V této souvislosti se otevírá otázka reakce Ruska, které zcela viditelně považuje Ukrajinu stále za svojí sféru vlivu a které celou situaci interpretuje jako volbu mezi buď – anebo bez jakékoliv střední možnosti. Rusko ztělesněné prezidentem Putinem se dlouhodobě netají snahou obnovit svůj vliv v oblasti bývalého Sovětského svazu, k čemuž má sloužit projekt Celní unie respektive plánované Eurasijské unie, jejímiž členy jsou v současnosti Rusko, Bělorusko a Kazachstán. Vzhledem ke své velikosti a potenciálu je klíčovou zemí v této hře právě Ukrajina, která byla se svými 45 miliony obyvatel druhou největší republikou Sovětského svazu.

Problémem celé této koncepce je především to, že operuje se studenoválečnými kategoriemi a absolutně tedy nepřipouští možnost, že by Ukrajina mohla úzce spolupracovat zároveň s EU i Ruskem, čemuž z čistě technického hlediska vůbec nic nebrání. Ani zmiňovaná asociační dohoda, která má mimo jiné vytvořit zónu volného obchodu mezi EU a Ukrajinou pochopitelně nijak nereguluje politické ani ekonomické vztahy Ukrajiny s třetími státy.

Slabiny podobného „černobílého“ přístupu k problému se ukázaly už v průběhu minulého roku, kdy Rusko, v očekávání podepsání asociační dohody, zahájilo silný rétorický tlak na Ukrajinu doprovázený zákazem dovozu vybraného zboží do Ruska. Putinův poradce Sergej Glazjev tehdy dokonce označil podepsání dohody s EU za „ekonomickou sebevraždu“ Ukrajiny. Výsledkem tohoto tlaku ale paradoxně byla zvýšená podpora asociace s EU a větší distanc od Ruska a jeho projektu Celní unie.

Podobnou situaci můžeme sledovat i dnes. Agresivní politika ze strany Ruska vede naopak k výraznému odcizení Ukrajinců a fakticky napomáhá posilovat proevropské nálady. Demonstrace proti Putinovi a válce s Ukrajinou proběhly i v dříve takřka neotřesitelných baštách Viktora Janukovyče jako je Oděsa nebo Dnipropetrovsk.

Kromě toho si těmito kroky Putinův režim definitivně odcizuje představitele západních států, které jednohlasně podporují zachování integrity Ukrajiny. Katastrofou pro Putina je, že vše přichází bezprostředně po ukončení olympijských her v Soči, které měly být demonstrací síly a sebevědomí současného Ruska. Vzhledem k aktuálnímu dění na Krymu se ale vše definitivně obrací ve frašku a Putinův režim nyní definitivně ztrácí veškeré zbytky důvěryhodnosti, které si mohl po dřívějších kontroverzích zachovat.

Paradoxně tedy snahy o zvýšení ruského vlivu v oblasti východní Evropy mohou mít zcela opačný efekt. Ukrajina je jakékoliv integraci s Ruskem dlouhodobě vzdálena a současný konflikt jí naopak posune ještě dále směrem k EU. Pokud se zároveň Rusku nepodaří získat jasnou kontrolu nad Krymem, tak je velmi pravděpodobné, že utrpí výraznou porážku i zde. Někteří ukrajinští politici (například Vitalij Kličko) už se jednoznačně vyjádřili pro anulování tzv. Charkovských dohod z roku 2010, což by prakticky mohlo znamenat konec přebývání ruské černomořské flotily na Krymu.

Pokud se zároveň Ukrajině podaří „experiment“ s přibližováním k EU a odrazí se například v růstu životní úrovně, pak může být podobná cesta lákavá i pro Rusy. Je tedy otázkou, zdali je skutečně agresivní politika Ruska ukázkou síly nebo spíše bezmoci nad neschopností kontrolovat dění na Ukrajině. Navíc, kromě toho, že opět výrazně utrpěl obraz ruského režimu, je totiž velmi dobře možné, že se celá situace obrátí proti samotnému Putinovi, který z celé konfrontace vyjde s ostudnou porážkou.