Přepis diskuze

Ivan Vlček, Ministerstvo financí ČR

Myslím, že by bylo dobré na začátku říct takové ty základní systémové charakteristiky. Především bych chtěl zmínit to, co asi mnozí víte, že v Rusku, a to jak v Sovětském svazu, tak předtím v carském Rusku, existoval velmi silný vztah armády ke státu, je to vlastně jedna z charakteristik tohoto státu. Chtěl bych se podívat na určité paralely, které platily za carského Ruska a platily i za Sovětského svazu.

Takže na začátek. V roce 1917, někdy začátkem března, car Mikuláš II. abdikoval ve prospěch svého bratra, velkoknížete Michala, a svůj abdikační dopis neposlal ani dumě, ani premiérovi, ale poslal ho náčelníkovi generálního štábu. Prostě proto, že správně intuitivně tušil nebo věděl, že armáda stejně jako církev, jejíž je nakonec ruský císař hlavou, prostě jsou zosobněním státu. Vždycky v historii Ruska, nejméně od šestnáctého století, to tak bylo, armáda byla určitou nositelkou kontinuity nebo státní legitimity.

Když začneme, abychom nezačínali moc v historii, Petrem Velikým, jakým způsobem Petr Veliký modernizoval Rusko? Z velké části s ohledem na potřeby armády. Zval do země lodníky, tesaře, dělostřelce, inženýry, petrohradská akademie byla organizována do značné míry po vojenském způsobu. Rusko potřebovalo velmi často modernizovat a potřeby armády byly vždycky v takovém případě na jednom z prvních míst, ne-li na prvním místě. Také charakteristicky mnoho z ruských důstojníků za cara bylo německého původu, vzpomeňte si na hraběte Benigsena, který prohrál v roce 1807 bitvu u pruského Jílového, na Barclaye de Tolly, který na začátku takzvané Vlastenecké války v roce 1812 prohrál začátek tohoto tažení, nebo na generála Rennenkampfa, to je jedna z postav Samsonovovy ofenzívy v srpnu 1914. Takových německých jmen najdete v ruské armádě celou spoustu.

Dále za cara existovala dosti silná, řekl bych politická třída, to znamená politická třída se vlastně z větší části skládala z aristokracie, respektive z důstojnictva. Víte, že tělesná garda carova se skládala ze dvou známých pluků, Semjonovského a Preobraženského, to se nakonec můžete dočíst u Puškina, a do těchto pluků se vstupovalo takříkajíc od kolébky a když vám bylo dvacet a šli jste na vojnu, tak jste byli možná gardovým praporčíkem. Tento systém za Stalina zanikl, Stalin vlastně vnořil celou armádu a všecky ostatní silové složky (KGB) do strany, ale přesto postoj, který zaujímaly ty dvě klíčové moskevské divize, Gantěmirovská a Tamanská, byl vždycky důležitý. Například v roce 1957, když došlo k pokusu o svržení Chruščova. Takže to byl bod první, jenom velmi telegraficky zmíněný. V Rusku, pro ruský stát, sovětský stát, a asi i pro dnešní, je charakteristický nadnormativně silný podíl armády.

Teď se podíváme maličko do historie ruské a sovětské armády. Začneme zase, dejme tomu, u Petra I. Tehdy se vedla dlouholetá Severní válka se Švédskem, ne náhodou (nebo ono to tak vypadá, že ne náhodou) byla vyhrána, a byla vyhrána po rozsáhlé modernizaci. Petr založil v zemi hutnictví a tak dále a samozřejmě to byl předpoklad vedení v té době moderní války. Po celé 18. století ruská armáda z tohoto docela dobře těžila, když si vezmete Kennedyho „Vzestup a pád velmocí“, tak tam je řada tabulek, na kterých dokládá, že Rusko bylo v absolutních hodnotách v 18. století, s těmi základními věcmi, jako je ocel, uhlí a tak, v absolutních hodnotách, podtrhuji, na předních místech mezi srovnatelnými velmocemi. Samozřejmě relativně, na hlavu, to už tehdy bylo slabší. Výsledek byl, že ruská armáda na konci 18. století měla za sebou známá Suvorovova tažení a nakonec v roce 1812 dokázala zasadit Napoleonovi likvidační úder. Podobně to bylo ve Vlastenecké válce 1941-45. Mnohem silnější invazní armáda byla vlákána do hloubky Ruska, tam byla zdevastována způsobem, ze kterého už se později nevzpamatovala.

Tato vítězství mají tedy několik společných rysů. Za prvé dají armádě velikou prestiž a maršálové a generálové se z nich po dlouhá léta nevzpamatují. Mezitím, co na ně vzpomínají, armáda zastarává. Neplatí to v případě sovětské armády, ta samozřejmě cvičila a zbrojila velmi pilně. Nicméně její velení nejméně prvních dvacet let po válce v roce 1945, to byli tankoví generálové, kteří vzpomínali na bývalou válku, na svá skvělá vítězství, a v tomto smyslu je to vítězství psychologicky uvěznilo.

V případě vítězství v napoleonských válkách armáda postupně zastarávala, Rusko nezachytilo v 19. století nápor modernizace, průmyslovou revoluci, a výsledkem byly tři porážky. Krymská válka v padesátých letech, po které následovala „menší větší“ státní krize, Mikuláš I. skončil vládu a nastoupil jeho bratr Alexandr II., který zrušil nevolnictví, a to byl mimo jiné výsledek tohoto státního krachu. Potom došlo k další prohře ve válce 1904-1905 proti Japonsku, silně s tím souvisela revoluce 1905-1907, která málem zničila ruský stát, přivedla vlastně k určitému druhu pokusu o modernizaci, a ta třetí prohraná válka, první světová, zlikvidovala carský stát úplně.

Teď bych se rád maličko podíval na armádu a obranný průmysl. Tady začneme rovnou u Stalina. Stalinova ekonomická koncepce, takzvaná „ocelová koncepce“, souvisí s tím, že se postupně orientoval na urychlenou industrializaci, se všemi náklady, které to neslo na životní úroveň obyvatelstva. Dotáhl vlastně Rusko/Sovětský svaz na úroveň tehdy vyspělých zemí typu Německa nebo Francie ve výrobě těch věcí, které byly tehdy důležité pro armádu, to znamená ve výrobě oceli, ve výrobě tanků, nakonec i letadel. Stalin se zejména za války projevoval v podstatě jako „zbrojní fanoušek“, zajímal se zejména o letadla, letecké konstruktéry, Jakovlev byl jedním z jeho favoritů. Mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že si Sovětský svaz vybudoval atomovou zbraň, byl tam určitý nemalý podíl špionáže. Ta výstavba začala v roce 1942, v době, kdy válka byla velmi nepříznivá, země byla zubožená. Stalin přesto neváhal vypínat proud na rozsáhlých územích, ve velkoměstech a tak dále, a investovat do této, jak se ukázalo, tehdy aktuálně nepoužitelné zbraně a Sovětský svaz nebo Ruská federace z této investice svým způsobem těží ještě dneska. Kdyby neměl Sovětský svaz atomové zbraně, tak by jedna z těch dvou, tří hlavních věcí, pro které je ještě zajímavý pro ostatní svět, nebyla.

Ovšem, jak už jsem naznačil, Stalin to s tím investováním do armády poněkud přehnal. Samozřejmě záleží, vůči čemu to posuzujeme, vůči potřebám války s Německem to nepřehnal, to bylo tak tak, že ji neprohrál. Ale od té doby bylo prostě typické, že na úkor se velmi mnoho utrácelo na vojenské výdaje, zbrojní průmysl a tak dále. V podstatě takový ten známý ekonomický „trade-off“, o kterém se vždycky mluví, „máslo nebo kanóny“, byl v Sovětském svazu dlouhou dobu vyřešen kanóny. Ani ne máslo, ale spíš okoralý chleba, a ten byl z velké části zaměňován kanóny. Tento systém se dostal do krize někdy v šedesátých letech, nejpozději, Sovětský svaz na rozdíl od Spojených států, které vydávaly na zbrojní výdaje něco kolem 7 % HDP, vydával údajně asi 18 %. Proto také ne náhodou všecky pokusy o ekonomickou reformu v Sovětském svazu se vždycky pokoušely tenhle „trade-off“ nějakým způsobem obrátit a investovat víc do spotřebního průmyslu. A samozřejmě se nikdy příliš nepovedly – byly ještě jiné důvody a jiné mocenské struktury, které tomuto bránily.

Pokud se týče politického vlivu sovětské armády. Jak už jsem řekl, armáda za Stalina nikdy neměla takový politický vliv, jaký měla za cara. V dobách carské říše došlo nejméně ke třem státním převratům nebo pokusům s asistencí vojáků. To byla výměna Petra III. za Kateřinu Velikou v sedmdesátých letech osmnáctého století, což zachránilo, jak známo, „velkého prince“ Bedřicha Velikého, potom to bylo odstranění Pavla I., tuším 1803, a dosazení na trůn jeho syna Alexandra I., a potom po Alexandrově smrti v roce 1825 došlo ke známému vystoupení děkabristů, které bylo později interpretováno jako pokus o státní převrat. Za Stalina se tohle nedělo, Stalin byl nejenom vůči armádě velmi ostražitý, a takzvaně „protrhával kořínky“. Jeho čistky byly neobyčejně důsledné, šly daleko za práh jakékoli racionality, ale z mnohem vzdálenějšího zpětného pohledu, když použiju slova Viktora Suvorova, to je ten zpravodajský důstojník, který píše takové ty senzační knihy, že všechno bylo jinak v roce 1941, tak když došlo k sérii vojenských proher v roce 1941-42, tak sovětští důstojníci Stalinovi bombu do aktovky nedali. Na rozdíl od Hitlera, kterému ji dali, jak víte, v červenci 1944, pod stůl i s aktovkou. Takže vliv sovětské armády byl silný, ale byl zprostředkován přes komunistickou stranu. To byl typický mocenský nástroj Stalinovy doby a přes ní vlastně všechno šlo, mimo strany nebylo dlouhou dobu politického vlivu.

Přeskočil jsem řadu věcí, protože vidím, že mám málo času. Teď jsme došli ke Gorbačovovým reformám. To je zase podobná historie. Bylo zřejmé, že z různých důvodů, mimo jiné proto, že Reagan zrychlil závody ve zbrojení a přišel s projektem „Hvězdných válek“ a ruské ekonomice, respektive investičním možnostem, docházel dech, se Gorbačov pokusil zase o ten klasický „trade-off“, totiž snížit výdaje na armádu. Když si udělali rozbor, tak jim vždycky mizela příliš velká část státních výdajů ve vojenském rozpočtu, říkal jsem, že to bylo kolem 18 %. Gorbačov se proto pokusil postupně vliv armády omezit, víte že provedl několik kroků, začal zasahovat do vojenské doktríny, už někdy na podzim 1986 se pokusil, tehdy nezdařeně, dojednat v Reykjavíku 50% snížení jaderných zbraní a raketových hlavic. V roce 1987 úspěšně zlikvidoval rakety středního doletu v Evropě a v letech 1988-89 skončili afghánskou válku a vyvedli armádu z Afghánistánu.

Jenomže on se pohyboval jakoby ve dvoufaktorovém modelu – měl tady zbrojní výdaje a ten zbytek, řekněme zjednodušeně spotřební průmysl, a myslel si, že se mu podaří vyměnit jedno za druhé. Ale jaksi se mu přihodila věc, která, těžko mu sahat do svědomí, ale já si myslím, že s psychologických důvodů si dostatečně celou dobu neuvědomoval, že sovětský stát je říše založená z velké části na násilném udržování velké části obyvatelstva, mimo jiné jinonárodního obyvatelstva, silou. V Sovětském svazu bylo asi sto národností, asi 40 % z toho neruských. Takže tím jak oslaboval mocenské struktury, nebyla to jenom armáda, byla to i KGB, vnitro a tak dále, všecky ty „siloviki“, jak to nazývá tady pan major Balabán, tak jaksi opomněl to, že tím uvolní odstředivé síly, které skutečně uvolnil, a v závěrečných dvou třech letech, zhruba od roku 1988 už byl událostmi spíše tažen, než aby byl je ovládal. Mimo jiné povolil takové věci, jako jsou civilní organizace, to byly ty „Ruské matky“, které získaly přístup do sdělovacích prostředků, něco takového za Stalina bylo nemyslitelné. Stalin měl obrovské mnohamilionové ztráty v úvodní fázi druhé světové války, a jediný okamžik, kdy se o tom zmínil, bylo po válce, kdy na hostině vítězů prohlásil, že chce poděkovat ruskému národu, který je nevyhnal v době, kdy by je každý jiný národ vyhnal. Že by tehdy hrozilo něco jako příležitost to udělat, to nehrozilo ani náhodou.

Zajímavá otázka je, proč se proti tomu vojáci nebo celý ten vojensko-průmyslový komplex a silové struktury nebránily. Na to je více vysvětlení, těch faktorů je několik, ale v zásadě ten první je, že oni neměli dostatečnou podporu v politbyru a za Sovětského svazu to prostě bylo tak zařízené, že všecky základní věci musely jít přes stranu a přes politbyro. Vojáci neměli, i když někteří z nich – Achromejev, Ogarkov – chápali, kam Gorbačovovy reformy povedou, co se týče armády (což mimochodem Gorbačov zřejmě nechápal) dostatečný mocenský vliv na to, aby mu v tom dokázali zabránit. Kromě toho Gorbačov byl jednak obratný taktik, a jednak on byl trošku „chaot“, takže v pondělí řekl něco, ve středu to vzal částečně zpátky a dosti dlouhou dobu, nejméně ty první dva roky, když byla opozice ještě silná, tak je silně mátl.

Pak tam byly různé historické náhody, které vždycky v té takzvané „revoluční“ situaci hrají roli. Vzpomeňte si, bylo to v roce 1986, nebo 1987, mladý německý sportovní letec Matthias Rust letěl s Cessnou přes Bělorusko, proletěl celým tím exponovaným strategickým směrem, údajně nezaznamenán, a přistál na Rudém náměstí. To byla obrovská blamáž, kterou Gorbačov využil k tomu, že vyhodil vedení armády. Ono se říká, že ho protiletecká obrana zaregistrovala, ale oni měli důvody, proč byli nervózní, protože, jak víte, se jim v září 1983 podařilo nad Sachalinem sestřelit civilní Jumbo Jet a bylo tam dvě stě sedmdesát, dvě stě osmdesát mrtvých lidí, což oni několik dní velmi podivným a chaotickým způsobem popírali. Čili té protivzdušné obraně se zřejmě chvěl prst na spoušti a jestli Rusta viděli, tak se ho neodvážili sestřelit.

Takže já jsem se vrátil na začátek. Gorbačov si zřejmě (taková je moje interpretace, když jsem o tom uvažoval a četl jsem poslední dobou prameny), ačkoliv byl mnohem inteligentnější, než Mikuláš II., neuvědomil to, co Mikuláš II. zřejmě sál s mateřským mlékem, že prostě na armádu nelze sáhnout, že je to v Rusku ztělesnění státu. On na ni sáhnul, z části omylem nebo nevěda, co činí, a ruský imperiální stát, sovětský imperiální stát se rozpadl.

Miloš Balabán, Ministerstvo obrany ČR

Já budu mluvit o ruské armádě v současné době. Samozřejmě budu muset zabrousit trošku zpátky, protože se jedná o proces, který je viditelný po celá devadesátá léta, to znamená období po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatného Ruska.

Já si myslím, že dnes Rusko řeší několik klíčových otázek a problémů, které politická reprezentace Ruska musí zvládat. Politická reprezentace, já používám někdy slovo „politická elita“, toto rozlišení by pochopitelně vyžadovalo ještě další přednášku, ale já spíše pokusím soustředit na to, jaké jsou klíčové otázky, které ta politická elita musí řešit. Z toho vyplývá samozřejmě i to určité zadání, které ta armáda plní. Takže především, Rusové se dneska musí vyrovnávat s rozpadem impéria. Impéria v té podobě, tak jak ho v podstatě stvořil nejenom Sovětský svaz, ale vlastně i carské Rusko. Ten psychologický aspekt ztráty je obrovský, dokonce na jednom velitelském shromáždění, tuším, že to bylo v roce 1996, šéf Ústavu Spojených států a Kanady, což je nejprestižnější ruský ústav, Sergej Rogov, to srovnal s tím, že MacNamara jednou určil kriterium přijatelnosti ztrát v jaderné válce s tím, že v práh přijatelnosti je v podstatě 30 % obyvatelstva daného státu On to v přirovnal k tomu, že Sovětský svaz se rozpadl a ztratil také určitou část obyvatelstva a průmyslového potenciálu. Takže pro ruskou politickou elitu to zřejmě byla těžká psychologická ztráta, rozpad Sovětského svazu.

Pak ta politická elita musí hledat cesty, jak Rusko vyvést ze současné hluboké politické a hospodářské krize, která má permanentní charakter. Dále jak zabránit procesu dezintegrace Ruska, což je otázka, která je velice aktuální a vidíme třeba na Čečensku, jakým způsobem Rusové zřejmě přistupují k řešení tohoto problému. Pak je to otázka ochrany ruských národních zájmů, jakým způsobem tyto zájmy Rusko chce chránit, a poslední je nikoliv nepodstatné – jak znovu dosáhnout statusu velmoci, protože samozřejmě ten status bez ohledu na to, že Rusko má určitý významný jaderný potenciál, druhý největší po Spojených státech, pochopitelně poklesl.

Je jasné, že při tom, jak hledat odpovědi na tyto otázky, má armáda své nezpochybnitelné místo, bez ohledu na to, že byla sama zasažena značnou krizí. Vede se o to i určitý politický boj na ruské politické scéně, já si myslím, že tam jsou pro armádu tři klíčové otázky: jaký má být její charakter, jaké místo ve společnosti má zastávat a jaký má mít vliv na politické rozhodování. Pochopitelně to souvisí s tím, do jaké míry ta která politická síla v Rusku chce na armádu vyvíjet určitý nátlak, nebo ji ovládat. Ty závěry jsou asi následující: (já tady navážu na kolegu Vlčka ohledně té poslušnosti armády vůči politickému vedení) faktem zůstává, že ruská armáda po roce 1992 nebo 1991 respektovala všechny úkoly, které jí určilo vedení Ruska. A to i když toto zadání mělo pro armádu řekněme velice sporný charakter, ať už to byly události v říjnu 1993, to znamená rozehnání legitimně zvoleného parlamentu, válka v Čečensku 1994-96, dnes už první válka; ono je to možná i stažení nejdřív sovětských, potom ruských vojsk ze střední Evropy a z Německa, protože to stažení z Německa bylo dokončeno v roce 1994. Ta loajalita armády vůči politickému vedení Ruska zatím zůstává zachována a jak už jsem říkal, neodrazila se zde viditelněji ani hluboká permanentní ekonomická a morální krize armády, která třeba spočívá v tom, že armáda má v podstatě neustále problémy s rozpočtem, nejsou peníze na výcvik, necvičí se, jsou nedostatečné platy, jsou zadržovány platy pro většinu důstojnického sboru, nejsou byty a sociální podmínky vůbec jsou absolutně strašné.

Je pochopitelné, že ta loajalita nemusí trvat věčně, ale je zřejmé, že naprostá většina toho generálského a důstojnického sboru byla v sovětských dobách vychována k absolutní poslušnosti vůči socialistickému zřízení a politbyru, jak tady bylo řečeno, a podřízenosti komunistické straně, dnes je to tedy v jiných dimenzích, dneska to může být Jelcin, případně Státní duma, to znamená, že to podřízení se nové ruské mocenské garnituře tady existuje. To do určité míry může vysvětlovat, proč nedošlo k nějakým větším projevům nespokojenosti od poloviny devadesátých let, kdy se ta krize armády projevovala silněji.

Silným rizikovým faktorem v současné době z pohledu ruské armády ovšem je to, že armáda byla vlastně po jednu dekádu nechána v určité společenské a hospodářské krizi a izolaci, napospas sobě sama, a změnily se v té dekádě určité sociální parametry v armádě. Armáda a důstojnický sbor zůstaly stranou všech změn, které bez ohledu na všechny problémy, které v Rusku jsou, v Rusku reálně nastaly, a mohou předznamenávat, že Rusko se vydalo na cestu určitých změn. Důstojníci se totiž proměnili, a to je podle mého názoru určitý hlavní rizikový faktor, v průběhu té jedné dekády z určité privilegované vrstvy společnosti naopak ve vrstvu, která patří mezi nejchudší příslušníky společnosti. To znamená, že ta proletarizace armády by mohla být v budoucnosti velice silným rizikovým faktorem. Problémem je to, že vojenská reforma, o které se hodně mluví, vlastně nepřinesla žádné hmatatelnější výsledky, a to ani není možné za situace, kdy se v podstatě neustále armáda potýká s nedostatkem, který vyplývá z toho, že není zabezpečený chod odpovídajícím vojenským rozpočtem. Objevila se už i řada vzpour v posádkách a útvarech ruské armády, které mají lokální charakter, dneska už to ovšem není jenom otázka řekněme Dálněvýchodního nebo Sibiřského vojenského okruhu, ale už jsou tam i některé problémy v Moskevském vojenském okruhu, takže se to vlastně posunuje blíže k centru. Alexandr Lebeď v jednom ze svých vystoupení prohlásil, že armáda se nachází na pokraji vzpoury, což je samozřejmě také rizikový faktor. Souvisí to i s problémem určité regionalizace Ruska. K tomu je takový možná trošku žert, ale možná že to má racionální jádro, když se říká, že vláda ústřední vlády dosahuje k moskevské okružní dálnici a dále už v podstatě rozhodují regionální bossové a regionální vůdci.

O přízeň pochopitelně dnes usilují všechny hlavní politické síly v Rusku, zřejmě to velice silně uvidíme teď ve volbách do Státní dumy. Já jsem si dokonce přinesl graf z 28. října, kdy „Krasnaja zvezda“ otiskla detailní tabulku, kolik vojáků kandiduje do Stání dumy, je to celkem 77 příslušníků armády a „siloviků“ , což už je samozřejmě vysoké číslo, kteří jsou vlastně ve všech politických stranách. To znamená, že všechny politické strany nebo hnutí v Rusku si uvědomují, že je nutné, aby nějakým způsobem respektovali armádu jako významný společenský faktor. Ještě před dvěma lety se možná zdálo, že „Hnutí na podporu armády, obranného průmyslu a vojenské vědy“ v čele s Rochlinem by mohlo být takovým prvkem, který by mohl vést k větší vzpouře armády vůči establishmentu, ale po zavraždění Rochlina (údajně jeho manželkou, ale tomu nikdo asi v Rusku nevěří) se toto hnutí v podstatě dostalo na práh politické bezvýznamnosti. O přízeň armády usiluje Jelcin, ale problém je v tom, že sliby, které armádě dal a dává, nikdy nesplnil, a díky té hospodářské krizi, která v Rusku panuje, ani ty sliby prostě nemůže splnit.

Já jsem už mluvil o vojenské reformě, to je samozřejmě věc, která je nesmírně zásadní. Provádění té radikální reformy samozřejmě brání absolutní nedostatek finančních prostředků. V poslední studii německých expertů, kolik by si vyžádala skutečná reforma ruské armády, se uvádí fantastické číslo 150 až 200 miliard dolarů, což samozřejmě Rusko nemá. Když jsem mluvil o Rogovovi jako šéfovi Ústavu USA a Kanady Akademie věd, tak ten říká, že pokud hovoříme o vojenské reformě, tak nemůžeme tu vojenskou reformu realizovat samostatně, ale musí to být součástí určité širší reformy politické a ekonomické. A zatím je v Rusku jaksi problém, že ani ta politická, ani ta ekonomická reforma fakticky neprobíhá, to znamená, že je problém i s tím, jak by mohla vojenská reforma.

Ta reálná situace armády ve třetím roce reformy je taková, že z celkového počtu příslušníků armády, dneska je to asi 1,2 miliónu příslušníků, je v bojeschopných útvarech asi 200 až 300 tisíc vojáků, to znamená zhruba jedna čtvrtina. Zbytek slouží, jak uvádějí západní analýzy, a já si myslím, že budou správné, v „rozpadajících se útvarech miličního typu“, to znamená v útvarech, které se potácejí v problémech v regionech a jsou víceméně závislé na regionálních bossech, jestli jim prostě dodají chleba a maso, aby vůbec mohly přežít. Otázka je, zda po volbách do dumy a prezidentských bude ta nová politická garnitura, pokud tedy přijde k moci, schopna či ochotna něco v reformě dále udělat. Ta radikální reforma armády by si totiž vyžadovala, aby opět klesl početní stav té armády, asi na polovinu, to znamená 550 až 600 tisíc mužů. Rogov v této souvislosti uvádí, že Rusko si vzhledem ke svému velmocenskému statutu nemůže tento počet dovolit, jaksi z politických důvodů, ale možná že z ekonomických důvodů bude muset.

Co se týče vztahu „armáda versus politika“, je tady jeden zajímavý jev, že v ruských analytických materiálech se velice často zmiňuje určitá nedůvěra armády vůči politickým stranám a parlamentarismu. Ze strany důstojnického sboru armády existují vyloženě sympatie vůči režimu pevné ruky, tyto nálady existují samozřejmě i ve veřejnosti a pochopitelně, pokud by se ruská ekonomická a politická krize prohlubovala, nelze vyloučit že právě armáda by se mohla stát jednou z opor toho nového nacionalistického režimu, který by v Rusku mohl přijít k moci. Určitá tendence se tady velice silně projevuje, viz Putin a jeho politická praxe v současné době. Armáda zřejmě podle mého hraje velice významnou úlohu v rámci té skupiny ruské politické scény, která se snaží nastolit určitý pořádek a vnést určité prvky pořádku do toho chaosu, který v Rusku panuje. Odrazilo se to i v tom, že armáda si nárokuje velice výrazné slovo ve společnosti prostřednictvím i doktrinálních dokumentů, viz návrh nové vojenské doktríny Ruska, která byla otištěna v říjnu letošního roku. Já se k tomu ještě potom vrátím, protože je to samozřejmě velice důležité.

Co se týče vztahu Jelcina k armádě a současné politické garnitury, já si myslím, že ještě stále existuje určitý prvek nedůvěry vůči armádě. Jelcin si totiž není jist podporou armády, protože ani v třiadevadesátém roce, kdy se říkalo, že armáda vlastně vystoupila na podporu Jelcina, tak to nebylo tak jednoznačné. Já nevím, jestli to víte, ale Gračov fakticky do poslední chvíle v říjnu 1993 absolutně nevěděl, jestli vystoupí na podporu Jelcina, nebo se dá na stranu Chazbulatova. Teprve po tom bouřlivém zasedání kolegia ministerstva obrany, kdy Jelcin víceméně slíbil nějaké prebendy pro armádu a pro hlavy ministerstva obrany, se to podařilo nějakým způsobem zvrátit.

Nedůvěra vůči armádě se projevuje i v tom, že v Rusku je řada struktur, které disponují nezanedbatelnou ozbrojenou silou. To jsou ty takzvané „siloviki“. Jedná se například o vojska ministerstva vnitra, která disponují 220 tisíci příslušníků, pohraniční vojska – 200 tisíc příslušníků, dále bezpečnostní služby, Federální bezpečnostní služba (kontrarozvědka) – 130 tisíc příslušníků, 25 tisíc příslušníků má osobní garda prezidenta (Státní ochranná služba). Ta důležitá úloha „siloviků“ vyplývá i z jednoho údaje, že více jak 60 % rozpočtu, který má k dispozici ministerstvo obrany, jde na vydržování těch silových struktur. A samozřejmě že v konečném důsledku ty peníze armádě chybí.

Co se týče armády a vztahu k ochraně ruských národních zájmů, tak jsou tady samozřejmě klíčové čtyři otázky, kde armáda hraje významnou úlohu. Je to zachování hegemonie Ruska na teritoriu bývalého Sovětského svazu, to znamená především Společenství nezávislých států, které je označováno v Rusku termínem „blízké zahraničí“, dále je to z ruského pohledu snaha o neutralizaci vlivu Spojených států, dalších zemí jako Turecko a Írán a některých zemí SNS. Pochopitelně odpor vůči rozšiřování NATO a politice NATO, konflikt v Jugoslávii.

Co se týče Jugoslávie, nebudu zacházet do velkých podrobností, ale je tady jedna velice zásadní věc. Samozřejmě že odpor Ruska vůči tomu konfliktu, vůči útoku NATO na Jugoslávii, nebyl ani tak otázkou odporu vůči samotnému aktu agrese, byla to spíš otázka vyrovnávání se s tím, že NATO do určité míry „ponížilo“ Rusko, že ho odsunulo do pozice jakési druhořadé země. Armáda v tomto směru reagovala tou známou prištinskou operací. Ta operace samozřejmě podle mého názoru nebyla ani tak určena vůči NATO, ale spíše vnitřní ruské veřejnosti. Známý vojensko-politický komentátor listu „Segodňa“ Pavel Felgengauer napsal před asi pěti lety, že armáda nutně potřebuje nějakou „Grenadu“, to znamená operaci, která bude poměrně jednoduchá, s předvídatelným výsledkem, který bude pozitivní.

Ta prištinská operace se na to přímo hodí, je tam ovšem jeden významný aspekt, který možná ani u nás nebyl příliš zdůrazňován. Operace byla připravena na ruském generálním štábu, Hlavní operační správou pod vedením generála Balujevského, a Jelcin se o ní zřejmě dozvěděl 24 hodin před tím, než byl vydán příkaz k tomu, aby se z Bosny vydalo těch dvě stě výsadkářů na těch pár obrněných transportérech do Prištiny. Podle interpretace „Nězavisimoj gazety“ to víceméně vypadalo tak, že Jelcin neměl jinou možnost, než říci „ano, operaci provedeme“. Kdyby řekl „ne“, nevím co by se dělo, ale asi by ho přesvědčili, možná s nabitou pistolí, aby ten rozkaz podepsal. Obešly se samozřejmě veškeré ústavní struktury – ministerstvo zahraničí nevědělo nic, Státní duma nevěděla nic, Ivanov se o tom dozvěděl „ad hoc“, vlastně v poslední chvíli, Talbott byl snad dokonce ještě v Moskvě, takže během toho jednání.

Takže tady se klade otázka, jestli to není první příznak vymykání se ozbrojených sil, armády, z kontroly toho politického vedení Ruska. Samozřejmě, že důležité jsou některé technické údaje, které se týkají současného stavu ruské armády. Já jenom velice stručně na závěr řeknu, že ruskou armádu teď ovlivňují tři základní faktory: finanční krize, která začala v srpnu 1998, operace NATO v Jugoslávii a konflikt na Severním Kavkazu, to znamená Čečensko. Co se týče té vojenské reformy, o které jsem hovořil, tak se Rusové samozřejmě snaží do určité míry o zachování bojeschopnosti armády. Ta bojeschopnost armády je samozřejmě rozdílná podle druhu vojsk. Nejlépe jsou na tom raketová vojska strategického určení a vzdušní výsadková vojska. Určitým důkazem, že Rusové jsou bojeschopní v těch hlavních komponentech, je cvičení „Západ-99“. U nás se také o tom moc neinformovalo, jednalo se v podstatě o největší velitelsko-štábní cvičení od roku 1989, kterého se zúčastnila celá ruská armáda od Kamčatky až po Kaliningrad. Tam bylo signifikantní, že Rusové se třeba poprvé po vzniku samostatného Ruska odhodlali vyslat na nepřetržitý let strategické bombardéry a prověřili připravenost americké protivzdušné obrany. Američané z toho byli poměrně překvapeni, když se nad Islandem objevily ruské strategické bombardéry a totéž Rusové udělali potom na druhé straně, když prověřili americké PVO na Aljašce.

Co se týče operace na Severním Kavkaze, tam je zřejmá jedna věc. Rusové se poučili z neúspěchů čečenské kampaně 1994-96 a odpovídajícími vojenskými prostředky se jim v podstatě podařilo dosáhnout toho, že se Čečenci zřejmě ocitli v určité defenzívě, odnáší to také pochopitelně velice výrazně civilní obyvatelstvo. Limitem pro ruskou armádu je nedostatek profesionálních vojsk, která tam mají, což je samozřejmě určitý limit pro provedení dlouhodobé pozemní operace. Ale zřejmě velice efektivní je to, že Rusové dokáží v Čečensku využívat efektivně letectvo a dělostřelectvo. Já jsem mohl číst interview generála Šamanova, což je jeden z velících generálů, kde přesně popisoval, jakým způsobem tam provádějí tu bojovou operaci. Jedná se tedy o to, že na rozdíl od roku 1994 až 1996, nejdřív vyčistí ruské raketomety Grad teritorium do hloubky 5-10 km, a pak teprve je nasazována živá síla k dočišťování tohoto teritoria. To znamená, že se vlastně chtějí vyhnou přímému styku mezi čečenskými povstalci a ruskými vojáky, ale to už asi zacházím příliš do taktických podrobností. Já bych tím zakončil úvodní slovo a dal bych prostor pro dotazy.

V souvislosti s operací v Čečensku se zdá, že ruská armáda získala na sebevědomí a vystupuje jako samostatný činitel. Co si o tom myslíte? Dále by mě zajímalo, jaké vidíte perspektivy vojenské integrace v rámci SNS.

Miloš Balabán

Já bych k tomu Čečensku dodal ještě jednu poznámku. Ona se změna postoje vůči Čečensku nevidí jenom v případě armády, ale v případě ruské společnosti jako celku, což je poměrně zásadní rozdíl. Například je to změna v postoji médií v Rusku – tam nevidím žádný hlas, který by nějakým způsobem zpochybňoval tuto operaci. Akademik Migranjan dokonce prohlásil, asi měsíc zpátky, v jedné své přednášce, že na rozdíl od roku 1994 až 96 nefunguje antiruská propaganda, která byla Čečenci v těchto letech zaplacena. Samozřejmě tak to vidí Migranjan, ale myslím si, že faktem zůstává, že ta média jsou jednoznačně na straně vedení Ruska, Putina a armády. Je to i neutralizace té části politických elit v Rusku, kterým se nějakým způsobem nelíbí ten humanitární aspekt operace, to znamená, že trpí civilní obyvatelstvo. Tam až na Javlinského, který se jakýmsi způsobem snažil slabým hláskem zmínit, že by to mělo být jinak. To zapadlo, já nevidím, že by to mělo nějaké pokračování. Třetí aspekt té čečenské krize je možná i v tom, že Kreml úplně kontroluje situaci v Rusku z hlediska armády.

Co se týče té druhé části otázky, to je Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, podepsaná v Taškentu v devadesátém čtvrtém roce. Tam jsou samozřejmě velké problémy v tom, že některé členské státy Společenství nezávislých států smlouvu o kolektivní bezpečnosti neprodloužily, konkrétně Uzbekistán a Gruzie. Ukrajina se k tomu nikdy nepřipojila a dokonce si některé státy, konkrétně Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Moldavsko a Ázerbájdžán „dovolily“ založit takové uskupení „GUUAM“, které deklaruje určitou vstřícnost vůči Severoatlantické alianci. Je jistě symbolické, že se na této záležitosti dohodly v průběhu summitu ve Washingtonu, kam byly pozvány jako členové Euroatlantické rady partnerství. Nejsem schopen teď říct, jestli to je jenom politická záležitost, nebo jestli to má nějaký hlubší dopad. Problémem je tady to, že tyto země jsou pořád ještě poměrně silně ekonomicky závislé na Rusku, takže je to zřejmě bude limitovat v jejich politickém rozhodování. Faktem zůstává, že ta smlouva o kolektivní bezpečnosti podepsaná v Taškentu ve čtyřiadevadesátém roce se dneska střetává s velkými problémy a je otázka, do jaké míry se Rusku podaří zachovat ten jednotný vojenský prostor, respektive kontrolu nad tímto vojenským prostorem. Zatím ano, protože ruské vojenské síly vlastně kontrolují Tádžikistán, kontrolují Moldávii, svým způsobem Ukrajinu, která má na třicet let smlouvu o tom, že zde bude ruská Černomořská flotila. Mají základny v Gruzii, mají základny v Arménii, něco je i v Ázerbájdžánu. To znamená, že Rusko zatím situaci kontroluje, ale nicméně se tam projevují určité prvky vzdoru vůči Rusku i ve vojenské oblasti, viz poslední Ševarnadzeho prohlášení, že Gruzie má ambici v roce 2005 se stát členem Aliance, i když je to samozřejmě politické prohlášení.

Názory účastníků neodrážejí oficiální postoje institucí, ve kterých působí.