje i opozice. Režim nyní „nemá čas“ na to, aby se podle velvyslankyně choval „hezky“ k zahraničním médiím, tamní křesťané stojí jednotně za režimem, opozice je nejednotnou a pochybnou sbírkou organizací a jednotlivců s nezřídka teroristickými či kriminálními pohnutkami, postoj Evropy vůči konfliktu je špatný a konflikt jako takový se v současné době pomocí jednání vyřešit nedá. Ještě by bylo vhodné nezapomenout zmínit, že všichni Syřané podle Evy Filipi oceňují, že ČR neuzavřela svou ambasádu v Sýrii.

3) MZV ČR – „pomáhejme trpícím“:

Těžko se dá předpovědět budoucí vývoj, opozice je nejednotná a ČR se přiklání „k návrhu některých zemí nejprve pomoci opozičním skupinám shodnout se na plánu tranzice a až poté vytvořit přechodnou vládu, která by pomohla nastolit v Sýrii klid a zemi přivést k demokratickým volbám.“ Česká republika se má a bude snažit najít řešení konfliktu ve spolupráci s „ostatními spojenci“ a podporovat úsilí zvláštního vyslance GT OSN a LAS Lakhdara Brahimího, který nastoupil po Kofi Annanovi. ČR rozhodne o zavření české ambasády v Sýrii jen poté, co další provoz nedovolí bezpečnostní situace. V neposlední řadě pak oficiální sdělení MZV ČR zdůrazňuje a podrobně vysvětluje, jakou humanitární pomoc již ČR na konflikt vynaložila či vynaložit hodlá.

Co hlas to jiný názor

Z postoje všech třech aktérů vysvítá sice společné přesvědčení, že v Sýrii se odehrává velmi složitý konflikt, který nemá v dohledné době jasně předpověditelný vývoj a stejně tak není v krátkodobém horizontu řešitelný pomocí vyjednávání, jakkoliv by to bylo žádoucí. Tím však shoda víceméně končí. Eva Filipi popírá samotný fakt (zastávaný například OSN a Červeným křížem), že je v Sýrii občanská válka, a mezi řádky budí dojem, že v podstatě podporuje stávající režim, ministerstvo naopak zdůrazňuje spolupráci s mezinárodními aktéry, přičemž vyjadřuje vůli aktivně se podílet na změně syrské vládnoucí moci a český prezident pro změnu volá potom, aby byl konflikt ponechán místním aktérům, vývoji a zvyklostem.

Pokud by měl člověk na postojích těchto aktérů něco vyzdvihnout, tak by měl s jistou dávkou ironie aspoň ocenit, že nejsou zcela mimo realitu například v tom ohledu, že by nyní volali po masivní vojenské intervenci. Za nejracionálnější postoj se dá považovat stanovisko MZV ČR následované s notným odstupem postojem prezidenta, protože jeho přání o ponechání konfliktu místním aktérům je dnes již prostě utopií. Dalo by se také dodat, že je pozitivní, že prezident Václav Klaus téma syrského konfliktu za Českou republiku na půdě OSN zdůraznil. ČR totiž přes všechnu aktivitu ve sféře humanitární pomoci hraje vůči syrskému konfliktu spíše kontinuálně roli mrtvé brouka.

Co je ale skutečně důležité, je fakt, že si ministerstvo a prezident uvědomují, že poskytování humanitární pomoci je nyní prioritou. Je děsivou skutečností, že přichází zima a s ní s největší pravděpodobností i humanitární katastrofa. Klesající teploty a potravinová krize v zemi zmítané válkou nevěští pro syrské běžence vně a uvnitř Sýrie nic dobrého a je lidskou povinností jim pomoci přežít. Měli bychom se připravit i na to, že konflikt potrvá roky a chemické zbraně se mohou časem dostat ke slovu. Bez ohledu na zmatečnost české zahraniční politiky a tendenci hledat úspory pak už bude nutné jednat i v zájmu vlastní bezpečnosti. Modleme se, aby se tak stalo aspoň koordinovaně.