Rozpolcená mediální scéna

Egyptská mediální scéna je rozpolcena způsobem těžko představitelným v současné Evropě.  Je stále ještě obvyklé, že jedna televizní stanice interpretuje tu samou událost diametrálně odlišným způsobem, než ostatní. Posledním příkladem bylo zpravodajství o soudu s Husním Mubárakem. Ex-prezident dostal doživotí, ale jeho synové a zaměstnanci ministerstva vnitra byli zproštěni obžaloby. Na Tahríru se po oznámení sešel velký dav, o kterém média bezprostředně informovala. Státní média tvrdila, že dav „oslavuje“ výsledek soudu, soukromá média naopak citovala rozhořčené slogany, mezi nimi „Lid chce pád vojenské vlády“, které dokazovaly, že dav proti rozsudku protestuje. Soud totiž osvobodil jediné obžalované za úmrtí 845 lidí během revoluce. Jak je již v Egyptě běžné, pouhým sledováním televize nelze zjistit, co se opravdu stalo. Ti, kdo se zajímají, více důvěřují očitým svědkům a twitteru, než televizi samotné.

Dalším, vážnějším případem z mnoha, bylo video „dívky v modré podprsence“, kterou během protestů na Tahríru v prosinci 2012 vojáci strhli omdlelou na zem  kopali jí do odhaleného břicha. Během událostí na Tahríru tehdy zemřelo na následky zranění slzným plynem a kulkami přes 80 lidí, zatímco státní média tvrdila, že se armáda brání nájezdu „chuligánů“ a vlivu „infiltrovaných zahraničních elementů“. Video bití evidentně bezbranné dívky se pro mnohé stalo pádným důkazem toho, že vojáci jsou „lháři“. Pod tímto titulkem fotografii uveřejnil soukromý deník Masry al-Youm. Státní média ovšem reagovala nařčením, že video bylo zfalšované, a přizvala si do vysílání telefonáty, ve kterých se „náhodní“ občané vyjadřovali ve smyslu, dobře jí tak, na Tahrír chodí přece jenom dívky beze cti.
Politická role médií

Novinář Issandar Amrani na své známé stránce The Arabist píše, že státní média trpí syndromem „popírání skutečnosti.“ Svět se změnil a stát už nemá monopol na informace. Ale strategie přesto funguje: Amrani konstatuje, že egyptská veřejnost je do velké části imunní proti „uvědomování si rozporů.“ Ve stavu společenské rozpolcenosti, ve kterém se Egypt nachází, v médiích nejde tolik o pravdu a fakta, ale o interpretaci událostí podle zájmů toho, komu médium slouží a čí postoj potvrzují.

Důvodem je základní skutečnost, že až na několik výjimek soukromých novin, noviny stále ještě primárně vyjadřují politické stanovisko a považují se za politické aktéry. Státní média a bulvár obecně podporují toho, kdo je u moci. Politické strany mají své vlastní deníky, které píší na politickou zakázku; většinou však nemají velkou tiráž ani profesionální úroveň.

Islamisté, kteří vyhráli volby, se rovněž snaží získat vliv na mediální scénu. Zatímco televizní kanály, které vyznávají fundamentalistický salafismus, jsou většinou apolitické, Muslimští bratři si budují vlastní mediální politiku. Po revoluci se jim podařilo vystoupit z ilegality, a k internetovým médiím přidat i tištěné. Strana svobody a spravedlnosti založila stejnojmenný deník, který financuje přímo, bez reklamy. Nemá však dobrou pověst. Abdul, student a aktivista Bratrstva v Mansúře, deník nedoporučuje. Nedávno se mimo jiné zesměšnil článkem, ve kterém označil protestující na Tahríru v maskách, proslavených filmem V for Vendetta, za „Bendetta“ anarchisty: Egypťané vyslovují v jako b. Deník jen ukázal, že neví, o čem píše. V jiném článku nedávno místo jména vlastního prezidenta otiskl „prezident Hosní Mubárak“.
Kontrarevoluce

Jednou z jasně rozšifrovatelných politických úkolů státní televize do voleb byla tzv. kontrarevoluce. Tímto poněkud víceznačným pojmem se označuje postoj, který klade rovnítko mezi protesty a destabilizací politické situace a národa jako takového. Je nanejvýš ironické, že si armáda a její bývalá přechodná vláda uzurpovala právo na „dovedení revoluce do úspěšného konce“ a všechny protesty a kritiku její politiky označila za protirevoluční, protinárodní a destabilizující.

Politolog a komentátor Mark Lynch nazývá státní média „zběsilým strojem na zvěsti“, který „rozviřuje každé politické téma do krize.“ Teze o zahraniční infiltraci si média nevymýšlejí, ale přebírají od armády či přechodné vlády. Sám premiér Ganzouri obvinil „infiltrátory“ ze zabíjení protestujících. V červnu dokonce státní televize vysílala profesionálně vyrobený spot, ve kterém varovala před sdílení „národních tajemství“ s jakýmikoli cizinci: i z přátel by se mohli vyklubat „špióni“. Po vlně kritiky televize spot stáhla.

Charakteristickým znakem senzacechtivosti státních médií byl antiislamismus. V předvečer druhého kola prezidentských voleb, v němž stál kandidát MB proti kandidátovi vojska, se rozvinula široká mediální kampaň zaměřená na rozšiřování zvěstí Muslimském bratrstvu, Většina státních, ale i některé soukromé deníky, varovaly před o nadcházející občanskou válkou, „zpravovaly“ o násilných plánech Muslimského bratrstva a 12 milionech Bratrů připravených k mobilizaci, pokud jejich kandidát nezvítězí.
Populismus

Mediální „kontrarevoluce“ ovšem není přesný termín. V pozadí kampaní totiž nelze předpokládat jednu řídící ruku či organizované spiknutí „proti revoluci“. Podle antropologa médií z Oxfordské univerzity Waltera Armbursta jde spíš o decentralizovaný oportunismus. V zemi, ve které jsou standardy novinářské práce stále ještě velmi nízké a ve které se očekává, že se politizuje kdokoli, kdo disponuje jakýmkoli vlivem, se právě média stala prostorem pro realizaci populistických projektů.

Jedním příkladem za všechny je Taufík Ukáša, majitel televizní stanice a moderátor vlastní každovečerní show „Egypt dnes“. Jako bývalý člen Mubárakovy vládní strany patří Ukáša do tzv. fulúl, starých struktur. Po revoluci se mu podařilo recyklovat se do neoficiálního mluvčího armády.  Svou ještě před revolucí založenou stanici „Faraóni“ použil k vytvoření vlivného pořadu, sledovaného a imitovaného hlavně částí egyptské společnosti, která není smířená s nedávnými změnami. Ukáša v ní předkládá své konspirační, antiislamistické teorie: USA pomáhá Muslimským bratrům ovládnout Egypt, Izrael a Irán konspirují proti Egyptu, Muslimští bratři ničí v Egyptě radnice a další otevřené lži. Státní a seriózní deník al-Ahrám nazval jeho pořad „příšerný a odporný.“ Ukáša není jen radikální ve svých invektivách proti islamistům, ale zastává extrémně pravicové názory. Revoluce je pro Ukáši „židozednářský konstrukt“. Walter Armburst jen označil za „bezprecedentní úkaz egyptského fašismu“.

Zatím není jasné, jak se bude vyvíjet mediální scéna po zvolení prezidenta z řad Muslimského bratrstva.  Po volbách vyhlásil prezident Mursí výběrová řízení na polovinu postů šéfů redakcí státního tisku s novými, poměrně nejasnými podmínkami. Lze očekávat, že státní vliv na „veřejná média“ ještě dlouho nepoleví, ale již se bude řešit v otevřenějším prostředí. Nízká míra profesionalismu, populismus a senzacechtivost však zůstanou dlouhodobým rysem egyptské mediální scény. Pokud ovšem úroveň nepozvednou rozvíjející se soukromá média a nové mediální formy.