Povstalci volají po intervenci již od podzimu 2011, kdy vláda prohlásila sociální protesty za bezpečnostní problém a odpověděla tanky. Syrská armáda vede asymetrickou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Nasazuje těžkou techniku – letecké nálety, střely Scud, nervový plyn a podle opozice i napalm – proti městům a vesnicím, a právě ta zabíjí nejvíc. Ještě před rokem bylo v Sýrii „jen“ 17 tisíc mrtvých, za pouhý rok počet vyrostl na sto tisíc. Oslabit tuto schopnost je samozřejmě v zájmu povstalců. Ti ale vědí, že na zásadní změnu rozložení sil je již pozdě a Západ se o ni bude sotva snažit.

Ještě před rokem a půl by byla situace jiná: povstalci měli iniciativu a většinu z nich tvořili lokální a nacionalistické skupiny. Šance na rychlé ukončení války jsou dnes mnohem mizivější. Vládní pozice se v posledním půlroce konsolidovaly a změnila se i povaha války. Syrskému vedení se podařilo prosadit sektářské vidění krize a pro mnoho Syřanů na vládní straně teď platí: Bašárův stát, nebo chaos. Syrskou armádu posílily paramilitární jednotky vycvičované Hizballáhem. Jsou schopné válčit způsobem městské guerilly, provádět etnické čištění a nebudou dezertovat ani po zničení štábů.

Povstalci na druhé straně v posledním roce výrazně ztratili. Jejich úspěchy na severní a východní frontě byly poškozeny jak vlivem, který získaly džihádistické skupiny, tak i kriminalizací některých skupin a konflikty mezi nacionalistickými povstalci a džihádisty. Ani při hypotetickém rozpadu centrální vlády by na severu nebo východě nezavládl klid a musely by pravděpodobně intervenovat jakési mírové jednotky. Dále, povstalci neprokázali státotvornost, nedovedli vojensky zabezpečit a vybudovat na „osvobozeném“ území alternativní stát, jak to například učinili Libyjci v Benghází. Povedlo se jim totiž udržet pouze jedno větší město a syrská armáda jejich snahy systematicky rozkládá útoky ze vzduchu. Povstalci si proto nějakou formu intervence přejí. Mluvčí vyjadřují zklamání nad nedůraznou pozicí USA, ale jsou připraveni využít jakéhokoli oslabení vládní armády.

Další pseudointervence?

Nelze ale nevidět, že intervence již dlouhodobě probíhá. Spojené státy nepřímo a jejich spojenci přímo povstalce zbrojí, financují a cvičí. Po vlně brutálních zákroků proti demonstrantům převzaly USA již na podzim 2011 hlavní požadavek povstalců a učinili odstoupení Bašára Asada podmínkou pro politické jednání o budoucnosti Sýrie. V té době to byl požadavek morálně pochopitelný, ovšem nebyl nijak materiálně podpořen. Asad využil své vojenské převahy a podpory Íránu a Ruska a u moci okleštěného státu se udržel.

Probíhající intervence je ale velmi omezená. USA usiluje o to, aby se do Sýrie nedovážely těžké zbraně a nestaly se v rukou džihádistů hrozbou i za hranicemi Sýrie. Bezbrannost proti ostřelování ze vzduchu je zároveň jedním z mnoha důvodů, proč se povstalcům nedaří konsolidovat území v jejich držení. USA zase nejsou schopny či ochotny přimět své arabské spojence, aby džihádisty skrze Turecko nepodporovaly. Místo toho USA a Saúdská Arábie zřejmě vsadily na diskrétní a omezené vyzbrojování jižní fronty mezi Damaškem a Jordánskem, kde je přítomnost džihádistů menší a kde také povstalci učinili v posledních měsících určitý pokrok. Syrská národní koalice požaduje víc. Pouze „neutralizace Asadových vojenských možností“ může podle ní zastavit krveprolití.

Další omezená podpora ve formě trestného útoku hrozí tím, že eskalaci pouze prohloubí. Pro syrský režim budou omezené útoky vítané. Vnitřně posílí jeho pozici oběti spiknutí a utvrdí jeho spojenectví se zeměmi v konfliktu s USA. Další stupňování násilí ze strany vlády, ať v Sýrii, nebo proti sousedům, se bude jevit jako obranný počin. V arabském světě dá intervence další argument všem neliberálním silám. Americký imperialismus je téma, které využívají všechny součásti politického spektra v politickém boji – jak islamisté, tak i egyptská armáda.

Podle Saláma Kawakibího, syrského exilového intelektuála, jsou povstalci rozděleni především ohledně cíle útoků. Symbolický útok se jeví spíše jako „povrchní agitace, která má zastřít pasivitu a nezodpovědnost“ mezinárodního společenství. „Pokud není cítit vůle k ukončení vraždění, neměli by Syřané sloužit tomu, aby někdo politicky bodoval,“ jak říká pro list Jeune Afrique.

Nepříjemné závěry Tato úvaha vede ke dvěma závěrům: z hlediska syrského vývoje by měl smysl pouze útok strategický nebo pokus o diplomatický průlom. Seriózní organizace jako International Crisis Group systematicky tvrdí, že pouze jednání může vést k deeskalaci. Je však nejasné, jak donutit někoho k jednání, dokud má pocit, že vyhrává. Chemický útok představuje první šanci k diplomatické izolaci Bašára Asada: důkazy o nasazování nervového plynu veřejně staví jeho režim na úroveň džihádistů.

Ovšem vážný pokus o diplomatickou ofenzivu by znamenal ochotu k podstatným ústupkům, zejména ze strany USA. Součástí řešení by totiž musel být především Írán, k čemuž vyzývá Kofi Annan, ale zde leží, mírně řečeno, priority USA jinde. Dále Saúdská Arábie a Rusko. Šance na G20 však pominula. Tragédií Sýrie je polarizace na Blízkém východě, která blokuje kolektivní řešení. Projevují se v ní dopady arabského jara, které politizovalo různé státní a nestátní sítě sunnitské solidarity, existenční zájmy tzv. šíitské osy a neochota mocností ztrácet pozice kvůli nějaké „občanské“ válce.

Co se týče strategického útoku, nezdá se být zcela bez šancí. Damašek projektuje svou sílu a logistickou podporu ze svých zbylých leteckých základen a také skrze ně přijímá většinu své pomoci z Ruska a Íránu. Bez miliardové finanční a vojenské podpory by nebyl schopen vést válku. Omezit importy zbraní a financí může být jedním ze způsobů, jak vytvořit tlak na syrské vedení.