Pásmo Gazy se v posledních dnech opět dostalo do popředí mediálního zájmu. Byly obnoveny jak boje mezi ozbrojenci loajálními se dvěma největšími politickými stranami, tedy Hamásem a Fatahem, tak odpalování raket na Izrael a následné odvety izraelské armády. To znovu potvrzuje, do jak velké míry je úzký pruh země o velikosti Prahy na hranicích sinajské pouště specifickým územím. Vždyť zatímco v Gaze si radikální skupiny vyřizovaly účty, na Západním břehu Jordánu nepadnul ani výstřel. Vnitřní boje o moc a odpor proti Izraeli pod zástavou Koránu, to jsou jevy pro Gazu typické již delší dobu. V posledních měsících se však v této oblasti projevuje fenomén islámského radikalismu i ve vztahu k palestinské veřejnosti.

Odlišnosti od Západního břehu mají své historické i politické opodstatnění. Od roku 1948 patřila území pod správu zcela rozdílných režimů – Gaza egyptskému prosovětskému prezidentu Abd al-Násirovi, Předjordánsko zase moderně smýšlejícímu králi Husajnovi. Ten – narozdíl od al-Násira – nenechal spravované území ladem a masivně investoval do infrastruktury, vzdělání a rozvoje občanské společnosti. Snahy nezanechal ani po šestidenním konfliktu v roce 1967, v němž území dobyl Izrael. Gaza se proti tomu stala velkým uprchlickým táborem bez kontroly a místem, kde se usazovali radikálně naladění členové egyptského Muslimského bratrstva. Jejich aktivitám nahrává vysoká nezaměstnanost, chudoba, přelidněnost a společensky převládající pocit absolutní beznaděje.

Obavy o vývoj „pásmu“ se objevily již po izraelském stažení osad a armády v létě 2005. Vyklizení dalo prostor radikálům a brzy se začalo mluvit o přítomnosti džihádistů, hlásících se k al-Káidě. Byť se z běžných médií dozvídáme o „bojích mezi Fatahem a Hamásem“, realita je složitější. Pouliční bitky se odehrávají v rámci pestré směsice ozbrojených klanů, rodinných mafií, policie a militantních křídel politických stran. Nezřídka přitom platí, že oficiální policista je zároveň členem ilegálních ozbrojených skupin. V Gaze tak prakticky vládne chaos, z něhož na úkor umírněné většiny palestinské veřejnosti těží radikálové, schopní bojovat pod hlavičkou kohokoli.

Gazané mají ale ještě jeden, možná mnohem větší, problém. Dohled nad dodržováním islámských zvyků a zákonů byl dosud pro poměrně sekulární palestinskou společnost tabu (a to i přes 99 procent muslimů v Gaze). S vítězstvím Hamásu v posledních volbách ale přibylo radikálních skupin, pasujících se do role strážců pořádku v duchu Koránu. Naplňují se tak prognózy, podle nichž se Gaza stane dalším malým Afghánistánem či Irákem. Množí se výbuchy v moderních, západních a křesťanských podnicích, jsou unášeny a vražděny ženy odmítající zahalování, v lepším případě jsou jim kyselinou znetvořeny obličeje. „Je to tady jako za Tálibánu v Afghánistánu, i když tady žádný Tálibán není,“ řekl listu Jerusalem Post majitel jedné z internetových kaváren, které vylétly do povětří. Vyjádřil tím skutečnost, že prakticky nikdo neví, kdo útočníci jsou, ale každý má strach.

Podle místních zdrojů stojí za těmito útoky i častými pouličními boji především dvě částečně propojené organizace: Výbory lidového odporu (PRC) napojené na Hamás a rozsáhlý klan Daghmašů. PRC se soustředí na ostřelování Izraele, únosy cizinců i atentáty v Gaze. Mafie Zakaríy Daghmaše, osobního známého Usámy bin Ládina, je více než ideologicky motivována spíše materiálně (stojí pravděpodobně za loňským lukrativním únosem dvou novinářů z Fox News, nejspíše drží i Brita Alana Johnstona a izraelského vojáka Gilada Šalita). Na jedné straně například podniká trestné výpravy ve jménu islámu, na straně druhé se dokáže spojit se sekulárním funkcionářem Fatahu Muhammadem Dahlanem proti svým teoretickým spojencům z Hamásu.

Obě hnutí rovněž vytvářejí další „dceřiné společnosti“ s názvy podobnými radikálním skupinám v Iráku (Jednota Boha a džihád, Lvi jednoty, Meče pravdy). Jejich podpisy se pak objevují na letácích v troskách heren či křesťanských knihkupectví. Každopádně se Výbory i Daghmašovci shodují v jednom – loajalitě s iráckým odporem proti americké přítomnosti a vzhlížení k jeho vůdcům, mrtvému Abú Músabu al-Zarkávímu a jeho nástupci Abú Ayúbu al-Masrímu. Ze zmíněného vyplývá, že tyto skupiny akcentují v salafistické rétorice i akci postoje al-Káidy, zároveň na tom ale – zejména v případě klanu Daghmašovců – dokáží slušně vydělat.

Cesta z kolotoče vnitřních problémů se stále hledá. S jednou možností přišel komentátor izraelského deníky Yediot Achronot Riad Malki, když napsal, že „by měly být zapojeny multinárodní arabské jednotky s úkolem zamezit vnitřním bojům a pomoci udržet příměří, i když by to vyžadovalo značnou sílu“. Logika tohoto názoru není od věci, zvláště vezmeme-li v úvahu naprostou neschopnost desetitisíců palestinských policistů zjednat pořádek. Zajímavé řešení svým způsobem nabídnul i jeden z ministrů izraelské vlády, když pohrozil jejich exilovému vůdci Chálidu Mašálovi, že je stále na mušce Mossadu a měl by se bát o svůj život. Avi Dichter konkrétně prohlásil: „Dostali jsme ho jednou, dostaneme ho i podruhé“ (Výrokem narážel na jedno z největších fiasek zahraniční rozvědky z roku 1997, kdy izraelští agenti byli v Ammánu zatčeni jordánskou policií při pokusu o Mašálovo otrávení). Mašálovým odstraněním by ze scény zmizel snad nejradikálnější člen hamásovské politické reprezentace s vlivem na rozdělování finančních příjmů ze zahraničí a tudíž i na nejtvrdší ozbrojené jádro v Gaze.