S velkou pravděpodobností dojde po volbách k velkým změnám v stranickém systému. Podle dosavadních průzkumů totiž výrazně ztrácejí strany, které byly dříve spojené s jižní a východní částí Ukrajiny. Tedy donedávna vládnoucí Strana regionů a Komunistická strana Ukrajiny. Klíčové pro výsledek voleb bude, zdali se toto vakuum podaří zaplnit straně Petra Porošenka, který v těchto regionech zabodoval v prezidentské volbě a jako jediný v historii nezávislé Ukrajiny dokázal „volebně sjednotit“ celou zemi. V podobné situaci jako „východoukrajinské strany“ jsou ale i některé bývalé opoziční strany, které podporovaly Euromajdan. Na jejich místo se totiž prosazují zcela nová uskupení spojená právě s novým prezidentem Porošenkem respektive radikálním politikem Olehem Ljaškem, který obsadil v prezidentské volbě třetí místo.

Starý volební systém, nové strany

Velký vliv na výsledek bude mít volební systém. Návrh na to, aby se celý parlament volil proporčně a byly použity otevřené kandidátní listiny, neprošel, a proto se bude volit podle stejného systému jako v roce 2012. Polovina poslanců bude zvolena proporčně a polovina v jednomandátových obvodech. Tato situace je obzvláště výhodná pro nejsilnější strany, které mají velkou šanci výrazně zvýšit svůj zisk ovládnutím jednomandátových obvodů. Získat na tom by mohla především prezidentská strana Blok Petra Porošenka (dříve Solidarita), která má v současnosti podle průzkumů největší podporu. Sám Porošenko vyhrál prezidentskou volbu v celé zemi mimo jednoho obvodu v Charkovské oblasti. Tratit by na tom naopak mohl právě Oleh Ljaško se svou Radikální stranou, ale i například Strana regionů. Ta bude mít nejenom problém s překročením pětiprocentní hranice v proporční části, ale s jistotou ztratí i jednomandátové obvody na Krymu, kde se volit nebude, a stejně tak i hlasy v Donbasu, kde probíhá ozbrojený konflikt.

V proporční části by kromě strany Petra Porošenka a Oleha Ljaška měly volební klauzuli překročit ještě Baťkivščina Julie Tymošenko a UDAR Vitalije Klička. Mezi další strany, které by mohly projít do parlamentu, ale pohybují se spíše na hraně pětiprocentní hranice, patří již zmíněná Strana regionů, nacionalistická Svoboda, Komunistická strana Ukrajiny, strana Občanská pozice prezidentského kandidáta a bývalého ministra obrany Anatolije Hrycenka a znovuobnovená Silná Ukrajina bývalého vicepremiéra Ukrajiny Serhije Tihipka.

Výrazný propad oproti minulosti tedy hrozí jak subjektům, které byly tradičně spojovány s jižní a východní částí Ukrajiny (Strana regionů, Komunistická strana), tak i těm, které se „namočily“ v současné vládě (Baťkivščina, Svoboda). Jediný UDAR Vitalije Klička víceméně zůstává na svých pozicích, přičemž obzvlášť vysokou podporu má v hlavním městě Kyjevě a třech západních oblastech, které jsou součástí historické Haliče (Lvov, Ivano-Frankivsk a Ternopil).

Problémem prvních dvou z nich je to, že se za vlády Viktora Janukovyče výrazně zdiskreditovaly, a navíc mají již zmíněné potíže s tím, že se nebude hlasovat na „jejich“ území. Nacionalistická strana Svoboda zase do značné míry ztratila svůj protestní potenciál, který měla v roce 2012, a zřejmě více opět zaboduje pouze v Haliči. Baťkivščina se zase musí vyrovnat s nízkou popularitou své předsedkyně Julie Tymošenko a vnitřními spory uvnitř strany.

Rozkol v Baťkivščině

Došlo totiž ke konfliktu mezi Julií Tymošenko na jedné straně a premiérem Arsenijem Jaceňukem a předsedou parlamentu Oleksandrem Turčynovem na straně druhé. Ministr vnitra Arsen Avakov ve středu 27. srpna oznámil, že spolu s Jaceňukem, Turčynovem, bývalým předsedou Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny Andrijem Parubijem a dalšími méně významnými politiky opouští stranu. Začátkem září pak založili novou formaci Lidová fronta, s níž se pokusí uspět ve volbách.

Důvodem jejich odchodu měl být údajně spor, kdo povede kandidátku strany do voleb, přičemž ti, co odešli, prý nesouhlasili, aby tuto pozici získala Julia Tymošenko. Svědčí to o významném rozkolu uvnitř strany, který ji může před volbami významně poškodit. Samotná Julia Tymošenko totiž ztratila značnou část popularity a mnoho Ukrajinců podporovalo Baťkivščinu hlavně kvůli Jaceňukovi. Rozkol ostatně dokazuje i nedávné vyloučení známého poslance Hennadije Moskala ze strany. Moskal předsedal parlamentní komisi vyšetřující střelbu na Majdanu, a když se nedařilo vyšetřování někam posunout, jednostranně zveřejnil jemu dostupné dokumenty. Pro všechny účastníky vnitřního konfliktu s Julií Tymošenko platí především to, že mají na rozdíl od předsedkyně strany mnohem blíže k Petru Porošenkovi.

Strana Baťkivščina si sice nedávno odhlasovala, že v případě, že bude sestavovat vládu, nominuje Jaceňuka znovu na pozici premiéra. Nicméně Jaceňuk se rozhodl jinak a nyní má v zásadě dvě možnosti. Vytvořit společnou kandidátku s Blokem Petra Porošenka, nebo se pokusit prorazit s vlastním uskupením. Zatímco první variantu údajně podporuje sám Jaceňuk, pro druhou a vzhledem ke krátké předvolební kampani riskantnější možnost je prý spíše Turčynov.

Kromě toho, kdo kandiduje a má šanci uspět, je ještě důležité, kdo za jednotlivými stranami stojí. U tradičních déle fungujících stran se toho příliš nezměnilo. Přesto v některých z nich došlo k vnitřnímu konfliktu. Kromě Baťkivščiny, o které už byla řeč, jde také o Stranu regionů. Od ní se odštěpila Tihipkova Silná Ukrajina. Obě strany se přitom v roce 2012 před volbami spojily. Dnes Tihipko tímto krokem Stranu regionů výrazně oslabil, neboť byl po útěku bývalého premiéra Mykoly Azarova jejím nejvyšším představitelem, a navíc je populárnější než ostatní představitelé Strany regionů (Tihipko získal v prezidentské volbě více hlasů než její oficiální kandidát Dobkin). Silná Ukrajina bude navíc bodovat v jižních a východních částech země, kde má své zázemí i Strana regionů, a tudíž budou obě uskupení soupeřit o stejné voliče.

Populární neviditelná strana

Velmi zajímavá situace je uvnitř nových stran, tedy Bloku Petra Porošenka a Radikální strany Oleha Ljaška. I přestože měla první z nich v průzkumech dlouhodobě nejvyšší podporu, nikdo ji de facto nikdy neviděl. Až teprve nedávno, kdy došlo k jejímu přejmenování z bývalé Solidarity, se strana „odhalila“. Jejím předsedou se stal bývalý ministr vnitra ve vládě Julie Tymošenko Jurij Lucenko, který byl podobně jako tehdejší předsedkyně vlády po roce 2010 odsouzen na čtyři roky vězení, aby byl o rok později prezidentem Janukovyčem omilostněn. Vzhledem k tomu, že Lucenko spolu s Vitalijem Kličkem podporoval Porošenkovu kandidaturu na prezidenta, není jeho nová pozice až tak překvapivá.

Výrazně problematičtější než post předsedy strany je však zázemí jednotlivých stran. Ukrajinští novináři informovali o problémových lidech v okolí Vitalije Klička a Petra Porošenka už v době prezidentské volby (respektive voleb do kyjevské samosprávy, které se konaly ve stejném termínu). Už tehdy se na kandidátce UDARu objevili lidé spojení s nechvalně proslulým bývalým starostou Kyjeva Leonidem Černoveckým. V Zakarpatské oblasti zase vedl volební kampaň Petra Porošenka tamní oligarcha Viktor Baloha, který dlouhodobě de facto kontroluje celou oblast a v minulosti měl blízko například k prezidentovi Viktoru Juščenkovi. Podobné je to i s uskupením Oleha Ljaška, do kterého údajně „infiltrovali“ lidé spojení s Serhijem Lovočkinem, jenž byl šéfem Janukovyčovy administrativy od začátku jeho vlády až do letošního ledna.

Podle dosavadních průzkumů se zdá, že by proprezidentský tábor, tedy trio Lucenko – Kličko- Jaceňuk (prezident Porošenko ale vyzval na sjezdu „své“ strany k sjednocení všech „demokratických“ stran, mezi které zařadil i Baťkivščinu), mohl získat v novém parlamentu většinu. To je pro něj velmi důležité kvůli tomu, aby si zachoval svůj vliv. Vzhledem k návratu k verzi ústavy z roku 2004 má totiž daleko omezenější pravomoci než Viktor Janukovyč a neobejde se tedy bez kontroly parlamentu.

V říjnových parlamentních volbách dojde k likvidaci dosavadního stranického systému, který stál de facto na soupeření Strany regionů s Baťkivščinou, ve kterém měla první z nich v posledních letech navrch. Celkové očištění ukrajinské politické scény ale nelze očekávat. Velké množství lidí, kteří byli doposud součástí politického establishmentu na obou stranách, se zcela jistě nějakým způsobem vrátí i do nového parlamentu. I proto je důležitá mentální změna v ukrajinské společnosti, ke které došlo po Euromajdanu. Noví i staronoví politici totiž budou pod daleko větším dohledem společnosti a přinejmenším navenek si nebudou moci dovolit takové excesy jako dříve, což je koneckonců do značné míry pozitivní výsledek. O mnoho více ostatně ani v současné situaci očekávat nelze.