Nekompetentní autokrat

Faktem je, že v posledních měsících podpora Mursího prudce klesla (na 29%). Důvodem byla absence reálného vládnutí: prezident nezvládl ani ústavní proces, ani sociální protesty (na 9000 demonstrací a stávek), ani zásobovaní situaci. Podobně jako armáda před ním vládl autoritativně, neinkluzivně a bez parlamentu. Neprosadil jedinou reformu, naopak podkopával instituce, zejména soudy a státní média, jakož i náboženský mír v zemi. Vyvolal pocit, že brání pouze zájmy svého hnutí. Naděje na to, že volená civilní vláda bude jednat ve prospěch občanů, se rychle rozplynuly v hádkách o islám. Islamisté se ukázali nekompetentní a krátkozrací, a to nejen v Egyptě, ale mimochodem i v Tunisku.

Jistě že to neměli lehké. Úřady a státní instituce byly plné lidí starého režimu a Bratři vynaložili více úsilí na ovládnutí institucí než na vládnutí samotné. Zásobovaní krize, která samotná vyhnala do ulic milióny, po puči jako zázrakem skončila. Média celou dobu téměř jednohlasně na vládu útočily.

Ale zásadním problémem bylo to, že během celého roku vláda nezačala řešit to, kvůli čemu je egyptská ulice tak vznětlivá: země potřebuje aktivní a koncepční reformní vládu. Nejde jen o „ekonomii“. Egyptská infrastruktura, od ulic, mostů až po komunikace, je zoufale zaostalá, školy neefektivní, zdravotnictví nedostupné, státní správa byrokratická a pasivní, ceny potravin rostou a perspektivy na zlepšení čehokoliv mizivé.

Revoluce bez transformace

Sociolog a znalec Egypta Asef Bayat proto hovoří ve své reflexi posledních dvou let o rozpojení revoluce jako hnutí a revoluce jako změny. To první, protestní hnutí, nepolevilo ve své energii. Obyvatelstvo se změnilo: je mladší, sebevědomější, naučilo se protestovat a důvody k nespokojenosti nekončí. Ke změně, k procesu komplexní transformace státních a ekonomických struktur vedených reformním úsilím vlád a elit, v arabských zemích prakticky nedošlo. A přesto jakási revormace, i Asef Bayat zde vytváří nové pojmy, byla motivem mobilizace Arabů. To, že protestující chtěli dosáhnout zodpovědného vládnutí a reforem, spíše než demokracie, potvrdil červencový puč.

Když jsem se v červnu bavila s mladými lidmi s Tamarudu, petičního hnutí za sesazení Mursího, byl mi jejich zápal za sesazení zvoleného prezidenta těžko pochopitelný: jejich plán se mi jevil jako nepravděpodobný, nekonstruktivní a nedemokratický, jako jakési společné minimum umlčené veřejnosti, kolem kterého lze mobilizovat. Ukázalo se, že egyptská politika skutečně funguje vlastními

způsoby. Úspěch konfrontačního plánu Tamarudu – masová vzpoura proti islamistické vládě – byl nakonec oslavován více, než revoluce z roku  2011, jako by se jím pod patriarchálním opatrovnictvím armády dostalo konečně uznání nejen existence jakési vůle lidu, ale konečně i legitimity lidových požadavků.

První demokratický pokus je nedokázal naplnit. Egyptská společnost je silně rozdělena a teprve se učí, co má chtít. Jedna část věřila na slogan islám je řešení. To, že bylo umožněno islamistům vládnout, byla zásadní zkušenost, která ukázala, že ideologické recepty nenaplňují mnohem materialističtější očekávání obyvatelstva. Bohužel se nepodařilo experiment ukončit řádně, volbami, ale další konfrontací.

Je na tom teď Egypt lépe? Co se týče institucí, puč je pravděpodobně poškodil méně, než se mohlo zdát. Islamisté ještě dlouho volbám věřit nebudou, ale bez puče by oni sami možná politiku znechutili ještě více lidem. Armáda je tradičně a také ústavně postavená nad zákonem a navíc jediná efektivní instituce a je logické, že zakročila. Otázka je, jak se zachová.

Nový začátek nebo návrat zpět?

Mnoho liberálních komentátorů a politiků věří, že země dostala šanci na nový začátek. Podle Muhammada Baradeího začíná transformace teprve teď ve správném pořádku, nejprve ústavou, potom volbami. Sám Baradeí překvapil svou ochotou podílet se na vládě a garantovat tak reformní přístup vlády. Nominálně lze konstatovat, že armáda udělala několik správných kroků. Jmenovala prezidenta podle ústavní zvyklosti, podpořila ambiciózní program na revizi ústavy a návrat volených institucí. A hlavně: zatím nerozpoutala válku s islamisty.

Přes dva masakry v Káhiře 8. a 27.7, za které by měla být kritizována, zatím podléhá tlaku ze Západu a nevyklidila tábor právem rozhořčených islamistů. Vyhnutí se masovému násilí je podmínkou budoucího smíru. Je otázkou, jak dlouho se armáda udrží, zda bude schopna islamistům zaručit nějaké přijatelné východisko z krize a neprohloubí dalším násilím vážné politické rozdělení země.

Je ale znepokojivé pozorovat, jak armáda politicky mobilizuje masy na svou podporu masy za použití nacionalismu, glorifikace armády a démonizace islamistů. Jako by neproběhl rok 2011 a armádou nasazované násilí proti protestujícím. Liberálové houfně, s málo výjimkami, armádě dávají bianco šek. Ovšem i zde je Egypt politicky jiná planeta, ve které neexistuje shoda ani na cílech politiky, ale ani na pouhých faktech. Je dost dobře možné, že islamisté uznají svou porážku teprve, až si uvědomí, že puč podporuje více lidí, než je samotné.

Druhou, dlouhodobou, podmínkou zlepšení je, že se státu ujme reformní vláda. Protože ji čekají nepopulární kroky, bude muset disponovat volenou legitimitou, a konflikty se budou muset řešit v parlamentu, a ne na ulici. Demokracie jako mechanismus sdílení zodpovědnosti za státní politiky zůstává tím jediným způsobem, kterým se dá vládnout. Zda se armáda poučila a uskuteční svůj road map k volbám, je  otázka. Druhá, a ještě obtížnější, je, zda v rozdělených politických stranách vůbec najde partnery, kteří budou schopni dělat programovou politiku. Neschopnost politických stran je zatím větší překážkou demokratizace, než samotná armáda.