ediálně „vděčné“ výbuchy násilí navozují dojem, že na Blízkém východě a zejména pak v dnešní Sýrii spolu velmoci svádí boj na život a na smrt. Je to hluboký omyl. Stejně, jako se v první polovině 20. století mezi sebou likvidovaly evropské mocnosti, zatímco ruský kolos pomalu nabíral síly paralelně s americkou námořní mocí, dnes arabské jaro a témata jako Írán či právě ona Sýrie z velké části zastínila geopoliticky mnohem důležitější přesun těžiště velmocenského soupeření do Pacifiku.

Důkazem je současný stav, kdy sice bylo v Sýrii zabito již asi 70 000 osob a region zaplavily přinejmenším stovky tisíc uprchlíků, avšak svět se spíše jen dívá a už si i rezignovaně odpustil utopicky zvrácená volání po „jednotném postoji“, „okamžitém příměří“ či „ostrém odsouzení“. V Libanonu trvala od poloviny sedmdesátých let minulého století občanská válka dlouhých 15 let a velmoci to přežily. V sousední Sýrii se začíná realizovat podobný model jen s tím rozdílem, že po zkušenostech z Libanonu už si nikdo intervenci nedovolí.

Stokrát nic umořilo vola

Projevy zvláštního představitele OSN a LAS (Liga arabských států) pro Sýrii Lachdara Bráhímího o tom, jak moc je syrské utrpení velké a nebezpečné, se staly spíše přítěží. Předně – nemají dopad na situaci na místě, protože se jimi nikdo neřídí. Kromě toho oslabují mobilizační potenciál podobných apelů v obdobných případech, kde by se jinak mohla najít vůle k akci, protože výroky o Sýrii coby hrozbě světovému míru tváří v tvář každodenní realitě ztrácí na síle. V neposlední řadě pak odvádějí pozornost médií, která se na tato prohlášení zaměřují (tj. realizují absurdní „mluvení o mluvení o konfliktu v Sýrii“) a ne na relevantní dění v terénu.

Syrská černá díra

Stejně, jako není Blízký východ středem světové politiky, současné události ukazují, že regionální mocenský význam Sýrie je menší, než mnozí čekali. Hrozby, jako jsou vlny uprchlíků, příliv džihádistických teroristů, ztráta kontroly nad arzenálem chemických zbraní nebo sektářské násilí, jsou sice reálné, ale vliv dění v Sýrii na destabilizaci regionu je o poznání slabší, než jak by se z prohlášení Bráhímího mohlo zdát. I proto, že sudů se střelným prachem je na Blízkém východě celá řada.

Libanon zůstává podobně „stabilní“ jako Irák či Jordánsko, které primárně vážně ohrožují vnitřní problémy, ne dění za hranicemi. Sousední Sýrie je pak jako černá díra, která pohltí kohokoliv, kdo do ní vstoupí. Okolní aktéři proto jen pasivně postávají na jejím okraji a za žádnou cenu se do ní nehodlají nechat vtáhnout. Je to zjednodušující metafora, která je však blíže skutečnosti než apokalyptické výroky Bráhímího. Z hlediska globální politiky je Sýrie jen epizoda, jejíž vyřešení by si navíc žádalo velké náklady a skýtalo relativně malou šanci na zisk. I v mezinárodní politice platí, že zadarmo ani kuře nehrabe. O Sýrii se proto sice bude nadále hodně mluvit, ale slova se k činům nepřiblíží více než doposud.