Severoatlantická aliance není samozřejmost: Výzvy pro NATO a ČR
Vojtěch Bahenský
/ Ed. 12. 3. 2024
1. Nechvalně proslulý výrok francouzského prezidenta Macrona o mozkové smrti NATO z roku 2019 se v posledních letech ukázal jako neprozřetelný. NATO se v reakci na prudký nárůst hrozby ze strany Ruské federace ukázalo jako živá a životaschopná organizace s kritickým významem pro evropskou bezpečnost. To ale není jen dobrá zpráva. Je to také závazek. NATO není pouze mosazná plaketa s textem článku 5, kam jsme před 25 lety vyryli jméno České republiky, a jako mávnutím kouzelného proutku jsme tím zapustili kotvu na Západě a zajistili svoji bezpečnost na věčné časy. Jeho pokračující existenci a funkčnost nelze brát jako danost. Vyžaduje každodenní aktivní úsilí členských států včetně ČR. Jak posílit vnímání a chápání NATO jako živoucí a vyvíjející se organizace, vyžadující permanentní péči a úsilí?
- Nejdůležitější z každodenních úkolů členských států, kritických pro pokračující účinnost NATO, je zakotven v článku 3 Severoatlantické smlouvy a měl by být připomínán stejně často jako mnohem známější článek 5: Členové NATO se zavazují zvyšovat individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Nejen ČR v minulosti v naplňování tohoto článku selhávala. Pokud dříve kolektivní charakter selhání umožňoval nad ním přivírat oči, musí nyní státy východního křídla včetně ČR jít příkladem a zajistit, že kolektivní naplňování článku 3 učiní selhání jiných států diplomaticky neudržitelným. Naplnění článku 3 je přitom charakterizováno primárně úkoly vyplývajícími z procesu obranného plánování NATO (NDPP). Vydávání 2 % HDP na obranu je pak zpravidla v tomto ohledu naprostým minimem, nikoliv postačující podmínkou. Jak zajistit zrychlené naplňování cílů obranného plánování NATO a umoření vnitřních dluhů v oblasti obrany?
- Závazek vyplývající z článku 3 se přitom nevztahuje jen na budování adekvátních a kompetentních ozbrojených sil, ale na celkovou schopnost státu odolat šoku ozbrojeného konfliktu. Úspěšné fungování ozbrojených sil, jejich mobility a jejich zásobování nelze zcela oddělit od fungování civilního sektoru, a to nejen vlastní země. Věrohodné odstrašení útoku proti NATO tak závisí i na schopnosti členských států budovat a udržovat odolnost klíčových součástí své společnosti, průmyslu a ekonomiky. Zásadní přitom je, že zajištění odolnosti nebo ochrany obyvatelstva je úkolem, který musí realizovat stát jako celek, nejen ministerstvo obrany či vnitra. Jsou zapotřebí realistická cvičení, která odhalí problémy a význam krizové připravenosti a odolnosti, ale také adekvátní personální a materiální zdroje a politická vůle napříč státními institucemi. Jak budovat odolnost státu, společnosti a infrastruktury a součinnost mezi státními institucemi tak, aby byly zajištěny podmínky pro úspěšné nasazení ozbrojených sil v případě konfliktu?
- Podoba a fungování NATO v posledku závisí na všech jeho členech. Naplňování úkolů v rámci obranného plánování i odolnosti je minimální podmínkou pro to, aby ČR mohla aktivně, věrohodně a úspěšně ovlivňovat podobu a fungování NATO ke svému prospěchu. Nelze zavírat oči před dlouhodobými výzvami v přirozeně rozdílném vnímání hrozeb mezi členskými státy. Rozšíření NATO o dva severské státy povede i k většímu závazku NATO v Arktidě. Jižní státy čelí potenciálním hrozbám vyplývajícím z nestability severní Afriky. Turecko sleduje své zájmy na Blízkém východě. Nakonec Spojené státy budou stále více nuceny věnovat omezené zdroje i pozornost východní Asii. Vnitropolitický vývoj v USA pak může v krajním případě znamenat i de facto odchod jediného státu NATO, který je v současnosti zcela jistě členem nepostradatelným. Jak udržet USA v NATO a zároveň zajistit zaměření NATO na obranu východního křídla Aliance?
- Jako kritická výzva pro všechny státy NATO, a zvláště pak ty evropské, se ukazuje schopnost generovat masu vojenské síly potřebnou pro potenciálně dlouhotrvající ozbrojený konflikt. Profesionalizace armád NATO a jejich špičkové technologické vybavení vytvářejí významnou konvenční převahu Aliance, léta podfinancování a zmenšování nicméně zároveň učinily tyto armády křehkými, s omezenou schopností udržet si své bojové schopnosti pro nedostatek techniky, munice a personálu k nahrazení nevyhnutelných ztrát. V prostředí omezených prostředků a limitované průmyslové kapacity ale musí budování schopností a lidských a materiálních záloh být vyvažováno s modernizací a zvyšováním připravenosti a nasaditelnosti sil. Zároveň nelze zapomínat na potřeby Ukrajiny. Jak vyvážit podporu Ukrajiny, modernizaci vlastních sil a budování záloh a skladových zásob pro potenciálně dlouhý válečný konflikt?
- Pro generování masy bojové síly je klíčová otázka lidských zdrojů. Současná situace v ruské invazi Ukrajiny ukazuje nenahraditelnou roli dostatku vojáků a potřebu schopnosti rotovat síly a nahrazovat ztráty. Profesionalizované ozbrojené síly napříč západním světem nicméně čelí při přirozeně vysokých nárocích na uchazeče a na často napnutém pracovním trhu výzvám v náboru dostatečného počtu vojáků. Počty vycvičených osob v zálohách potom klesají s tím, jak stárnou ročníky, které absolvovaly povinnou vojenskou službu během posledních let studené války. Finanční zdroje mohou s náborem pomoci prostřednictvím zajištění lepších pracovních podmínek a kompetitivnějších platů. Nicméně pokud politické reprezentace členských států včetně ČR myslí varování o zhoršující se bezpečnostní situaci vážně, nelze navždy tabuizovat obnovu nějaké formy odvodů. Zároveň platí, že za obranu je odpovědná vláda jako celek a otázku vytváření podmínek pro nábor tak nelze redukovat na problém Ministerstva obrany/Armády ČR. Jak zajistit dostatečný počet profesionálních vojáků a zároveň dostatečně rozsáhlé zálohy pro konflikt vysoké intenzity?
- Další klíčovou podmínkou pro generování dostatečné bojové síly je zajištění dostatku materiálu, a to jak samotné vojenské techniky a vybavení, tak i munice. Evropský obranný průmysl atrofoval spolu s evropskými ozbrojenými silami. S ruskou invazí Ukrajiny a nárůstem obranných výdajů v Evropě obranný průmysl roste, je nicméně stále výzvou, jak tento růst podpořit. Přetrvávajícím problémem je například neochota bank obranný průmysl financovat. Státní opatření by otázku financování mohla vyřešit, nicméně to naráží na širší otázku vztahu státu a obranného průmyslu, který je přirozeně užší než v řadě odvětví, ale zároveň s tím vzbuzuje obavy z korupce a vytváří incentivy pro ovlivňování veřejného mínění ze strany obranných společností. Jak zajistit dostatečné průmyslové kapacity a potenciál pro jejich růst v případě, kdy by došlo ke konfliktu vysoké intenzity s velmocenským protivníkem?
- Součástí a v mnoha ohledech podmínkou čelení výzvám pro NATO je nejen materiální, ale také mentální transformace. Dekády míru a relativního bezpečí umožnily delegovat obranu na ministerstvo obrany a armádu a prakticky ji vypustit ze zorného pole, což vedlo k úpadku porozumění otázkám vojenské síly a bezpečnosti, a to nejen na úrovni veřejnosti nebo médií, ale i státního aparátu a politické reprezentace. Ztráta chápání vojenské síly jako integrální součásti vnější politiky vedla ke zdánlivě protichůdným výsledkům. Pro některé se konvenční ozbrojené síly v době hybridních kybernetických a informačních hrozeb staly zbytným anachronismem. Pro jiné se zase stalo nasazení ozbrojených sil kouzelnou hůlkou řešící problémy, bez uvědomění si závažnosti a možných individuálních i kolektivních následků vstupu do ozbrojeného konfliktu. Mediálně se pak otázka obrany často zredukovala jen na rozpočtovou položku a podezření z korupce. Jak pozvednout veřejnou diskuzi o obraně a bezpečnosti?
- Řešení všech výše uvedených výzev bude do značné míry dlouhodobým úkolem. Nutné změny nelze optimisticky prezentovat jako dočasná opatření pro dočasně zhoršenou situaci. S nárůstem velmocenského soupeření nelze předpokládat, že se budeme v dohledné době moci vrátit k výběru mírové dividendy. Charakter výzev k řešení potom vyžaduje dlouhodobé budování institucionálního i společenského konsenzu. Dlouhodobá komunikace a vysvětlování ‚nového normálu‘ vyžaduje, aby i přijímaná řešení výzev byla koncipována jako normální, tedy vyvážená, demokratická a udržitelná. Nelze přitom tuto komunikaci pouze delegovat na vojáky. Politici budou muset prokázat leadership a investovat svůj politický kapitál do přesvědčování vlastních voličů o významu přijímaných změn a nového normálu. Jak vysvětlovat veřejnosti potřebu budování obranných schopností tak, aby vznikl dlouhodobý konsenzus místo krátkodobé paniky?
