Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Začalo přijímací řízení Pražského studentského summitu!

Sergej Šojgu: rošťák ze země šamanů, který velí Putinově armádě

Václav Lídl Václav Lídl / Ed. 27. 11. 2015

Pokud se dá někdo označit za veterána ruské politiky, je to bezpochyby Sergej Šojgu. Současný ministr obrany se na žebříčcích popularity pravidelně umisťuje hned za Vladimirem Putinem a znalci Ruska ho považují za jednoho z jeho možných následníků.

Před dvěma lety si Vladimir Putin vyrazil na dovolenou na jih Sibiře. Před televizními kamerami vytáhl z řeky Urbun dvacetikilovou štiku a jeho ekipa hlaholila, že z vody vylovil „hotového krokodýla“. Putinovi aplaudoval i Sergej Šojgu, který ruského prezidenta na rybolov na jihu Sibiře pozval.

Tato příhoda dokládá, jak blízko k vládci Kremlu současný ministr obrany má. „Šojgu je dlouhodobě považován za jednoho z nejpopulárnějších politiků v zemi, navíc se mu jako jedinému podařilo být od roku 1990 takřka nepřetržitě v ministerském křesle. Ruskými prezidenty mu vždy byly přisuzovány klíčové a obtížné agendy,“ přibližuje úlohu dnes devětapadesátiletého politika analytik Václav Lídl.

Sibiřský Satan

Sergej Kužugetovič Šojgu se narodil deset let po konci druhé světové války v Tuvě – ruské republice na hranicích s Mongolskem, kde žijí převážně buddhisté a řada obyvatel dodnes provozuje šamanismus.

Otec současného ministra obrany byl jedním z nejvýznamnějších komunistů v Tuvě, ze začátku to však nevypadalo, že malého Sergeje čeká zářná politická kariéra.

V jednom z pozdějších rozhovorů přiznal, že se v pubertě rád rval, místo školy se honil za merunou a snil, že se stane řidičem kamionu. Díky odvaze, se kterou prováděl nejrůznější riskantní kousky, si vysloužil přezdívku Satan. Jednou prý kvůli sázce přeplaval rozbouřený Jenisej, jindy řeku přeskákal po plovoucích krách.

Nezvladatelný mladík se nicméně koncem puberty zklidnil a na vysoké škole v Krasnojarsku vystudoval stavařinu. Oženil se a začal pracovat na stavbách na jižní Sibiři. Během deseti let se vypracoval na stavbyvedoucího a v roce 1988 vstoupil do komunistické strany, v jejíchž řadách se rychle prosadil – údajně především díky svému tchánovi.

Armáda záchranářů

Nejdříve se stal místopředsedou strany v Abakanu, později zasedl v regionální vládě Krasnojarského kraje. Pokud by Sovětským svazem zrovna nehýbala perestrojka, Šojgu by to podle ruského novináře Olega Kašina nejspíš dotáhl na šéfa partaje v rodné Tuvě. Časy se však měnily a mladý aparátčík navíc získal v politických kruzích mocného patrona – Borise Jelcina, který se léta přátelil s jeho otcem.

V roce 1990 se Šojgu přestěhoval do Moskvy, kde dostal místo ve Státní architektonické a stavební komisi. Papírování ho však nebavilo a Šojgu později vzpomínal, jak byl z prvního roku v metropoli bortícího se Sovětského svazu rozčarovaný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy byl jmenován šéfem sboru ruských záchranářů, který vznikl v roce 1988 po zničujícím zemětřesení v Arménii.

V čele organizace, která měla za úkol zvládání následků přírodních katastrof, se temperamentní Tuvinec našel. Šojgu si podle Kašina prosadil, že jeho záchranáři budou nosit uniformu a zbraň, a podřídil je tvrdé vojenské disciplíně. Vedle policie a armády tak vytvořil paralelní silovou složku, počtem mužů si nevelkou, ale pohotovou, a vůči svému šéfovi naprosto loajální.

Své muže nevysílal jen na místa živelních katastrof, ale nasazoval je i jako svoji soukromou armádu v politických bojích během rozpadu Sovětského svazu. Když se v srpnu 1991 skupina ortodoxních komunistů pokusila o puč, Šojgu podpořil Borise Jelcina, který ze zfušovaného převratu vyšel jako vítěz a po rozpadu SSSR se stal prezidentem Ruska.

Věrnost svému politickému „kmotrovi“ Šojgu prokázal i o dva roky později, kdy Jelcin čelil vzbouřeným poslancům a v Moskvě vypukly boje, při nichž padly desítky lidí. Kašin píše, že zatímco armáda tehdy vyčkávala a požadovala od Jelcina psaný rozkaz k útoku na parlament, aby na něj v případě neúspěchu mohla svalit odpovědnost, Šojgu na nic nečekal. Své muže vyslal k obraně úřadu moskevského starosty, který patřil k Jelcinovým stoupencům, a účastníkům demonstrace na podporu prezidenta nechal rozdat zbraně.

Putinovi po boku

Jelcin pokus o svržení ustál a svému chráněnci pomoc nezapomněl. Sbor záchranářů pohltil jednotky civilní obrany a v roce 1994 se transformoval na nové Ministerstvo pro výjimečné situace, v jehož čele pochopitelně byl Šojgu. Čerstvý ministr však rozhodně nehodlal trávit veškerý čas papírováním v Moskvě.

Kdykoliv někde vypukla katastrofa, Šojgu byl na místě. Vyrážel na místa postižená zemětřesením, požáry či záplavami, aby osobně koordinoval práci svých mužů a spolu se záchranáři se vrhal do sutin. Televize akčního politika vykreslovala jako superhrdinu, takže není divu, že se brzy stal jedním z nejpopulárnějších členů vlády. Ministři a premiéři přicházeli a odcházeli. Šojgu zůstával.

Jeho popularita se Kremlu hodila na sklonku tisíciletí, kdy v zemi vypukl boj o Jelcinova následníka. Churavějící a neoblíbený prezident si vyvolil tehdy neznámého premiéra Vladimira Putina, proti tomu se však otevřeně postavil populární expremiér Jevgenij Primakov, vlivný starosta Moskvy Jurij Lužkov i většina gubernátorů.

Ve chvíli, kdy Jelcinovi a Putinovi odpůrci sdružení v politické straně Vlast – Celé Rusko mířili k vítězství v parlamentních volbách, Kreml zahájil politickou protiofenzivu. Tři měsíce před volbami založil vlastní stranu nazvanou Jednota a do jejího čela postavil populárního ministra pro mimořádné situace.

Díky masivní propagaci v televizi a Šojguově popularitě Jednota ve volbách v prosinci 1999 získala druhý největší počet hlasů (po komunistech), díky čemuž mohla připravit půdu pro Putinovo zvolení prezidentem o čtyři měsíce později. V roce 2001 pohltila Primakovovu stranu Vlast – Celé Rusko a vzniklo Jednotné Rusko, vládnoucí partaj Putinova režimu.

Reforma armády

Za Putinovy vlády moc populárního ministra pro mimořádné události nadále rostla. V květnu 2012 v čele ministerstva skončil, aby si nakrátko odskočil do funkce gubernátora Moskevské oblasti, ale už v listopadu téhož roku ho Putin jmenoval ministrem obrany místo Anatolije Serďukova zdiskreditovaného korupčními skandály.

Strana s medvědem ve znaku neměla téměř žádný program. V kampani se soustředila na hanění svých soupeřů a podporu nového čečenského tažení, které nařídil Putin několik týdnů po svém jmenování do funkce premiéra.

Šojgu dostal za úkol dotáhnout do konce reformu ruské armády, jejíž nedostatky se naplno ukázaly před čtyřmi roky během války s Gruzií. Ruské ozbrojené síly v mnohém připomínaly Sovětskou armádu, neohrabaného molocha spoléhajícího se v případě války na masovou mobilizaci. Místo toho začala vznikat moderní armáda 21. století tvořená profesionálními jednotkami připravenými k okamžitému nasazení.

Zatímco za nenáviděného Serďukova se vojáci reformám vzpírali, Putinovu oblíbenci si nikdo netroufá odporovat. Šojgu zrušil několik nepopulárních opatření zavedených svým předchůdcem (například znovu zavedl nárameníky), ale jinak pokračoval v nastolené linii. Budoval armádu složenou z profesionálních vojáků, nakupoval nové zbraně, prohloubil vazby na průmysl a nařídil mimořádné prověrky bojové pohotovosti.

„Šojgu po Serďukovovi zdědil extrémně obtížný úkol, který se mu ovšem daří prozatím úspěšně zvládat. Dosud se podařilo významně zjednodušit a zefektivnit strukturu armádního velení, částečně profesionalizovat vojsko a v neposlední řadě obnovit velkou část vojenské techniky,“ komentuje výsledky reformy analytik Lídl.

Když se loni v březnu objevili na Krymu pověstní „zelení mužíčci“, západní vojenští experti přiznali, že vidí armádu nového typu – profesionální vojáky s špičkovou výstrojí a výzbrojí. Šojgu si za bleskurychlé obsazení poloostrova vysloužil nejvyšší ruské vyznamenání, Řád sv. Ondřeje s meči, se kterým se pochlubil i letos na vojenské přehlídce při příležitosti 70. výročí porážky fašismu.

Na vrcholu kariéry

„Anexe Krymu byla vrcholem jeho profesionální dráhy. S částečně modernizovanou armádou se mu podařilo s chirurgickou přesností převést doktrínu nelineární války ze stadia konceptu v realitu na bojišti,“ soudí Lídl.

Válka na východě Ukrajiny ovšem pro Šojgu znamenala i jednu nepříjemnost. Když byl loni v létě nad Donbasem sestřelen malajsijský boeing s téměř 300 lidmi na palubě, Kyjev proti němu zahájil trestní stíhání kvůli vojenské pomoci proruským separatistům.

Kremlologové spekulovali, že mu to může zkomplikovat další kariérní postup, Šojgu se však obvinění vysmál. „Nedomnívám se, že by to mělo nějak významně ovlivnit jeho kariéru,“ míní Lídl.

Šojgu je nyní na vrcholu moci. Spekuluje se o něm jako o možném nástupci nepříliš oblíbeného premiéra Dmitrije Medveděva nebo dokonce samotného Putina, který ho jako jediný z ruských politiků poráží v žebříčcích popularity. V jeho neprospěch by mohly hrát jeho buddhistické kořeny, které by zcela určitě vadily pravoslavné církvi. Na letošní přehlídce na Rudém náměstí se však Šojgu pokřižoval.

„Představuje jednoho z nejpravděpodobnějších nástupců Vladimira Putina. O tom, že má v ruské nomenklatuře jedinečnou pozici, svědčí i to, že jeho resort je prozatím jediný, který se vyhýbá větším rozpočtovým škrtům plynoucím z následků západních sankcí a finanční krize,“ hodnotí Lídl Šojguovo postavení.

Autor: Adam Hájek

Původní vydání: Sergej Šojgu: rošťák ze země šamanů, který velí Putinově armádě

Přejít
Tagy
Tagy
Postsovětský prostor 427
Rusko 1139
mezinárodní bezpečnost 1306
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: