Prosystémová síla

Po rychlém pádu režimu jsou obě oficiální struktury moci, bezpečnostní služby a bývalá vládnoucí Národně-demokratická strana, poměrně dezorientovány. Dříve všemocná Státní bezpečnost byla rozpuštěna a bude se restrukturovat do nové, tzv. Národní bezpečnosti. NDP opustily tisíce kádrů, včetně vedení. Muslimské bratrstvo naopak od začátku revoluce vystupuje disciplinovaně, sebevědomě a cílevědomě. Bratři logisticky podpořili protesty na Tahríru, zajišťovali jejich bezpečnost, zásobování a ošetřování zraněných, drží pravidelné tiskové konference a vyslovují se soustavně ve prospěch revoluce, pluralismu a národní jednoty. Jsou jedinou politickou silou s lidovou základnou. Jejich vliv spočívá v tom, že jde o hnutí se třemi rozměry: ideovým, politickým a společenským.
Islámský reformismus se proměnil v určitý moderní islámský způsob života. Projevuje se jak sociálně (charitativními, vzdělávacími a dalšími skupinovými činnostmi jeho členů), tak politicky. Od poloviny 80. let už Muslimské bratrstvo není protisystémovým prvkem, ale účastnilo se voleb a pracovalo na reformách spíše než na revoluci. V roce 2005 obsadili Bratři jako nezávislí kandidáti pětinu v parlamentu, ve kterém do podzimu 2010 vedli opozici. Není pochyb o tom, že po uznání za politickou stranu budou umět jednat ve svůj prospěch. Mají parlamentní zkušenost, disponují informačními kanály v mešitách a na internetu a plánují vlastní televizní stanici. Souhlasí s rychlým krokem změn, protože mají oproti jiným stranám podstatný organizační náskok. Soustavě prohlašují, že nechtějí moc, ani teokratický stát, ani prezidenta z vlastních řad.

Taktizování nebo hledání svého místa?

Západní pozorovatelé podezřívají Muslimské bratrstvo z taktizování a dvojakosti. Mluvčí Mohamed Kátaní uznal, že o kandidátu na prezidenta se bude ve skutečnosti rozhodovat později. Ani jejich liberální a pluralitní přístup není nezpochybnitelný. Vstřícnost ke Koptům během revoluce neznamená, že jako dříve netrvají na vyhrazení prezidentského úřadu pro muslimy a že zcela opustili projekty na daň pro náboženské menšiny. Podobně jejich důrazné odmítání srovnání s Íránem neznamená, že nechovají sympatie k íránským klientům na Blízkém východě. Otázka, ke které se Bratři buďto vyslovují nejednoznačně nebo odmítají vyslovit vůbec, jsou budoucí vztahy s Izraelem. Symbolem dvojznačnosti je Júsuf al-Qaradávi, neoficiální duchovní vůdce Bratrstva a možná nejvlivnější sunnitský klerik současnosti. Al-Qaradávi se projevuje střídavě jako moderní, umírněný myslitel, který je ovšem sociálně velmi konzervativní; jako pragmatický a cílevědomý pragmatik, který byl kritický vůči Mubárakovi a Izraeli, dnes však působí jako pro-revoluční sjednotitel národa.

Nejednoznačnost politických pozic ale není nutně znak skryté taktiky, spíše doklad, že všechna politické hnutí a strany teprve hledají své místo v nové situaci. Muslimské bratrstvo je toho dobrým příkladem. Bylo dlouho zakázanou a stíhanou opozicí, dnes je však jedinou složkou revolučních sil, která spolu s armádou a přívrženci stability podporuje ústavní referendum. Zdá se, že se z nepřítele paradoxně stala tichá opora moci nebo alespoň spojenec armády v jejím úsilí o dosažení kontrolovaného přechodu při provedení co nejmenších změn.

Není to až tak překvapivé. Už před revolucí se islamisté v koalici přidružili k nacionalistickým stranám a dali najevo, že je účast na politice zajímá víc než ideologický protest. Ochota ucházet se o hlasy, když zbytek opozice podzimní volby bojkotoval, a otevřenost k jednání s viceprezidentem Sulejmanem během revoluce posunula Bratrstvo blíže vládními táboru. Armáda pravděpodobně sází na to, že se o příští parlament opět rozdělí rekonstituovaná NPD a dobře známá islamistická opozice. Podle všeho se tento vývoj snaží předjímat a kontrolovat. Jmenovala prominentního člena Bratrstva, Sáliha Subhího, do výboru pověřeného ústavními změnami, jehož vedením byl ostatně pověřen známý islámský soudce a intelektuál Tárik Bišrí. Je totiž pravděpodobné, že budoucí, svobodnější politika bude společensky konzervativní a spravedlnost, kterou požadují protestující, bude uchopována spíš v islámských než liberálních pojmech.

Pluralita islámské scény

V rodící se nové politické realitě se Bratrstvo stane spíše středovou konzervativní stranou. Svoboda totiž přinese otevření islámského politického prostoru a jeho nebývalou pluralitu. Jako dříve plnili roli hráze proti džihádistům, v budoucnu bude Bratrstvo muset o hlasy bojovat s radikálnějšími islamistickými proudy. Fundamentalističtí salafisté vystupují ze své dosavadní apolitičnosti. Plánují politickou stranu a už dnes vedou pouliční kampaň v Alexandrii proti vyškrtnutí článku 2 z ústavy. Ten předepisuje konformitu práva s islámským svatým právem, šarí‘ou. Zde se rýsuje předmět politického boje budoucích let. Zatímco soudce Bišrí chápe šarí‘u jako orientační a výkladový rámec práva, podobný evropskému přirozenému právu, Bratři pracovali na návrhu volené islámské rady, která by na tuto konformitu dohlížela. Návrh se setkal s ostrou kritikou, jíž se Bratři bránili poukazem na poradní charakter rady – nikoliv exekutivní, jaký má v Íránu. Salafisté budou nicméně prosazovat ještě radikálnější názory. Jsou to oni, kdo volá po islámském státě.
Islámský politický prostor se rozšíří i doleva. V roce 1996 se od Bratrstva odtrhla liberálnější skupina, nedávno uznaná jako politická strana al-Wasat. Představuje islámské liberály typu Bišrího, je otevřená v náboženských i v mezinárodních otázkách. Dále se k politické činnosti hlásí třeba Súfijci. Mnohočetnost islámské politické scény přitom pouze opisuje náboženské změny. Egyptská společnost se po desetiletích státního sekularismu re-islamizovala zevnitř. Islám se stal životním stylem mimo jiné i středních vrstev. Ten dnes nabírá různé formy religiozity, veřejné i soukromé. Určitou privatizaci náboženství také představuje obrovský vliv mediálních kazatelů a islámských televizních show. Svou dostupností i počtem vyvádějí veřejnost z vlivu tradičních duchovních. Tato v zásadě mainstreamová média budou jistě mít velký politický, ale ne nutně politizující vliv. Nejznámější z islámských televangelistů, Amr Cháled, se netají obchodním úspěchem svého podnikáni a symbolizuje depolitizovaný, individualizovaný islám.
Když se bývalý vedoucí parlamentní skupiny Abdel Munim Abul Futuh vyjádřil v tom smyslu, že islámské slupiny by neměly formovat strany, které spolu soupeří, vyslovil obavu z dopadů tohoto faktického politického pluralismu. Islámská politická scéna bude nejspíš pluralitní a ideologicky soutěživá. Ani jedna z islámských stran dnes nemá monopol na „islámskou politiku“. Lze očekávat soupeření v tom, kdo nejlépe představuje politický islám, což posílí tendenci ke společenskému konzervatismu. Muslimští bratři, podobně jako tuniská Nahda, citují tureckou cestu za svůj příklad. Nemají tím patrně na mysli stát opřený o sekularistickou armádu, ale ekonomicky úspěšnou, pragmatickou vládu, která prosazuje konzervativní politiku s náboženskými hodnotami a popularizuje určitou islámskou identitu.
Neznamená to ale ideologický tlak na plnou islamizaci státu, ani to, že islamisté budou chtít vést vládu. Vládnutí s sebou přináší zodpovědnost, zejména za ekonomickou situaci, která byla jednou z příčin lidového povstání, a následně pokles popularity či interní změny. Změnami ostatně Bratrstvo prochází už teď: mladá generace se už hlásí o spolurozhodování. Islámská politická scéna se teprve formuje a Muslimské bratrstvo se v ní zatím projevuje obezřetně a pragmaticky.

(článek byl původně zpracován pro časopis Mezinárodní politika)