Český prezident Miloš Zeman minulý pátek (25. dubna) na pražském summitu k pětiletému výročí Východního partnerství navrhnul, že Česká republika by se mohla stát zprostředkovatelem mezi Ukrajinou a Ruskem. Určitou platformou pro taková jednání by se prý mohlo stát právě Východní partnerství, jak alespoň vyplývalo z trochu nejasného prezidentova vyjádření. Mohl by podle Vás takový formát jednání fungovat?
Osobně si nemyslím, že by mohla platforma Východního partnerství nahradit ženevské dohody. Hlavní důvod spočívá v tom, že pro Rusko je to neakceptovatelná nabídka. Rusko totiž neuznává to, co Východní partnerství nabízí jeho sousedům. Proto nelze předpokládat, že by souhlasilo, aby se tato platforma stala místem pro řešení konfliktu s Ukrajinou.

Podle Vás tedy musí řešení vycházet z ženevských dohod?
Je dobré připomenout iniciativu, se kterou v roce 2008, dva měsíce před válkou v Gruzii, přišel tehdejší ruský prezident Medveděv. Byl to návrh vytvořit nový systém evropské bezpečnosti, který by se vrátil k modelu mírových kongresů. To je ruská představa o vhodné platformě. Je myslím dobrý signál, že se podařilo uspořádat mírový kongres, na kterém se prostřednictvím EU podílely všechny unijní země. Je totiž dobrým signálem, že se nevracíme k velkým konferencím, na kterých by například Rusko, Německo, Francie a Spojené státy nadiktovaly Ukrajině její budoucnost, což je politika ve stylu Mnichova 1938. Důležité není pouze to, zda se krizi na Ukrajině podaří vyřešit a kdy to bude, ale také jaký diplomatický formát je zvolen. Ženevské dohody jsou přijatelné pro země EU, protože Unie se na nich podílí jako partner, a zároveň je to kompromis s ruskou představou systému mírových kongresů.

Problém ale je, že si nikdo nemůže být jistý, jestli bude Rusko ženevské dohody dodržovat. Zatím to tak nevypadá.
Aby Rusko dohody dodržovalo, muselo by přiznat, že kontroluje separatisty na východní Ukrajině. Moskva stále argumentuje tím, že to nejsou jejich lidé. Tak mohou odpovídat i na ženevskou dohodu. Poukazují naopak na závazek ukrajinské vlády, která má odzbrojit všechny nelegálně ozbrojené skupiny včetně těch, které se zúčastnily Majdanu a revoluce, tedy Pravého sektoru. To je velmi delikátní moment a také určitý nedostatek ženevské dohody, protože není jasný vztah mezi Ruskem a separatisty na východní Ukrajině. Kdybychom chtěli Rusko žádat, aby situaci dále neeskalovalo, je možné to vztáhnout na vojenské cvičení na hranici s Ukrajinou. Ale ženevská dohoda, nebo to alespoň tak chápu, ho nezavazuje k odvolání ozbrojenců na východní Ukrajině, protože Moskva tvrdí, že je neřídí.

To je ovšem neřešitelná situace, která podle některých názorů skončí válkou. Jak se na to díváte Vy?
Já vidím dva scénáře. Na tomto místě bych rád připomněl iniciativu nového gubernátora Doněcké oblasti Serhije Taruty z 20. března na vytvoření fóra národní jednoty. To by souhlasilo s ženevskými dohodami o tom, že na Ukrajině začne institucionalizovaný politický proces, ze kterého vzejde nová moc a plán na uspořádání vnitropolitických věcí země.  Jenže současná vláda tento návrh odmítla.

V čem ten Tarutův návrh spočívá?
Mělo se jednat o fórum složené z poslanců parlamentních stran a zároveň poslanců všech regionálních parlamentů Ukrajiny. Mělo mít dva cíle – dohodnout se na zásadách ústavní reformy a na reformě politického systému, která by upravila postavení regionů a zohlednila politickou realitu posledních dvaceti let. Tedy že regionální elity jsou významnými politickými hráči a měly by se podílet na centrální moci, ať už prostřednictvím horní komory parlamentu, nebo díky možnosti kontrolovat vládu a podobně. Druhým cílem byla rekonstrukce vlády. Myslím si, že to byl právě důvod, proč prozatímní vláda návrh odmítla.

Rekonstrukce vlády v jakém smyslu?
Dnes je na Ukrajině v podstatě jednobarevná vláda. S výjimkou dvou ministrů, které nominovala strana Svoboda, a dvou nominací strany Udar jsou všichni členové vlády, předseda parlamentu a prozatímní prezident z jedné strany. To je strana Vlast, která nikdy nevyhrála volby na jihu a východě země. Nezvítězila tam ani Julija Tymošenková jako prezidentská kandidátka v roce 2010, ani strana Vlast v parlamentních volbách v roce 2012. Jde jednoduše o dočasnou vládu, která přišla k moci v důsledku revoluce, která by měla být vnímána jako technická vláda a která by měla být inkluzivní, což je také obsaženo ve všech závěrech Rady ministrů zahraničí od listopadu 2013. Evropská unie potřebuje vidět, že na Ukrajině existuje schopnost dohodnout se a že vzniká společný projekt nového státu Ukrajina, který bude mít šanci modernizovat se. Pokud se to podaří, jsem přesvědčen, že separatismus bude mizet, protože nebude mít politický prostor, v němž by byl relevantní.

To je tedy pozitivní scénář. Jaký je ten druhý?
Žádná společenská dohoda nevznikne, bude pokračovat svým způsobem jednobarevná vláda a jihovýchodní regiony budou hrát hru na obě strany. Pokud bude pokračovat napětí, může to ovlivňovat i veřejné mínění. Většina obyvatel východní části chce žít na Ukrajině, chce mít novou zemi a takové instituce, kterým může věřit. Když se toho nepodaří dosáhnout, může skutečně hrozit válka.

Oligarchové chtějí jednotnou Ukrajinu

Říkal jste, že Ukrajina potřebuje celonárodní dialog. Jakou roli v tom hrají prezidentské volby, které se konají na konci května? Jejich hlavním favoritem je Petro Porošenko. Je to člověk, který je schopen oslovit celou ukrajinskou společnost?
Je to určitě kandidát, který představuje největší kompromis i pro jihovýchodní regiony. Konsolidace politického zájmu jihovýchodu pokračuje a kandidatura Porošenka je jeho prvním vyjádřením. Druhým musí být právě nová vláda, která vzejde z nových parlamentních voleb. Momentálně se ale vláda na Ukrajině o žádných předčasných parlamentních volbách nechce bavit.

Pro konsolidaci situace na Ukrajině je důležité, aby byly prezidentské volby transparentní a aby proběhly i v jihovýchodních regionech. Když si Ukrajina zvolí legitimního prezidenta, Rusko ztratí velkou část svých argumentů, které využívá v informační válce – že na Ukrajině vládnou nelegitimní struktury a tak dále. Znamená to, že volby jsou opravdu důležité. Velký význam má i to, že se uskutečnily rozhovory mezi Porošenkem a dalšími regionálními lídry, kteří nabídli své služby vládě, jež na jihovýchodě nedokáže vládnout. Je to Igor Kolomojskij v Dněpropetrovsku, Serhij Taruta v Doněcku, Rinat Achmetov financuje stabilizaci v Charkově a Luhansku, Dmytro Firtaš zase v jižních oblastech. To jsou reální lídři. EU si musí položit otázku, jestli jsou pro ni tito oligarchové spojenci a partneři. Já jsem přesvědčený, že ano. Jsou to sice oligarchové, ale jsou to oligarchové, kteří stojí o jednotnou Ukrajinu.

Je začátek května a ozývají se obavy, že Rusko by mohlo k dalším destabilizujícím krokům nebo dokonce k invazi na Ukrajinu využít některého symbolického data, jakým je například 9. květen. Souhlasíte s tím, že může jít o dramatické období? Mají tyto symboly stále svůj význam?
Má to obrovský význam. V Rusku budou od 1. do 12. května volné dny. 1. květen je svátek práce, to je součást silné sovětské tradice, a pak je tu samozřejmě vítězství ve druhé světové válce. Bude to kritické období. Lze očekávat, že mnohem více lidí vyjde do ulic a víc lidí z Ruska také bude moci vyjít do ulic na Ukrajině, dalo by se říci. Půjde o období plné symboliky, bude to možná vyvrcholení informační války, kterou Rusko vede. Doufám, že se situace nevyvine tak, že by zmařila prezidentské volby na Ukrajině. Protože i to se může stát.

Slovensko a Ukrajina se v pondělí po dlouhých vyjednáváních dohodly na zpětných dodávkách zemního plynu. Bratislava přitom byla v trochu nezáviděníhodné pozici, protože na jejím rozhodnutí záviselo řešení ukrajinské závislosti na ruském plynu. Jak vlastně tato otázka na Slovensku rezonovala?
V této otázce panuje mnoho polopravd nebo pololží a bylo by dobré vysvětlit, jak se věc vlastně má. Dohoda mezi Eustreamem (společnost, která přepravuje zemní plyn na Slovensku – pozn. red.) a Gazprom Exportem do roku 2028 navazuje na dohodu Gazprom Exportu a Ukrtranzgasu (ukrajinská tranzitní společnost – pozn. red.). Podle slovenské i ukrajinské smlouvy s Gazpromem má právě Gazprom právo vydávat přepravní kódy v kompresorové stanici na slovensko-ukrajinské hranici v Užhorodu. Pozice slovenská vlády byla taková, že chce Ukrajině pomoci, ale zároveň neporušit dohodu s Gazpromem.

V tom případě se nabízely dvě možnosti. První by byl souhlas Ruska s tím, aby se plyn přes Slovensko prostřednictvím velkokapacitního plynovodu skutečně dopravoval. Druhá možnost byla dohodnuta ještě s Janukovyčovou vládou v listopadu minulého roku. Slovenská strana nabídla řešení, ve kterém by nepotřebovala Gazprom jako součást dohody. A to je rekonstrukce starého plynovodu Vojany-Užhorod, který je schopný zhruba do půl roku přepravovat asi 5 miliard kubíků zemního plynu. Do příštího roku je možné kapacitu navýšit na 10 miliard. Jednání byla ukončena v listopadu. Prezident Janukovyč couvnul, protože se dohodl s prezidentem Putinem, že Rusko poskytne Ukrajině nižší ceny plynu.

Dohoda tak vlastně byla připravena. Proč tedy jednání s novou vládou trvala ještě tak dlouho?
Je potřeba připomenout, že už před dvěma lety RWE avizovalo zájem dopravovat plyn na Ukrajinu. Od roku 2011 platí v EU legislativa o svobodném přístupu k plynovodům a Eustream nemá právo odmítnout jakoukoliv evropskou společnost, která chce plyn přes Slovensko tranzitovat. Musí to ovšem být v souladu se smlouvami. Eustream otevřel open season, což je procedura, která trvá minimálně tři měsíce a jejím výsledkem musí být závazný kontrakt. Ten ale nepřišel. Eustream později otevřel open season ještě jednou, ale závazná dohoda o využití opět nepřišla.

Objevila se obvinění, že Slovensko něco blokuje, že má proruské postoje a podobně. Je ale otázka, proč by měl Eustream investovat 20 milionů eur do zprovoznění alternativního řešení, když neměl reálnou nabídku. Evropská komise oznámila, že je připravena do projektu částečně investovat. Eustream ovšem reagoval s tím, že pokud dostane závaznou smlouvu, nemá o investice z EU zájem. Měl pouze podmínku, aby se objem přepravovaného plynu dostal na 10 miliard kubíků po dobu minimálně pěti let. Pak by to pro něj z ekonomického hlediska neměl být problém. Slovensko se nakonec dostalo do situace, kdy ho nová ukrajinská vláda tlačila k porušení kontraktu s Gazpromem a na druhé straně tu bylo připravené řešení v souladu se smluvními závazky, do kterého ale ukrajinská strana až do tohoto týdne nebyla ochotna investovat. Jiné řešení ovšem nebylo možné.

Autor: Adéla Denková