Vojenská síla

Ozbrojené složky jsou klíčové pro udržení suverenity každého státu. V případě Jižní Koreje to platí dvojnásob, protože je dodnes ve válečném stavu s KLDR. Korejská válka skončila v roce 1953 pouze uzavřením příměří (a to navíc tehdejší jihokorejská vláda odmítla podepsat), a k sjednání trvalého míru dosud nedošlo. Tomu odpovídají jihokorejské výdaje na zbrojení – s 28 miliardami USD byly podle stockholmského výzkumného ústavu SIPRI v roce 2011 12té nejvyšší na světě. V poměru zbrojních výdajů k HDP Jihokorejci s 2,7 procenty předstihují mimo jiné všechny členské státy EU a mezi 15ti státy s nejvyššími absolutními výdaji na zbrojení na světě mají tento poměr po Saúdské Arábii, USA a Rusku čtvrtý nejvyšší na světě.

Během studené války se Jižní Korea soustředila výhradně na hrozbu možného znovuobnovení konfliktu s KLDR. Většina výdajů proto byla určena na pozemní síly, zatímco letectvo a námořnictvo stály stranou. To se změnilo s koncem studené války a s ním souvisejícím ekonomickým kolapsem KLDR, které podstatně snížily hrozbu opakovaného konfliktu se severním sousedem. V roce 2005 Jižní Korea zahájila reformu ozbrojených sil, která má k cílovému roku 2020 snížit celkový počet vojáků asi o čtvrtinu, přičemž o nejvíc mužů mají přijít pozemní síly. Ušetřené prostředky budou použity na nákup moderních zbraňových systémů zejména pro námořnictvo a letectvo. Přes postupné snižování stavů byly jihokorejskéozbrojené síly podle údajů britského think tanku IISS v roce 2010 se zhruba 640 000 příslušníky šesté největší na světě.

Námořnictvo, které se dříve zaměřovalo výhradně na obranu pobřežních vod před severokorejskými plavidly a ponorkami, postupně pořizuje lodě schopné operovat na širém moři. Klíčovou roli ve třech plánovaných flotilách budou hrát vrtulníkové výsadkové lodě třídy Dokdo a raketové torpédoborce KDX III. Lodě třídy Dokdo prozatím slouží jako plovoucí základny pro vrtulníky a vznášedla, nicméně jsou zkonstruovány tak, aby umožňovaly operace letadel se schopností vertikálního vzletu a přistání, jejichž zakoupení od USA Jižní Korea zvažuje. Korejské námořnictvo prokázalo svoji schopnost operovat na širém moři aktivní účastí na protipirátských operacích ve vodách Adenského zálivu, kde provedlo několik úspěšných zásahů. V květnu 2009 zachránil jihokorejský torpédoborec před pirátským útokem severokorejskou loď, a v lednu 2011 jihokorejské komando operující z torpédoborce osvobodilo posádku piráty uneseného tankeru provozovaného jihokorejskou společností Samho Shipping.

I ve zbrojení lze rozeznat typický jihokorejský přístup k modernizaci země a jejího hospodářství: nejprve získatze zahraničí moderní technologie, zahájit výrobu v Jižní Koreji pro domácí trh a posléze proniknout na trhy zahraniční. Jako příklad lze uvést výrobu ponorek: na přelomu osmdesátých a devadesátých let Jižní Korea zakoupila 3 německé ponorky. První byla postavena v Německu, další dvě ale již byly postaveny z německých komponentů v Jižní Koreji firmou patřící do koncernu Daewoo. Postupně bylo na základě licence v průběhu devadesátých let v jihokorejských loděnicích postaveno dalších šest ponorek, přičemž původní německý model byl zvětšen a vybaven protilodními střelami a dalšími vylepšeními. V roce 2011 pak Jižní Korea uzavřela s Indonésií dohodu o výrobě a dodání tří takových modifikovaných ponorek v celkové hodnotě přes miliardu USD. Podobně v oblasti leteckého průmyslu Jihokorejci zvládli výrobu lehkých proudových letounů (i ty se jim již podařilo prodat Indonésii) a v současnosti začínají pracovat na vývoji proudové stíhačky.

Významná je rovněž oblast raketové výzbroje. Kvůli obavám ze závodů ve zbrojení ve východní Asii USA po dlouhá léta trvaly na omezení dostřelu jihokorejských balistických raket na pouhých 180km. Až v roce 2001 uzavřely s Jižní Koreou dohodu povolující vývoj a výrobu střel s doletem 300km. Jižní Korea se proto soustředila hlavně na vývoj střel s plochou dráhou letu, její nejmodernějšístřely mohou dnes zasáhnout až 1500 km vzdálené cíle, což pokrývá celé území KLDR. V loňském roce ale v souvislosti s pokrokem v severokorejském raketovém a jaderném programu USA dohodu s Jižní Koreou pozměnily tak, že může nově vyvíjet balistické střely s dosahem až 800 km. USA se kvůli možnému vojenskému využití rovněž staví dlouhodobě negativně k jihokorejskému civilnímu vesmírnému programu, konkrétně ke snaze vyvinout nosné rakety. Jižní Korea tak byla odkázána na spolupráci s Ruskem, která začala v roce 2002. Po deseti letech a dvou neúspěšných pokusech spolupráce přinesla výsledky a Jižní Koreji se na konci ledna 2013 podařilo poprvé na oběžnou dráhu vypustit satelit. Úspěchu dosáhla o dva měsíce později než KLDR.

V souvislosti s raketovým programem je vhodné zmínit i jaderný potenciál Jižní Koreje. Země má rozsáhlý civilní jaderný program, provozuje 23 reaktorů a plánuje výstavbu 11 dalších. V sedmdesátých letech krátce zvažovala výrobu jaderné zbraně, na nátlak USA se ale program nikdy nerozběhl a Jižní Korea v roce 1975 přistoupila ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Na rozdíl od Japonska nemá Jižní Korea zařízení na přepracování vyhořelého jaderného paliva, zásoby separovaného plutonia, ani srovnatelné vědecko-technické zdroje. Případný vývoj jaderné zbraně by proto Jižní Koreji trval podstatně déle než Japonsku, hlavně je ale třeba zdůraznit, že je navýsost nepravděpodobný.

Korejské ozbrojené síly mají pro svého hlavního spojence USA oproti japonským jednu zásadní výhodu – nejsou spoutány žádnými ústavními omezeními, které by bránily nebo omezovaly jejich nasazení v zahraničí. Jednou už navíc ve velkém počtu a v úzké spolupráci s USA mimo Korejský poloostrov operovaly během války ve Vietnamu. Jihokorejský kontingent byl s dvěma divizemi (celkem 47 tisíci mužů) po tom americkém ve Vietnamu druhým největším. Celkem se ve Vietnamu během 9 let vystřídalo na 325 tisíc Jihokorejců. Celých pět tisíc jich během válečných operací zahynulo, válečná zranění si jich odneslo na 11 tisíc.

Z čerstvějších zahraničních angažmá lze zmínit jihokorejskou účast na stabilizaci Iráku, kde od roku 2004 po postupných navyšováních operovalo 3600 mužů. Mise skončila v roce 2008, za tu dobu Irákem prošlo přes 20 tisíc vojáků. Řádově menší jednotka o 350 mužích byla vyslána i do Afghánistánu, kde chránila jihokorejský provinční rekonstrukční tým. Jižní Korea se také stále více podílí na mírových misích OSN. V současnosti jsou Jihokorejci aktivní v deseti operacích, nejvíce jihokorejských modrých přileb, 360, je v Libanonu, a dalších 240 pak na Haiti.

Ekonomický a mezinárodně-politický význam

Korea byla do mezinárodní obchodní výměny začleněna proti své vůli na začátku minulého století jako japonská kolonie vyvážející rýži. Dnes je výrazně proexportně zaměřená jihokorejská ekonomika 12tá největší na světě a země je významným výrobcem lodí, spotřební elektroniky, automobilů, ale i mikročipů a plochých displejů. V budoucnosti se plánuje zaměřit na vývoz jaderných reaktorů, první kontrakt na čtyři jednotky se v roce 2009 podařilo uzavřít se Spojenými arabskými emiráty. Jižní Korea je členem skupiny G-20 a aktivně se snaží uzavírat dohody o volném obchodu. Průlomová dohodu o volném obchodu s EU se začala uplatňovat od července 2012 a vedla k výraznému zvýšení vzájemného obchodu.

Po asijské finanční krizi v devadesátých letech, kdy zemi musel pomoci Mezinárodní měnový fond, začala Jižní Korea akumulovat devizové rezervy a v současnosti má k dispozici téměř 330 miliard USD, z toho přes 100 tun ve zlatě. Přes pokračující světovou ekonomickou krizi Korea jako jedna z mála vyspělých ekonomik zvládá udržovat vládní dluh na přijatelných hodnotách. Od roku 2008 narostl o pouhých 5 procentních bodů, v současnosti dosahuje 34 procent HDP.

To ale neznamená, že by jihokorejské hospodářství bylo bezproblémové. Potýká se hlavně s následky modernizační strategie, které vedly k vytvoření dvou zcela rozdílných částí jihokorejské ekonomiky. Na jedné straně jsou mezinárodně konkurenceschopné konglomeráty typu Samsung, LG a Hyundai, které v řadě oblastí dominují i domácímu trhu. Na druhé straně pak sektor malých a středních firem, které sice zaměstnávají většinu obyvatelstva, ale nejsou schopny konglomerátům konkurovat ani na jihokorejském trhu, natož vyvážet do zahraničí. Dalšími problémy jsou vysoké zadlužení domácností, neustávající příjmová polarizace a vysoká nezaměstnanost absolventů vysokých škol.

Rostoucí ekonomický vliv vedl i k zvýšení významu Jižní Koreje v mezinárodní politice. Přetahování mezi Korejemi o legitimitu, které trvalo celou studenou válku, skončilo v roce 1991 jejich společným vstupem od OSN. O rok později Jižní Korea navázala diplomatické vztahy s ČLR, cenou bylo ovšem přerušení diplomatických styků s Tchajwanem. V roce 1995 se stává členem Světové obchodní organizace a o rok později OECD. Jižní Korea se aktivně účastní summitové diplomacie v Asii na fórech jako jsou Sdružení národů jihovýchodní Asie (ve formátu ASEAN+3) a Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC). V posledních letech také hostila některé summity  celosvětového významu: v roce 2010 summit zemí G-20, v roce 2011 fórum OECD o rozvojové pomoci a v roce 2012 summit o jaderné bezpečnosti. Mezinárodní vliv Jižní Koreje symbolizuje zvolení Pan Ki-muna generálním tajemníkem OSN v roce 2007.

Kulturní vliv?

Obecně se dá říci, že jihokorejský kulturní vliv není souměřitelný s vlivem vojenským, hospodářským ani diplomatickým, což je pro Jihokorejce zdrojem nemalé frustrace. Historie je vede k neustálému srovnávání se s Japonskem, kde na kulturní frontě svým východní sousedům zatím konkurují jen velmi omezeně, respektive pouze v rámci Asie. Japonsko je pro Evropany či Američany ztělesněním fascinujícího Orientu, Korea pro ně zůstává zemí nepoznanou a nezajímavou. Zatímco sushi a jiné japonské pokrmy dobývají svět i česká města, korejské jídlo zanechává většinu lidí chladné. Jihokorejské vláda sice v roce 2009 odstrartovala projekt na „globalizaci korejské kuchyně“, ten ale i přes nezanedbatelný rozpočet 70 miliónů USD zatím přinesl minimální výsledky.

Jediným větším kulturním úspěchem tak prozatím zůstává takzvaná „korejská vlna“ (hallyu), která se přelila přes státy východní a jihovýchodní Asie. Termín označuje velkou popularitu jihokorejských telenovel a populární hudby, ale i hraných či animovaných filmů a počítačových her, a to zejména mezi mladšími lidmi. V určitém rozsahu se lze s korejskou vlnkou setkat i u české mládeže. Protože ale Jihokorejcům jde o to získat uznání a věhlas hlavně v západních zemích, a v nich korejská populární kultura zatím neprorazila, zůstává korejská vlna i přes nepopiratelný pozitivní hospodářský dopad (v roce 2012 odhadovaný na 5 miliard USD) jen částečným úspěchem. O to větší význam ale Jižní Korea přikládá faktu, že se videoklip Gangnam Style stal nejsledovanějším videem v historii Youtube… Ilustrativní byla loňská pražská recepce k nejvýznamnějšímu jihokorejskému státnímu svátku, kde jihokorejský velvyslanec o tomto videoklipu hovořil před řadou významných představitelů českého státu i průmyslu déle než o významu nošovické továrny Hyundai pro česko-jihokorejské vztahy.

Mocnost obklopená velmocemi

Lze shrnout, že z Jižní Koreje se stal stát naprosto schopný zajistit nejen svoji bezpečnost, ale podílet se i na zvyšování bezpečnosti mezinárodní. Ze zaostalé země, která byla po korejské válce po jednu dekádu zcela závislá na americké vojenské a hospodářské pomoci, se stala jedna z nejkonkurenceschopnějších ekonomik světa. Tomu odpovídá i vzestup jihokorejského vlivu v mezinárodní politice. Naopak v oblasti kulturní „soft power“ země ještě zdaleka nedosáhla svého potenciálu.

Při výčtu jihokorejských úspěchů ale nelze ignorovat geopolitické prostředí, ve kterém se Jižní Korea nachází. Okolní státy jsou samozřejmě i nadále daleko větší a mocnější, a vzhledem ke geografii a demografii Jižní Korea (i při teoretickém sjednocení s KLDR) nebude moci nikdy konkurovat ani Japonsku, natož Rusku či Číně.

Pro USA je Jižní Korea významným, ale ve východní Asii druhořadým spojencem. Přes veškerou podporu, kterou USA poskytovaly a poskytují (nadále mají v Jižní Koreji umístěno přes 25 000 vojáků), se USA zároveň snaží Jižní Koreu v určitých oblastech omezovat. Výše již byl zmíněn negativní americký postoj k raketovému programu – zatímco Japonsko dostalo licence na americké raketové nosiče, Korea se musela obrátit na Rusko. Podobně negativně se USA staví k jihokorejské snaze o vybudování zařízení na zpracování vyhořelého jaderného paliva (o tom se nyní intenzivně vyjednává, protože smlouvě z roku 1974, která zakazuje jeho výstavbu, v příštím roce vyprší platnost), zatímco Japonsko vyhořelé palivo zpracovává od osmdesátých let.

Korejská kreveta se během posledního půlstoletí stala ve stínu americké velryby silnější než kdykoli dříve. Nicméně nadále zůstává krevetou.