Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) hledá PROJEKTOVÉHO MANAŽERA / PROJEKTOVOU MANAŽERKU

Nord Stream zahájen. Cesta k energetické bezpečnosti EU také?

Lukáš Tichý / Ed. 15. 2. 2016

Začátkem dubna 2010, za účasti ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, evropského komisaře pro energetiku Günthera Oettingera a dalších politických představitelů, zahájil slavnostně ruský plynárenský gigant Gazprom stavbu dlouho očekávaného plynovodu Nord Streamu, který by měl přivádět zemní plyn z Ruska pod hladinou Baltského moře do západní Evropy.

Devátý duben letošního roku se tak stal stěžejním datem realizace rusko-německého projektu, jenž představuje největší ruský plynovod postavený po rozpadu Sovětského svazu. Zároveň má Nord Stream zajistit stabilnost dodávek ruského plynu a zvýšit tak energetickou bezpečnost zemí Evropské unie. Na druhou stranu názory jednotlivých států Evropské unie, Ruska a Ukrajiny se na stavbu Nord Streamu liší a zůstává tak otázkou, jaké jsou zájmy jednotlivých aktérů a jaká pozitiva či negativa plynovod přinese.

Historický vývoj realizace plynovodu Nord Stream

První představy o projektu Nord Stream se objevily v roce 1997, když Gazprom a finská společnost Neste (později známá jako Fortum) vytvořily společný podnik North Transgas Oy pro správu a provoz plynovodu vedoucího z Ruska do severního Německa přes Baltské moře. V roce 2005 pak tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder a ruský prezident Vladimir Putin oznámili plán na vybudování plynovodu s názvem North Stream. Jeho realizaci v současnosti vede společnost Nord Stream AG registrovaná ve Švýcarsku, ve které 51 % patří Gazpromu, po 20 % německým firmám BASF/Wintershall Holding a E.On Ruhrgas a zbývajících 9 % holandské Gasunii. O vstupu do projektu prostřednictvím 9% podílu vyjednává také francouzský GdF SUEZ, který je největším evropským operátorem rozvodu zemního plynu.

Nord Stream představuje 1220 kilometrů dlouhý plynovod, skládající se ze dvou linek, každá s plánovanou kapacitou 27,5 miliard m3 ročně. První fáze výstavby by měla být uvedena do provozu již v roce 2011, druhá část pak v roce 2012. Nord Stream povede z ruského Vyborgu do německého Lubminu, poblíž Greifswaldu a trasa plynovodu je naplánována tak, aby obcházela pro Rusko problematické tranzitní země, zejména Ukrajinu a Polsko.

Právě Polsko společně s pobaltskými státy, jejichž území plynovod míjí, se proti realizaci stavěly od počátku nejvýrazněji. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski nazval Nord Stream „plynovod Molotov-Ribbentrop“, naznačujíc, že Rusko využívá plyn jako zahraničněpolitický nástroj a strategii k oslabení EU a NATO. Varšava se obává, že realizací Nord Streamu bude moct Rusko klidně zastavit dodávky plynu do Polska, závislého na ruském plynu téměř z 80 %, aniž by tak ovlivnilo energetickou bezpečnost západoevropských spotřebitelů. Pobaltské státy zase mají strach z toho, že výstavba plynovodu by mohla zvýšit dopravu ruských lodí v Baltském moři.

Vedle politického odporu některých evropských států, byl jedním z hlavích argumentů proti Nord Streamu jeho efekt na životní prostředí. Během čtyř let utratila společnost Nord Stream AG 100 milionů EUR za různé environmentální hodnocení a analýzy dopadů realizace projektu na životní prostředí. V neposlední řadě byla dlouho hlavní překážkou stavby plynovodu Nord Stream neschopnost získat potřebná stavební povolení od zemí, zejména Dánska, Švédska a Finska, jejichž výlučnými ekonomickými zónami má trasa podmořského plynovodu procházet.

První stát, který povolil výstavbu ve svých vodách, bylo 20. října 2009 Dánsko. Švédsko, největší odpůrce projektu ze Skandinávských zemí, dalo projektu souhlas 5. listopadu. Právě na postoj Stockholmu nejvíce spoléhaly země oponující myšlence plynovodu. Pro Švédsko představovalo 506 kilometrů dlouhý úsek potrubí Nord Streamu, které má vest švédskými vodami, riziko především s ohledem na dno Baltského moře posetého nevybuchlou municí a vraky ze dvou světových válek. Podle švédské vlády však nakonec Nord Stream splnil přísné environmentální limity, vyvrátil obavy a udělal ústupky, které Švédsko požadovalo.  Ve stejný den, tedy 5. listopadu, pak získal Nord Stream také povolení od finské vlády, která následně 12. února 2010 definitivně schválila výstavbu 375 kilometrů dlouhého úseku plynovodu ve svých vodách.

V Německu, i přes částečné komplikace spojené s obavami o možná environmentální rizika a geopolitické důsledky realizace plynovodu Nord Stream, udělila Německá Spolková námořní a hydrografická agentura 28. prosince 2009 povolení k výstavbě plynovodu ve své výlučné ekonomické zóně. Podpis Ruska, jako největšího obhájce projektu, bylo pouhou formalitou a 18. prosince 2009 vydal ruský Federální úřad pro dohled nad přírodními zdroji potřebná povolení pro výstavbu 123 kilometrů dlouhého úseku potrubí na ruském území.

Poslední krok k realizaci projektu v ceně 7,4 miliard EUR byl učiněn v březnu 2010, kdy Nord Stream získal od 26 bank půjčku ve výši 3,9 miliard EUR, která představuje 70 % nákladů první fáze projetu. Zbývajících 30 % nákladů, což je částka kolem 800 milionů EUR, bude financováno jednotlivými podílníky konsorcia. Začátkem dubna letošního roku pak byly položeny první trubky plynovodu Nord Stream.

Zájmy Ruska a plynovod Nord Stream

Pro Rusko přináší výstavba Nord Streamu přinejmenším dvě výhody. Za prvé, plynovod neprochází žádnou tranzitní zemí. Tím se Rusko zbaví pro ni problematické Ukrajiny, se kterou mělo v posledních letech několik sporů o ceny zemního plynu. V letech 2006 a 2009 pak tyto energetické konflikty vyústily v zastavení dodávek zemního plynu pro evropské zákazníky. Projekt Nord Streamu má tak Ruské federaci zaručit úspory na tranzitních poplatcích a zároveň prakticky vylučuje politické riziko.

Za druhé Rusko, jehož ekonomika je silně závislá na vývozu nerostných surovin, si od plynovodu Nord Stream slibuje zvýšení příjmů za větší odběr zemního plynu ze strany Evropské unie. Ten minulý rok v důsledku globální krize poklesl. V Rusku tvoří sektor ropy a plynu 64 % veškerého exportu a přibližně 60 % zisků z prodeje ropy a zemního plynu do Evropské unie jde do ruského rozpočtu. Příjmy z exportu zemního plynu pak tvoří okolo 6 % HDP.

Nicméně jak poukazuje Petr Binhack z Asociace pro mezinárodní otázky, zůstává otázkou, na kolik bude projekt o kapacitě 55 miliard m3 plynu ročně v souladu s předpokládaným vývojem spotřeby plynu v EU. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) bude spotřeba plynu v Evropské unii i nadále klesat v důsledku zavádění environmentálních opatření a zvyšování energetické účinnosti. Zároveň jak vyplývá z Energetické strategie Ruska do roku 2030, je snahou Ruské federace proniknout na východní trhy (zejména čínský) a tím snížit svoji závislost na evropských trzích. Navíc Gazprom chce do pěti let získat 10% podíl na trhu se zemním plynem ve Spojených státech.

Postoj Ukrajiny k Nord Streamu

Naproti tomu Ukrajina, přes kterou prochází až 80 % veškerého ruského zemního plynu do zemí Evropské unie, se výrazně staví proti projektu Nord Stream. Kyjev se obává scénáře, kdy bude Rusko posílat zemní plyn k evropským spotřebitelům prostřednictvím nově realizovaného plynovodu, čímž dojde ke snížení významu Ukrajiny jako důležité tranzitní země. V důsledku toho pak Kyjev ztratí milionové příjmy za přepravu plynu přes svoje území.

Ve snaze zvrátit tuto situaci, navrhl krátce po svém zvolení prezidentem Ukrajiny Victor Janukovyč vytvoření konsorcia na tranzit plynu a rozdělení tamního systému přepravy plynu GTS rovnoměrně na třetiny mezi ruskou společnost Gazprom, ukrajinský podnik Naftogaz a evropské spotřebitele. Jako výsledek, celková přepravní kapacita se podle Janukovyče měla zvýšit ze současných 60 – 80 miliard m3 zemního plynu na propustnost přibližně 200 miliard m3 zemního plynu.

Současně s tím, uzavřel Janukovyč se svým ruským protějškem Medveděvem 22. dubna 2010 smlouvu o prodloužení pronájmu vojenské základy v krymském Sevastopolu o dalších 25 let do roku 2042. Výměnou za dlouhodobý pronájem dostala Ukrajina 30% slevu na nákup ruského zemního plynu. Podle odhadů si ukrajinská státní pokladna v příštích deseti letech přijde na 40 miliard dolarů.

Výhody a nevýhody Nord Streamu pro Evropskou unii

V případě Evropské unie se postoje jednotlivých členských států na plynovod Nord Stream, i přes souhlas projektu ze strany bývalého eurokomisaře pro energetiku Andrise Piebalgse, různí. Debata uvnitř Evropské unie by se dala jednoduše charakterizovat jako politické a environmentální obavy versus ekonomické a komerční argumenty pro stavbu Nord Streamu, které ovšem převládají.

Podle zastánců by měl plynovod Nord Stream přispět ke zvýšení energetických dodávek do Evropské unie, která spotřebovává přes 500 miliard m3 zemního plynu ročně. Až budou uvedeny do provozu obě linie plynovodu, může Nord Stream pokrýt až 10 % poptávky Evropské unie. Evropská unie v současné době pokrývá 40 % (přibližně 128 miliard m3) svého dovozu plynu dodávkami z Ruské federace, což představuje téměř 25 % její celkové spotřeby plynu.

V neposlední řadě by měl plynovod Nord Stream zajistit stabilní a plynulý export zemního plynu do západoevropských zemí, zejména Německa, odkud bude plyn dále transportován do Dánska, Nizozemí, Belgie, Francie a Velké Británie, ale i dalších zemí. Gazprom již podepsal dohodu s evropskými společnostmi – s dánskou Dong Energy, německou E.ON Ruhrgas, francouzskou Gaz De France, Gazpromem Marketing & Trading z Velké Británie a německou WINGAS – na dodávku 22 miliard m3 zemního plynu.

Naopak odpůrci, kromě ekologických a environmentálních dopadů, argumentují, že plynovod Nord Stream sice diverzifikuje evropské přepravní trasy, ale v žádném případě nesnižuje závislost Evropské unie na zemním plynu z Ruské federace. Některé evropské země, například Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko se pak v  souvislosti s realizací plynovodu Nord Stream obávají zvýšení závislosti Evropské unie na jednom dodavateli a tím i posílení politického vlivu Ruské federace na energetické dodávky Evropské unie.

Nord Stream a Česká republika

Zcela jasný konsensus na výstavbu plynovodu Nord Stream neexistuje ani v České republice. Na jednu stranu je projekt označován za problém, který tím, že obchází Střední Evropu, umožní Rusku v případě další velké krize zásobovat přímo pouze velké trhy, například Německo, Francii. Současně Nord Stream znamená přímé ohrožení projektu plynovodu Nabucco a tedy i ztrátu nadějné možnosti reálně diverzifikovat evropské zdroje plynu.

Na druhou stranu Česká republika v současnosti plánuje napojení se na North Stream prostřednictvím plynovodu Opal, který povede ze severu Německa k našim hranicím. Na ten by měl navázat český plynovod Gazela, jenž propojí dvě větve tranzitního plynovodu z Hory Svaté Kateřiny směrem k předávací stanici Waidhaus. Plánovaná kapacita je 30 miliard m3 zemního plynu. Pro srovnání, takový objem plynu odpovídá spotřebě Česka za více než tři roky.  Plynovod Gazela by měl být hotový do roku 2011, stejně jako první fáze plynovodu North Stream.

 

Původní vydání: Nord Stream zahájen. Cesta k energetické bezpečnosti EU také?

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3207
Evropská unie 2044
Německo 460
Rusko 1130
Ukrajina 861
ekonomika 904
energetika 270
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: