Prosincový summit Evropské unie a Ukrajiny vzájemné vztahy nikam neposunul. Zazněly několikrát omleté výtky vůči stavu demokracie na Ukrajině a zpolitizovanému soudnictví. Asociačního dohoda nebyla ani parafována. Pokrok víceméně žádný. Postup na další evropskou metu závisí na případu Tymošenková a na schopnosti Ukrajiny dodržovat základní demokratické principy. Brusel za další (kolikátý už?) kritický moment v rámci spolupráce s Ukrajinou prohlásil následující parlamentní volby v říjnu 2012.

Do slepé uličky se podle všeho dostala i rusko-ukrajinská jednání o dodávkách plynu. Ukrajina se již delší dobu snaží domoci revidování dlouhodobých smluv, které uzavřela předchozí vláda v čele s premiérkou Tymošenkovou. Rusko, které samozřejmě využilo sporů mezi Evropskou unií a Ukrajinou, vyvinulo na Kyjev velký tlak. Jenže splnění podmínek, které si výměnou za nižší cenu dodávek plynu vynucuje, pro Ukrajinu znamená připojit se k celní unii s Ruskem, Kazachstánem a Běloruskem, nebo odprodat plynové tranzitní soustavy ruskému státu. Ani jedna z těchto podmínek není v souladu s deklarovanou prioritou ukrajinské zahraniční politiky, tedy s evropskou integrací. Původní plán Viktora Janukovyče kamarádit se všemi a užívat výhod, které tato přátelství nabízejí, evidentně nevyjde.

Ukrajina chce vytvořit třístranné konsorcium s účastí Ruska, Ukrajiny a EU. Evropská unie s takovým plánem souhlasí, Moskva by ale radši konsorcium dvoustranné, bez Unie. S tím už Ukrajina, podle posledních informací málem souhlasila, ale nakonec si to nechala od Evropské unie vymluvit. Brusel trvá, z hlediska bezpečnosti dodávek plynu, na dodržování tzv. třetího energetického balíčku. V podstatě jde o to, že výrobce energie nebo plynu by neměl být zároveň vlastníkem tranzitní sítě. Navíc nákup podílu tranzitní sítě musí projít schvalovací procedurou v Bruselu a Rusko se logicky k těmto liberalizačním krokům EU staví značně kriticky a tlačí na Ukrajinu, která se připojením k Evropskému energetickému společenství zavázala k implementaci evropských energetických směrnic, aby třetí energetický balíček neimplementovala. A Ukrajina, která tvrdí, že chce s EU uzavřít Asociační dohodu a měla by proto chtít plnit evropská pravidla, začíná balíček problematizovat. Prezident Janukovyč prý zatím nevidí žádné pozitivní výsledky plynoucí z ukrajinského členství v Evropském energetickém společenství a Kyjev má pocit, že Ukrajina a její zájmy jsou ve Společenství dokonce ignorovány. Ukrajina se snaží zabránit výstavbě ruského plynovodu South Stream, který ji má, stejně jako už funkční Nord Stream, obejít. Na projektu však Gazprom spolupracuje i s několika evropskými společnostmi a ta tak v podstatě konkurují evropskému projektu plynovodu Nabucco například italskou energetickou společností ENI, která bude disponovat 20% podílem, s francouzskou Électricité de France (15% podíl) a německá společnost Wintershall, která je součástí koncernu BASF, také s 15% podílem. Ruský Gazprom si podrží 50%. Ukrajina se zoufale snaží zabránit své vlastní marginalizaci, a proto potřebuje Rusko.

A i když se ukrajinský premiér Mykola Azarov zatím na ruské požadavky nijak vstřícně netváří a prohlašuje, že ukrajinská suverenita není na prodej, faktem zůstává, že současná cena za ruský plyn je ale pro Ukrajinu likvidační (okolo 450 dolarů/tisíc kubíků plynu). Bez ohledu na to, že ukrajinský parlament minulý týden schválil celkem přísný rozpočet, který počítá s cenou 416 dolarů za tisíc kubíků plynu (což automaticky neznamená, že Ukrajina takové peníze má), je situace velmi kritická a Ukrajina hraje o čas.

Prezident Janukovyč neustále opakuje, že prioritou Ukrajiny je evropská integrace. Ale Kyjevem prováděná důsledná ignorace evropských výzev k respektování základů právního státu, dostává Ukrajinu, přestože se tomu rétoricky vehementně brání, do stále větší závislosti na Rusku. Evropská unie si je toho dobře vědoma, jenže její obavy vedou jen k velké opatrnosti a k tzv. nemastné neslané politice, která paradoxně jen Kyjev povzbuzuje. Ten ztrácí zábrany a více si troufá, jenže ne na Rusko, ale na Evropskou unii. Když k tomu všemu připočítáme tlak Bruselu na propuštění Tymošenkové a možnost, aby se účastnila parlamentních voleb, dostaneme se do začarovaného kruhu. Domácí politika je pro Janukovyče daleko relevantnější než jakási vzdálená Evropská unie, navíc bez perspektivy členství. Kvůli tomu rozhodně politickou sebevraždu páchat nehodlá, Tymošenková ve volbách je pro prezidenta totiž velkým strašákem. Jejím propuštěním by ještě k tomu potvrdil dohady o ovlivňování justice a podle všeho se domnívá, že by vypadal jako slaboch. A to mu ješitnost nedovolí. V rámci zahraniční politiky je možná pro Ukrajinu Evropská unie prioritou, ale prioritou pro Viktora Janukovyče je domácí politika a hlavně sám Viktor Janukovyč.

Ukrajinský prezident vyhodnotil rok 2011 jako úspěšný, jeho manévry ale dostaly Ukrajinu do daleko složitější situace, než byla. Je na tom špatně ekonomicky, ve všech žebříčcích hodnocení demokracie se propadá, zahraniční investory nepřitahuje. Ten rok příští, rok 2012, Viktor Janukovyč prohlásil za evropský. Kam zemi jeho manévry posunou tentokrát, bude velmi zajímavé sledovat. Nadále se bude se vyjednávat o plynu a o podpisu Asociační dohody, pořád je tu případ Tymošenkové nebo případ Jurije Lucenka. Na Ukrajině se odehrají jak parlamentní volby, tak i evropský fotbalový šampionát. Ukrajina se určitě nespokojí s málem. Asi nás čeká úrodný rok.