Ani česká společnost na tom není o mnoho lépe. Sice je pravda, že dění na Ukrajině je v ČR nejsledovanějším zahraničně-politickým děním za přinejmenším posledních 10 let a zájem o ně jeví 64 % lidí, avšak stále mám pocit, že události evokující fatální léta české historie – roky 1938 a 1968 – by v nás měly vyvolat silnější odezvu. Území suverénního státu je trháno na kusy cizí mocností a v Čechách to přivede do ulic jen stovky lidí. Přijde mi, že když se řešilo Kosovo, byl řev na internetových diskuzních fórech větší. Pravda, na rozdíl od vyhlídky na skutečně nezávislou Ukrajinu tehdy Rusko samostatné Kosovo nechtělo… Tak na co budeme čekat? Až nám „zelení mužíčci“ také přivezou ukázat pár kousků obrněné techniky? To už je nám všechno putna?
Ticho po Ukrajině aneb Na co čekáme?
Přes všechny diplomatické a zákulisní snahy si Putin bere z Ukrajiny čím dál více. Bezprecedentní anexe území jiného státu členem Rady bezpečnosti OSN je již světovým společenstvím de facto uznána. Krym je zapomenut. Nezapomněla při tom Evropa a ČR však i na něco dalšího? Třeba na sebe?
Ač fyzicky mlád, jeden moment si z posledních dnů komunistického režimu v Československu pamatuji jasně. Stojím u okna, držím se ústředního topení a snažím se napnout co nejvíce špičky nohou tak, abych lépe viděl na bojová vozidla pěchoty, co nám pomalu popojíždějí jedno za druhým před domem. Byl rok 1989 a Vojska ministerstva vnitra, co u nás na vesnici měla v zámku základnu, se přesunovala do Prahy. Kdyby náhodou…
Pozornost, kterou jsem o řadu let později začal věnovat všelijakým obrněncům, jak se valí tu Irákem, tu Sýrií či Libyí, mne již neopustila. Jejich lomoz, váha a tupá síla v sobě nesou jakési absolutní poselství. Je totiž jedno, jaká zaznívá z Bruselu, Washingtonu, Moskvy či jiného mocenského centra světa rétorika. Jak se kdo poplácává po ramenou, že světu přinesl mír. Ten pásák venku to vidí jinak.
Jímá mne hrůza, když slyším slova amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, když říká, že donutí Rusko zodpovídat se za své chování z 19. století nástroji století jednadvacátého. To hodlá příslušníky speciálních jednotek ruské armády utweetovat k smrti? Napadlo jej vůbec, že ruská tanková brigáda nemá hashtag? Evropská unie je na tom v těchto kritických momentech podobně. V hlavě mi utkvěla slova Alexandera Duleby ze Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, který pravil, že Unie tak dlouho „facilitovala„ jednání mezi Janukovyčem a ukrajinskou opozicí, až vyfacilitovala přes 100 mrtvých. Je totiž úplně jedno, jak jsou lidé v Bruselu “smart„ či “clever“, zda si berou na jednání červenou kravatu, protože hodlají tvrdě bránit svůj postoj… Jediné, co by nás mělo v této době zajímat, je, čí vlajka vlaje nad ukrajinskými městy.
