Již v dubnu šest zemí, které jsou v čele jednání o íránském jaderném programu (USA, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo), stanovilo zářijové zasedání Valného shromáždění OSN jako termín, kdy Teherán musí o svém programu začít s mezinárodním společenstvím aktivně jednat. Pokud se tak nestane, měly by Íránu hrozit mnohem ostřejší ekonomické sankce.

Jako již mnohokrát v minulosti je ale jednotnost těchto šesti států rozdrobena kvůli vzájemné rivalitě a také kvůli chytrému manévrování íránských představitelů. 14. září zveřejnil Írán dokument ve kterém zmiňuje potřebu globálního nukleárního odzbrojení, o vlastním programu se ale nezmiňuje. Přesto, Rusko na tento dokument reagovalo slovy, že se na jeho základě dá začít s Teheránem jednat.

Ačkoliv západní země se Spojenými státy v čele íránský dokument považují na prosto nedostatečný, nakonec jim zřejmě nezbude nic jiného, než vstřícný přístup Ruska vůči Teheránu přijmout. Rusko je totiž pro jakékoliv další kroky proti íránskému režimu zcela nepostradatelné. Obamova administrativa si to uvědomila do té míry, ze vyšla Rusku vstříc a upustila od svého záměru výstavby protiraketového obraného štítu, jehož součástí měl být radar v Brdech. Další obětí ve snaze získat podporu Ruska proti Íránu se zřejmě stane Ukrajina a Gruzie v jejich snaze stát se členem NATO. Rusko je totiž považuje za země, které spadají do jeho sféry vlivu a jejich případné zapojení do západních bezpečnostních struktur by Moskva považovala ze nepřijatelné vměšování.

I přes tyto ústupky, které dovedly Spojené státy ke změně své své bezpečnostní strategie, zůstává velkou neznámou, jestli se Rusko nakonec připojí k západním zemím v jejich snaze zabránit Íránu v pokračování budování jaderné technologie. Pokud se totiž Západ nakonec rozhodne uvalit na Teherán přísné sankce, jejich součástí by mělo být embargo na dovoz zpracované ropy. Írán totiž i přes velké zásoby tohoto černého zlata nedisponuje dostatečně výkonnými rafinériemi a je tak nucen dovážet na 40 procent své spotřeby paliva. A pokud sankce zabrání západním společnostem, aby Írán zpracovanou ropou zásobovaly, zastoupit je může právě Rusko, pro které je íránský trh velice atraktivní.

Neochota Teheránu jednat a neschopnost Západu rázně reagovat tak může do značné míry Rusku vyhovovat. V dlouhodobé perspektivě ale není ani v zájmu Moskvy, aby byl region Blízkého východ zatažen do kola jaderného vyzbrojování. Stane-li se Írán jadernou velmocí, Egypt a Saúdská Arábie, si neudrží svoje regionální postavení, pokud nezahájí vlastní jaderný program. Krátkodobě se ale Rusko pokusí z této situace vytěžit maximum. A státy v jeho sféře vlivu tak mohou očekávat vzrůstající zájem Moskvy, která se nemusí obávat velkého protestu ze strany západních zemí. A co v této výbušné době očekávat od OSN? Zcela jistě nic. Tam bude promlouvat íránský prezident Ahmadínežád o tom, že Holocaust je jedna velká lež.