Nezasvěcenému čtenáři by se mohlo zdát, že ve světle tehdejšího vývoje pangermánství a panslovanství, která se blížila období svého vrcholu, nejednalo se o cosi zvlášť neobvyklého. Nicméně onen Vámberyův vynález nemá v dějinách nacionalismu precedens: poprvé k formulaci konceptu národnostního sebeuvědomění „příbuzných“ etnik došlo dříve (a jinde), než si samotní představitelé turkických etnik vlastní kulturněhistorickou a jazykovou soudržnost v plné míře uvědomili. Rozpad SSSR v r. 1991 pak poznamenal další kolo popularizace idejí obsažených v panturkismu- v neposlední řadě ve Střední Asii, a to po více než 70 letech přetrvání sovětského režimu.

Krátce po vytvoření samostatných republik ve Střední Asii a Ázerbajdžánu byl koncept panturkismu (či v mírnějším znění- turkismu) vesměs ztotožňován s mocenským působením Turecka na východ od vlastních hranic. Turkismus však zdaleka není a nebyl pouhým nástrojem Ankary k prosazení vlastních geopolitických záměrů, nýbrž je složitým jevem, majícím více než stoleté dějiny, který se pokouší nalézt odpověď na otázku národnostní identity turkických etnik. Jelikož středoasijská etnika stále ještě postrádají jasně vyhraněné národnostní sebeuvědomění, pilíře turkismu by jim mohly posloužit jako žádoucí ideová základna pro konstituování a upevnění oné národnostní identity, což je pro budování moderní státnosti nezbytným předpokladem.

O termínech

Předtím než přistoupíme ke zkoumání naší problematiky, vyjasníme si, co vlastně onen pojem turkismus znamená. Kořenem je termín Türk, který je přítomen v takřka všech turkických jazycích. Podobně jako termín Slovan, slouží k zobecňujícímu označení „příbuzných“ (turkických) etnik. Není bez zajímavosti, že v turkických jazycích neexistuje rozdíl mezi pojmy turecký a turkický– v obou případech se používá termínu Türk. Diferenciace je pozdějším dílem západoevropských etnografických škol. Ruští orientalisté např. dokonce vymysleli pojem tjurkojazyčnyj (turkicky hovořící), zřejmě aby zredukovali kulturněhistorickou spjatost turkických národností na pouhé jazykové příbuzenství.

Za turkická etnika se považují Balkárci, Turci, Ázerbájdžánci, Čuvašové, Tataři, Jakutové, Chakasové, Tuvinci, Baškirové, Karačajevci, Kumykové, Turkmenové, Kazachové, Kirgizové, Gagauzové, Uzbekové, Nogajci, Karakalpakové, aj. Tyto národnosti vynikají náboženskou i rasovou různorodostí, jsou usídleny v širokém pásmu od Dunaje po východní Sibiř. Kazachové a Kirgizové např. vesměs patří k mongoloidní rase, zatímco např. Balkarci a Kumykové (na Severním Kavkaze) patří k europoidní rase. Karaimové (v Litvě) jsou židovského vyznání, Gagauzové (na jihu Moldávie) a Čuvašové zase chodí do pravoslavné církve, zatímco se absolutní většina středoasijských národností, Tataři, Turkové a Ázerbájdžánci hlásí k islámu. Zatímco Tuvinci jsou v převážné většině buddhisté, nemalé procento Jakutů a Chakasů vyznává šamanismus. Samozřejmě, jazyk, mluvený Turkem, Jakut či Tuvinec pochopí jen obtížně. Celkem turkické národnosti sčítají cca. 130-140 milionů, z nichž přibližně 40 milionů tvoří turkické obyvatelstvo Střední Asie.

Turkismus ve Střední Asii se ovšemže neobjevil jako ryze teoretický koncept. Rozvíjel se po desetiletích a reflektoval vývoj vzájemných vztahů Ruska a středoasijských etnik. Je proto nezbytně nutné se zmínit o několika významných meznících, jež stály u zrodu turkismu a podmínily formování jeho podoby.

Historie ruského expansionismu ve Střední Asii a zrod turkismu

První ruský pokus o pronikání do Střední Asie vyústil v zdrcující vojenskou porážku. Vzhledem k houževnatému odporu, kladenému ze strany místních obyvatel, byla ruská armáda v r. 1717 donucena odstoupit od města Chiva. Ačkoliv v první polovině 19. století většina „kazašských“ rodově-kmenových struktur akceptovala ruský protektorát, státní útvary na území „vnitřní“ Střední Asie – chanáty Chivy, Buchary a Kokandu zůstávaly nezávislé. Po opětovném vojenském nezdaru v r. 1839 zvolili Rusové opatrnější strategii: vojska Petrohradu postupně postupovala podél toku řeky Syrdarja na jih. Po vypuknutí občanské války v USA (1861-1865) mezinárodní trhy bavlny zaznamenaly ostrý deficit. ⁽²⁾ Tento ekonomický důvod, jakož i snaha jaksi uplatnit politiku prestiže po ponižující porážce v Krymské válce (1853-1856) pak přiměl Rusko, aby aktivovalo úsilí v jižním směru. V r. 1865 došlo tak k okupaci Taškentu, posléze je dobyt Samarkand (1869), Chiva (1873), Kokand (1876). Masakr turkmenské pevnosti Gök-Tepe (1881) a dobytí oázy Merv (1884) dovršily obsazení Střední Asie Ruskem. Obyvatelstvo ruského impéria  vzrostlo přibližně o šestinu, rozloha se zvětšila na cca. 3,5 mil km2.

Akcent v ruské politice v regionu se následně přemístil na co nejpodstatnější využití přírodních zdrojů. Koncem 19. století byla vymezena administrativně teritoriální jednotka Turkestán (Türkestán), která zahrnovala všechna dobytá území ve Střední Asii. Druhá polovina 19. století se vyznačovala relativní vyvážeností koloniální politiky Petrohradu v regionu, což bylo podmíněno politickou pasivitou středoasijských etnik.

Snad právě vzhledem k této skutečnosti došlo ke vzniku ideologie turkismu nikoliv v Turkestánu, nýbrž v prostředí etnika, jehož osud již byl ruským kolonialismem tragicky ovlivněn. V r. 1883 totiž krymský Tatar Ismail-bej Gaspirali (Gasprinskij) založil noviny Terdžüman (Překladatel), čímž se „oficiálně“ datuje vznik turkismu. Díky Terdžümanu se ideje turkismu šířily mezi turkickými etniky Ruska. Gaspiraliho výzva: „Fikerde, telde ve ešte berdemlek“ („Jednota mysli, jednota jazyku, jednota akce“) se tak stává úhlavním mottem pro generace intelektuálů v Krymu, Kazani i Ázerbájdžánu, mezi Turky a obyvateli Střední Asie.⁽³⁾

Bezesporu stojí za povšimnutí, že k popularizaci turkismu v Osmanské říši došlo až po jeho vzniku a propagaci na území Ruska. Pro Turky, kteří jako jediné turkické etnikum státnost již disponovali, se turkismus jevil jako žádoucí alternativa k evropeizaci. Představoval totiž koncept vlastního nacionalismu- v podmínkách Evropy sklonku 19.-20. století, kde radikální nacionalismus byl takřka zákonitostí. Pro turkické menšiny ruského impéria ale byl turkismus zvolán čelit postupné rusifikaci, zabránit mravní degradaci domorodé společnosti (nikoliv pouze elit, jak tomu bylo v Turecku), k níž po nahrazování tradičních etnických i náboženských hodnot cizími nutně docházelo, hájit vlastní rasovou „dostatečnost“ tváří v tvář velikoruskému šovinismu. Jak vidíme, poslání turkismu se původně omezovalo na kulturní oblast.

Porážka Ruska v Rusko-japonské válce (1904-1905) pak stála u zrodu jevu, jemuž se dostalo charakteristického názvu „probouzení Asie“. Od Egyptu po Tichý oceán si asijská etnika poznenáhlu uvědomila, že proti kolonialismu evropských mocností je možné leccos postavit. V samotném Rusku došlo jak k aktivizaci levicových hnutí (vzpomeňme si revoluci z r. 1905), tak také k intenzifikaci snah řady etnických menšin- mj. tedy i intelektuálů z prostředí turkických menšin- o vybojování kulturní autonomie. Postupně sílilo národnostní sebeuvědomění turkických etnik, prohluboval se pocit jejich jazykové a kulturněhistorické spřízněnosti. Je velice zajímavé, že přibližně ve stejném období se panturkismus, patrně ovlivněný tehdy moderním panislamismem, takřka stal vůdčím zahraničněpolitickým konceptem v tureckém sultanátu; právě panturkickými idejemi zdůvodňovali mladoturci nutnost expanze na východ a vytvoření společného státu všech Türků– mýtického Turánu, čemuž však mělo nutně předcházet osvobození turkických etnik od ruského koloniálního panství. Protože tyto myšlenky nacházely širokou odezvu mezi turkickými patrioty východní říše, a navíc panovaly obavy, že by evropští nepřátelé Ruska ve snaze oslabit a destabilizovat jej využily iredentismu etnických menšin, policejní mašinérie carismu stupňovala represálie proti turkickým aktivistům. Ruské úřady např. omezily počet vydání publikovaných v turkických dialektech, vznikla cenzura. Docházelo tak k postupné politizaci turkismu.

Do r. 1916 se však konfrontace ruského státu a představitelů středoasijských etnik jevila jako záležitost spíše úzké vrstvy revolučně orientovaných intelektuálních elit, nikoliv tedy samotného lidu Střední Asie. Myšlenky turkismu se objektivně nemohly setkat s masovou přízní takřka totálně negramotného obyvatelstva středoasijských oblastí, které navíc postrádalo pocit národnostní identity a identifikovalo se podle klanového, resp. regionálního principu. Za této situace bylo zapotřebí „praktičtější“ pohnutky, velkého otřesu, který by zasáhl do každodenního života středoasijského lidu a vyvolal jeho spontánní odpor proti kolonizátoru. Vzápětí byla takováto pohnutka poskytnuta.

Basmačové: Zrod národně osvobozeneckého hnutí v Turkestánu

Dne 25. června 1916 ústřední vláda v Petrohradu zahájila prvou nelibovolnou mobilizaci vojáků v Turkestánu. Byly násilně rekrutovány tisíce mladíků ze středoasijských újezdů. Touto událostí se datují počátky formování aktivního odporu proti ruské nadvládě a dochází tak ke „znárodnění“ tohoto odporu. Dne 11. července se první masový protest proti carské direktivě uskutečnil v Taškentu. Ruští policisté se zde nezdráhali střílet do davu demonstrantů a zavraždili desítky lidí. Záhy nato popravili 35 arestovaných demonstrantů. Byli ozbrojováni ruští usídlenci, kteří podle instrukcí carských úředníků donášeli na středoasijské aktivisty, popřípadě je svévolně „trestali“. Nespokojenost tuzemského obyvatelstva však nenechala na sebe dlouho čekat: protestní mítinky se konaly v Margilonu, Andižonu, Chodžentu. Útoky na oficiální ruské činiteli se uskutečnily v Akmesdžitu, Akkurghonu, Kandžagoli. Obyvatelé městečka Džizzah a okolních vesnic dokonce v některých úsecích zničily železnici a zahájily organizovávat skupiny domobrany. ⁽⁴⁾ Carské jednotky pak ještě více roztočily kolo násilí, a to bez rozlišení údajných viníků a nevinných. Jelikož turkestánští rebelové byli o poznání hůře vyzbrojeni a organizováni, srážky měly charakter ničím neskrývané genocidy; podle H. Paksoye, světoznámého odborníka na středoasijské dějiny, v průběhu od 25. června 1916 po říjen 1917 střetnutí si vyžádala na 1,000 000 -1,500 000 (!) obětí mezi obyvatelstvem Turkestánu, zatímco ztráty na životech Rusů činily pouhé 3000.⁽⁵⁾ Carskými vojenskými jednotkami či usídlenci byla zničena, resp. konfiskována polovina veškerého dobytku, byla odejmuta neocenitelná část majetku místních obyvatel.

Jako odpověď na ukrutnosti carského režimu ve Střední Asii vzniklo Národní Hnutí Osvobození Türkestánu, více známé jako hnutí basmačů (od turkického basmak-útočit; baskyndžy-útočník).

Záhy po ruské revoluci- dne 17. prosince 1917 – zvláštní sjezd turkestánských delegátů deklaroval vytvoření Nezávislého Türkestánu s hlavním městem Kokandem. V letech 1917-1918 pak došlo k ustavení suverénních státních útvarů v Tatarstánu, Baškortostánu, v Ázerbájdžánu a v Horské republice na Severním Kavkaze. Turkismus se tak stal vůdčí ideologií v těchto zemích (vyjma Horskou republiku), posilovaly se ideje turkické i islámské solidarity. Dne 18. března 1918 bolševici spálili Kokand a zmasakrovali jeho obyvatelstvo. To však jen dodalo basmašům odhodlání pokračovat v boji. Ačkoliv k okupaci Turkestánu Rudou armádou došlo již počátkem 20. let, partizánské aktivity basmačů v řadě oblastí přetrvávaly až do první poloviny 30. let.

Hnutí basmačů představuje nezanedbatelnou stránku v dějinách středoasijských etnik a zaslouží co nejdetailnější zkoumání ze strany historiků a etnografů. Účast v bojích mezi předky dnešních Uzbeků a Turkmenů měla téměř masový charakter, hnutí se nicméně zúčastnili představitelé takřka všech středoasijských etnik, ale i tatarští a baškirští patrioti. Hnutí basmačů ukázalo, jak se původně spontánní odpor přerodil do společného boje za vznešené ideály svobody a nezávislosti; posílilo též vědomí turkické a islámské jednoty.

Střední Asie součástí sovětského státu

Nově nastolený bolševický režim v Moskvě vzápětí vyvodil logické závěry z nedávného vývoje událostí ve Střední Asii a s velkou zodpovědností přistoupil k vypracování zvláštní politiky vůči tomuto regionu. Prioritou se stalo vytvoření takových podmínek, které by účinně zabránily vzplanutí iredentistických vášní mezi etnickými skupinami regionu. Turkické menšiny totiž tvořily druhou nejpočetnější etnickou skupinu v Sovětském svazu po Slovanech; obavy z dominového efektu si vyžádaly formování strategického přístupu vůči turkickým republikám, svou razancí srovnatelného snad jen s politikou centra vůči Ukrajině. Jak píše Čingiz Ajtmatov, nejsnadnějším způsobem jak manipulovat člověkem je přimět jej zapomenout na svůj původ, jazyk a zvyky- tedy redukovat, ne-li zcela eliminovat jeho identitu. Pak se člověk stává tím, komu se ve Střední Asii kdysi říkalo mankurt– člověkem bez rodu a paměti.

Prvním a snad jedním z nejvýznamnějších kroků komunistů tedy bylo zrušení administrativně- teritoriální jednotky Turkestán. Na samotný termín, který nejlépe svědčil o sounáležitosti turkických etnik, jakož i na pojem Türk bylo naloženo striktní tabu. Místo toho došlo v letech 1924-1936 k syntetickému vymezení „národních“ hranic mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva regionu. Vznikají tak svazové republiky Kazachstán, Kirgizsko, Uzbekistán, Turkménie a Tádžikistán, přičemž republikám byly přidělovány názvy podle kmenových etnonym. Sporné definice hranic pak poskytují možnost následného uplatnění politiky „rozděl a panuj“ Moskvou.

Pěstoval se termín Střední Asie a Kazachstán, i když podle geografického principu by bylo logické spíše zůstat u pojmu Střední Asie. Zdá se, že daná zvláštnost byla podmíněna patrnou snahou svazového centra fragmentovat region; s obdobným příkladem se setkáváme např. u pojmosloví Severní Kavkaz a Zakavkazsko.

V jednotlivých zemích však nebylo posilováno „republikánské“ sebeuvědomění, právě naopak: veškerá úsilí domorodého obyvatelstva rozvíjet vlastní kulturu a jazyk byla okamžitě vystavena kritice a odsuzována jako projevy panturkismu a panislamismu. Ústřední vláda nicméně byla „paradoxně“ ochotna tolerovat klanovou diferencovanost a regionalismus, panující ve středoasijských společnostech. Deislamizace a rusifikace měly charakter cílevědomé státní politiky: to, co bylo v rámci sovětské říše exkluzivně dovoleno např. Arménům či Gruzíncům, zůstávalo turkickým etnikům zakázáno. V Alma-Atě, Frunze (dnešní Biškek), v Kazani či  Baku bylo lze jen stěží spatřit pomníky významných historických osobností- státníků, válečníků, apod. Analogická situace byla v systému školství: v sovětských učebnicích dějin v kapitolách národních dějin nalézáme radostné pasáže o dvojím „osvobození“ národů Střední Asie Rusy (v 19. a 20. století), zatímco „doruské“ historii je věnováno minimum pozornosti, ta ovšem byla vydržena ve výjimečně mračných barvách. Propagovala se vize zvláštního civilizačního poslání ruského státu v dějinných osudech středoasijských etnik- ať už za carismu nebo komunismu-, kterému se podařilo zušlechtit původně „nekulturní“ tuzemce.⁽⁶⁾

Po r. 1945 nezanedbatelné množství průmyslových podniků, evakuovaných v průběhu druhé světové války, zůstalo ve Střední Asii. Tento faktor spolu s Chriščovovými plány na obdělávání kazašské celiny vyvolal mohutný příliv ruského a rusky hovořícího (mj. ukrajinského, běloruského a židovského) obyvatelstva do středoasijských republik, což se odrazilo na zásadní změně demografické situace v regionu. V r. 1979 tvořil podíl Rusů v Kazachstánu 40,8% (oproti 36% Kazachů), v Kirgizstánu 25,9%, v Turkmenistánu 12,6%, v Uzbekistánu 10,8%, v Tádžikistánu 10,4%. ⁽⁷⁾

Ruští přesídlenci pak povšechně zaujímali vedoucí pozice ve společenském životě těchto republik a postrádali sebemenší ochotu adaptovat se v novém kulturním prostředí a naučit se místním jazykům. Klasický imperiální despekt nových kolonistů vůči domorodému obyvatelstvu přispíval k dalšímu upevnění již vytyčeného komplexu méněcennosti středoasijských etnik; fakticky se kultivovala ideologie „vazala“ a „suveréna“.

I dnes se můžeme setkat s názorem, že se sovětský režim podílel na plánovitém vykořeňování takřka absolutní negramotnosti a přispěl k dosud nevídanému rozkvětu vzdělanosti v regionu. Nic proti tomuto tvrzení. Avšak tato politika zcela zřejmě nevycházela z poznání abstraktního dobra, nýbrž lpěla na ryze racionalistických úvahách. V polovině 80. let např. v hlavním městě Kazachstánu byly funkční jen 1-2 kazašské školy (kazašské obyvatelstvo Alma-Aty činilo cca. 138 000 lidí), zatímco ve městě Frunze situace byla ještě horší: zde na 251 000 Kirgizů připadala pouze jedna kirgizská škola.⁽⁸⁾ Situace ve vysokém školství byla o poznání trapnější.

„Vzdělaný“ člověk se pak nutně stával nositelem ruské kultury a – v přirozené snaze přimknout se k oné třídě vyvolených, elitě, tvořené vesměs Rusy a rusky hovořícími-, s asimilovaným úhlem pohledu zase „kriticky“ pohlížel na prvky vlastní kultury, o níž však zpravidla měl jen velice povrchnou představu. V r. 1990 např. 25-40% obyvatel Kazachstánu kazašského původu se buď vůbec nedomluvilo kazašsky, nebo se domluvilo s obtížemi. ⁽⁹⁾ Sovětizace společenského života ve středoasijských republikách též způsobila degradaci tradičních mravních hodnot, přivodila rozkvět alkoholismu a rozklad rodiny.

Fragmentace společnosti tak nabyla i vrstevně, ne-li rasově motivovaného rozměru: obyvatelé se třídili na obyvatele měst či spíše velkoměst („Evropany“- vyspělé, vzdělané, rusifikované) a zaostalé „asijské“ venkovany, přičemž mezi oběma kategoriemi obyvatel (zvlášť v Kazachstánu) existovalo značné napětí. Panovala situace, za níž každý, kdo se domluvil v tuzemském jazyce, byl vnímán jako nacionalista a „basmač“ (vybízí se analogie s Ukrajinou, kde byl oblíben epitet „banderovec“). „Šťastnou“ výjimku tvořili ti, kteří pocházeli z venkova, což se jim povýšeně omlouvalo. Je příznačné, že významní středoasijští spisovatelé Olžas Sülejmenov a Čingiz Ajtmatov, třebaže převážnou většinu svých díl napsali  právě v ruštině, byli nicméně nezřídka označováni za nacionalisty, a to za pouhou snahu psát v rodném jazyce.

Turkismus po r. 1991: Koncept středoasijské integrace?

Nelze se potom divit, že záhy po zániku sovětského impéria se obyvatelé Střední Asie ocitli tváří v tvář čerstvě nabyté nezávislosti se zmrzačeným sebeuvědoměním, s absencí víceméně čitelného konceptu národnostní identity. Jako před stoletím, i dnes na otázku o národní příslušnosti zpravidla uslyšíme odpověď nejprve vyzdvihující příslušnost k určité klanové struktuře či původ z určité oblasti, až potom tezi o etnické příslušnosti. Jen málokdo ale je schopen blíže definovat, co to vlastně je být Kazach, v čem je dějinné poslání kazašské státnosti či národa. Avšak teprve po zodpovězení otázky „kdo jsem?“ je možné založit osnovy státnosti, určit směr dalšího vývoje.

Anthony Bichel v této souvislosti spravedlivě uvádí, že: „Svět se nachází v éře expansivního nacionalismu, kde nejobecněji pojímaným způsobem vytvoření národnostního sebeuvědomění je ztotožnění identity státu s identitou národa… Není-li přítomna národnostní identita… pak je fragmentace státu nevyhnutelná. Uznávaným modelem  vypěstování nacionálního sebeuvědomění je model národního státu“. ⁽¹⁰⁾

Paradoxně, byly to právě etnické konflikty mezi samotnými turkickými obyvateli Střední Asie, které zpočátku posílily pocit jejich národnostní identity. Hlavní příčinou bylo již zmíněné umělé vymezení republikánských hranic Stalinem. V důsledku této politiky dnes 13% obyvatelstva Kirgizstánu tvoří Uzbekové (v Ošské oblasti je to ale celých 26%, v některých místech je podíl ještě větší). Podíl Uzbeků obydlených v Tádžikistánu tvoří cca. 25% (vesměs na severu země v Chodžentské oblasti), resp. 8% obyvatelstva Turkmenistánu. 20% počtu všech Tádžiků naopak obydluje jižní oblasti Uzbekistánu; 7,5% z celkového počtu Kirgizů žije v Uzbekistánu, 2,1% všech Uzbeků obydluje jih Kazachstánu. ⁽¹¹⁾ Nejpestřejší etnickou mozaiku pak představuje Ferganská kotlina, kde jsou kompaktně usídleni Uzbekové, Kirgizové, Tádžikové a v r. 1944 deportovaní meschetští Turci.

Právě ve Ferganské kotlině vypukly na sklonku 80. a 90. let první etnické konflikty. V r. 1989 došlo ke srážkám mezi Uzbeky a meschetskými Turky, po kterých následoval masový odliv přibližně sta tisíc meschetských  Turků z oblasti. Během několika dnů intenzivních srážek bylo zabito na sto lidí, několik stovek lidí bylo zraněno. O rok později se střetli Kirgizové a Uzbekové v Ošské oblasti Kirgizstánu. Násilnostem podlehlo na 171 lidí a více než tisíc lidí bylo zraněno. Určitý stupeň napětí existuje mezi  třemi hlavními etnickými skupinami, osídlenými ve Ferganské kotlině- v jedné z nejbohatších a nejhustěji zalidněných oblastí Střední Asie-, stejně jako mezi etnickými menšinami a titulními etniky v regionu obecně.

O to nebezpečněji se jeví kampaň, zahájená politickými elitami středoasijských zemí na vypěstování moderního nacionalismu. Ve snaze v co nejkratší době vytvořit ideový základ státnosti, formuluje se nacionální ideologie, která často spočívá na hyperbolizovaném národním mýtu. Daná skutečnost ve světle pokračující sociálně-hospodářské stagnace permanentně hrozí vyústit v razantní zhoršení vzájemných vztahů mezi lokálními etniky, tím spíše že „k samotnému výbuchu pak  stačí drobné neshody“. ⁽¹²⁾ Zastrašení netušeným vývojem, středoasijské republiky masově opouštějí stovky tišíc Rusů, Němců atd.

Za těchto nepříznivých okolností stále více lidí pohlíží na ideje turkismu jako na alternativu k radikalizaci nacionalistických vášní v jednotlivých zemích regionu. Náznaky popularizace turkismu lze spatřit jak v pravidelném konání tzv. turkických summitů – za aktivní účasti Turecka, Ázerbájdžánu-, tak také ve znovuzrození myšlenky středoasijské integrace- vytvoření Turkestánu. Určité kroky tímto směrem jsou patrné již dnes: zmíníme se např. o vytvoření Středoasijské ekonomické unie, sdružující Kazachstán, Kirgizstán a Uzbekistán (1994), která byla následně doplněna dohodou o celní unii a pásmu volného obchodu. V tomtéž roce došlo k podepsání Smlouvy o společné bezpečnostní politice. V únoru 1995 prezidenti Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgizstánu podepsali memorandum, dokumentující vznik Mezivládní rady středoasijských republik, Rady premiérů, Rady ministrů zahraničí a Rady ministrů obrany členských zemí. V dalším roce pak byl vytvořen tzv. Centrazbat- středoasijský pluk. ⁽¹³⁾ Ačkoliv překážky na funkcionální rovině stále přetrvávají a počátečná euforie vzala za své, je možno se shodnout na tom, že základ středoasijské kooperace byl položen.

Budoucnost turkismu ve Střední Asii pravděpodobně ovlivní transformace státní identity a postoj dvou nejrozlehlejších a nejlidnatějších zemí regionu- Kazachstánu a Uzbekistánu, které navíc disponují obrovskými zásobami strategických surovin.

V nesmírně obtížné z geopolitického hlediska situaci se nachází Kazachstán. Existují značné obavy z iredentismu ruského obyvatelstva severních oblastí republiky. „Přílišné“ turkické nálady pak mohou být konfrontovány se znepokojením Číny, která má jisté problémy se separatismem Ujgurů- turkického etnika, tvořícího většinu v severozápadní části země (Sinťiang-Ujgurská oblast). To bezesporu přiměje Astanu zříci se přílišného aktivismu v regionálních záležitostech a provádět nanejvýš vyváženou politiku- i v otázce nacionalisticky zabarvené středoasijské integrace.

Stávající situaci v Uzbekistánu nejvýstižněji nakreslil Zbigniew Brzezinski ve své „Velké šachovnici“: „…Politická elita Uzbekistánu nový stát záměrně prezentuje jako přímého potomka ohromné středověké Tamerlánovy (1336-1404) říše… Tato tradice naplňuje moderní Uzbekistán, na rozdíl od sousedů v oblasti, hlubším vědomím historické kontinuity a dějinného poslání. Někteří uzbečtí politici považují Uzbekistán za národní jádro budoucí jednotné Střední Asie a Taškent za pravděpodobné hlavní město takovéhoto celku. Více než v kterékoliv jiné středoasijské zemi se uzbecká politická elita a ve vzrůstající míře už také většina obyvatel podílí na budování subjektivních základů moderního národního státu a sílí zde odhodlání nedovolit, navzdory domácím problémům, návrat ke koloniálnímu postavení“. ⁽¹⁴⁾

Snahy Taškentu docílit regionální hegemonii nicméně vyvolávají ostražitou reakci ze strany sousedních zemí, v neposlední řadě vzhledem k přítomnosti početné uzbecké populace na jejich území.

Prohloubení středoasijské integrace se tak jeví nesmírně žádoucí: integrovaná Střední Asie (nemusí se nutně jednat o vytvoření jednotného státu, což je za současných okolností objektivně nereálné) by představovala hospodářský a politický celek nesrovnatelně mocnější, než Střední Asie fragmentovaná.

Turkismu je tedy dnes často přikládán význam jakési ideové anabáze středoasijského sbližování. Je totiž zajímavé, že uvažujeme-li kategoriemi „republikánského“ nacionalismu, představuje Střední Asie (zejména řada její potenciálně konfliktních oblastí) dosti heterogenní region. Pohled z pozice turkismu ovšem činí ze Střední Asie relativně homogenní celek, poněvadž převážná většina obyvatel středoasijských zemí je tvořena etniky turkického původu. I když se rozhodně nejedná o všelék proti komplexním problémům, jež budování státnosti středoasijských zemí v počáteční fázi nezbytně doprovázejí, je zřejmé, že adaptace idejí turkismu na rovině státní ideologie je s to mj. podstatnou měrou redukovat potenciál národnostního konfliktu mezi středoasijskými etniky.

Ideologie turkismu –svého druhu internacionalistického nacionalismu– by mohla do značné míry zmírnit nebezpečný „republikánský“ nacionalismus a zároveň zbavit středoasijské národy komplexu méněcennosti, vypěstovaného za sovětské nadvlády. To by se následně promítlo i ve formování příznivého klimatu ve vztazích s neturkickými etniky regionu.

Ve středně- a dlouhodobé perspektivě  lze očekávat další nárůst turkistických nálad ve středoasijských zemích, které jsou zde zjevné již dnes. Mimojiné návrat desetitisíců kvalifikovaných kádrů- mládeže ze středoasijských republik, studujících na univerzitách a ve vojenských akademiích Turecka-, a vyučovaných tedy v duchu klasického kemalistického paradigmatu, panujícího v tureckém vysokém školství, může v dohledné době nezanedbatelnou měrou ovlivnit společenské myšlení v těchto státech. Je totiž faktem, že ročně turecké univerzity a vojenské akademie absolvuje na 10 000 (!) studentů z turkických republik, kteří se za 10-20 let aktivně podílí na formování intelektuální elity v mateřských zemích.

Závěrem zmíníme optimistický výrok uzbeckého prezidenta Islama Karimova, přednesený v létě 1997 na summitu, věnovaném středoasijské integraci: „Naším cílem je sjednocení… Přibližně před 400 lety nebyli Kazachové, Uzbekové a Kirgizové… Jsme jeden národ, jsme větve téhož kořene“. ⁽¹⁵⁾

Problematika středoasijské integrace však představuje téma pro zvláštní zkoumání.

1) Viz Vambery, A.: Travels in Central Asia, London 1865

2) Miller, E.: And the Walls Came Tumbling Down: Central Asia and Security: Past, Present and Future, in: University of Virginia Press, duben 1999

3) Viz např. Sabirzyan B.: Pan-Turkism: Past, Present, and Future, in: Turcoman International (Contents 2), dataneuvedeno.

4) Viz např. Paksoy, H.B.: „Basmachi“: Turkistan National Liberation Movement 1916-1930s, in: Modern Encyclopedia of Religions in Russia and Soviet Union, Academic International Press, 1991 (Vol. I)

5) Ibid.

6) O problematice identity středoasijských etnik viz např. Wurm, S.: Turkic Peoples of the USSR: Their Historical Background, Their Language, and the Development of Soviet Linguistic Policy, Oxford 1954; The Turkic Languages of Central Asia: Problems of Planned Cultural Contact, Oxford 1954 (tentýž autor); zajímavou publikaci pak představuje: Olzscha, R., Cleinow, G.: Turkestan: Die Politisch-Historien und Wirtschaftlichen Probleme Zentralasiens, Leipzig 1942; Hayit, B.: Turkistan im Jahrhundert, Darmstadt 1956; Paksoy, H. B.: Alpamysh: Central Asian Identity Under Russian Rule, Hartford, Connecticut 1989

7) Samozřejmě, čím větší byl podíl ruského obyvatelstva ve středoasijských zemích, tím snazší byla svazovým centrem prováděná politika rusifikace. Údaje jsou převzaty z: Maryański, A., Struktura narodowościowa w ZSSR w świetle spisu z 1989. roku, in: Baltowie. Przeszlość i terazniejszość, Kraków 1993, str. 261

8) Fierman, W.: Language, Identity, and Conflict in Central Asia and the Southern Caucasus, in: Perspectives on Central Asia, Vol.2:5, August 1997

9) Tamtéž

10) Bichel, A. R.: Identity/Difference in Central Asia, in: Institute of Central Asia (Recommended Publications), 1997

11) Khroustalev, M. A.: Central Asia as Region of Conflict, in: The Development of the Soviet Successor States in Central Asia, Köln 1995

12) Horák, S.: Konfliktní zóny ve Střední Asii, in: Mezinárodní politika IX/2000, str. 17

13) Šaripžan, M.: Kazašská bezpečnostní politika, in: Euroasijský Express (prvé vydání nově založeného internetového časopisu, viz http://euroasia.euweb.cz/1-2001_sa_saripzan.htm),

14) Brzezinski, Z.: Velká šachovnice, Praha 1999, str. 134-135

15) Azadliq, 13. 9. 1997 (v ázerb. jazyce)