Sociální sítě nejsou základním hybatelem arabského jara, tím jsou lidé a společnosti, v nichž žijí. Jak jsem se pokusil ukázat na svém předchozím textu, sociální sítě nefungují vždy a na vše. Jejich dopad je při revolučních změnách krom toho omezen i faktem, že aktivisté obvykle nemají skutečnou moc, jsou jen zprostředkovatelé, upozorňovatelé na problémy. Změna politického řízení a společenského pořádku přitom není možná bez účasti lidí a struktur, které mají a distribuují ve společnosti reálnou moc.

Přání otcem myšlenky

Jedním z možných důvodů naší obsese facebookem, když se mluví o arabském jaru, je západní technologický fetišismus. Sociální sítě a vše kolem nich je totiž dnes “fancy”, “trendy”, “free”, “cool” a samozřejmě “in”… Nad to o tom mluví v médiích a na odborných akcích lidé, kteří „to“ dělají. Což je na jednu stranu pochopitelné, ale na druhou to s sebou nese přeceňování tématu. Těžko Vám totiž bude expert na nová média říkat, že jsou k ničemu. Těžko se zamyslí nad tím, že tam, za Středozemním mořem, je jiná kultura, hodnoty a lidé-uživatelé. Není totiž arabistou či antropologem.

Vedle toho je vhodné dodat, že téma jede do jisté míry samospádem. Jednou bylo řečeno, že arabské jaro udělal facebook. Média se toho chytla a vznikl tak narativ, jenž bere sociální sítě jako neoddělitelnou součást revolučních událostí. Facebook coby motor společenské změny v jakékoliv kultuře taktéž utvrzuje naše přesvědčení, že změna a vývoj jsou vždy možné a žádoucí. Takto mediálně zabalené arabské jaro nám pak dává větší smysl, je lépe čitelné. Už to není ten cizokrajný svět, kde tradice a neměnná Boží přikázání určují vše od shora dolů. A v neposlední řadě je zde i myšlenka, že my, Západ, jsme sice Araby dřív porůznu ovládali a využívali pro své cíle, ale dnes jsme jim dali facebook, aby se i oni mohli mít časem stejně dobře jako my. Tento technologický odpustek kombinovaný s předsudky a stereotypy se sice špatně dokazuje, ale stejně tak obtížně vyvrací.

Má to smysl

I přes naši přehnanou pozornost však mají sociální sítě v arabském světě smysl. Na politické a občanské úrovni představují další informační kanál, kde se dá unikat režimu a bojovat s cenzurou. Kde se dá být slyšet… Je to otevřená koordinační, mobilizační a komunikační platforma, která umožňuje interagovat rychleji a masověji než kdy dříve. Také dává prostor kultivaci názorů a argumentů a poskytuje tak klíč k demokracii, neboť právě kultivovaná diskuze je podle mne jejím základem. Mocní arabského světa se navíc sociálních sítí bojí. A jak praví biblické „Na počátku bylo slovo.“, občas stačí děs z protivníkova statusu, aby se režimní mašinérie zalekla dopadu svých dalších kroků a dobře si svoji případnou silovou reakci rozmyslela.

Arabské jaro není kybernetická utopie, ke které by mohl již tak přetechnizovaný Západ vzhlížet. Sociální sítě nejsou zázračnou zbraní. Jde jen o nástroj fungující v kontextu komplexního světa. Přesto však mají smysl, i když třeba úspěšnou revoluci nevyvolají. Mohou dokumentovat zločiny a přešlapy vládnoucího režimu, připravovat know-how a kultivovat občanskou společnost a intelektuální elitu dlouho před tím, než bude nést břímě osudu za svou zem. Smysl to však podle mne má i bez ohledu na tento praktický a přímý přínos. Jak kdysi pravil jeden odbojář z druhé světové války: V životě jsou věci, ve kterých otázky vítězství či prohry, života či smrti nehrají roli.