Přesto se něco změnilo. Dohoda o příměří totiž obsahuje podmínky, které si Hizballáh před rokem a půl kladl pro své další setrvání ve vládě. Jeho ministři nyní dostanou v kabinetu právo veta, ve prospěch šíitů se změní volební zákon, podepsaný dokument navíc nenutí radikální hnutí složit zbraně. Na první pohled se tedy jedná o výhru Íránu, jehož cílem není nic jiného než uplatňovat svůj vliv v těsné blízkosti Izraele.

Skutečnou radost má i další spojenec Hizballáhu, syrský prezident Bašár Asad. V době, kdy byla potvrzena tajná jednání o míru s izraelskou vládou, si nemohl přát lepší karty. Jeho země bude mít znovu výraznější vliv na libanonskou politiku, aniž by musela používat atentátů na protisyrsky orientované poslance.

Zároveň si Asad v rozhovorech s židovským státem bude moci diktovat vlastní podmínky. Návrat Golanských výšin se tak zřejmě stane pouhou maličkostí v porovnání například s požadavkem na uvolnění sankcí OSN proti Íránu.

Spolupráce mezi Íránem a Sýrií je oboustranně výhodná a překonává i odvěkou persko-arabskou rivalitu. Vládnoucí rodina Asadů patří k šíitské sektě alawitů, kteří jsou v převážně sunnitské Sýrii ve výrazné menšině. Íránský režim je tudíž vhodnou zárukou pomoci v případě, že by se syrská veřejnost náhle obrátila proti úzkým vládním kruhům.

Pro Írán je zase nezbytná syrská asistence při dodávkách zbraní Hizballáhu. Sjednání míru s Izraelem by mohlo Sýrii otočit směrem k Západu a současně oslabit roli Íránu, tedy i radikálního Hizballáhu, v celém regionu.