Polští lidovci se na polské politické scéně pohybují 117 let. Od založení první verze lidové strany v roce 1895 přežili několik rozpadů v prvních desetiletích své existence, Piłsudského semi-autoritativní režim, represe komunistů po zfalšovaných volbách v roce 1947 (které by pravděpodobně vyhráli), čtyřicetileté působení v rámci polské verze Národní fronty a po roce 1989 i konkurenci radikálnějších stran. Právě působení PSL po roce 1989 a především v posledních deseti letech vypovídá ledasco o její současné kondici, ale také o politice našeho severního souseda a současném Polsku.

Pragmatismus bez ideologie

Hned první samostatnější krok polských lidovců v roce 1989 symbolizuje jejich činnost v současném Polsku. Po částečně svobodných tzv. kontraktových volbách v červnu 1989 se vymanili ze satelitního postavení vůči reálněsocialistické státostraně a podíleli se na vytvoření vlády Tadeusze Mazowieckiego, která zahájila politickou a hospodářskou transformaci země. Změnami prošla i PSL. Zatímco v polském stranickém systému se rychle vyprofilovaly dva tábory – na jedné straně post-solidaritní převážně pravicová uskupení a na druhé reformující se nástupci Sjednocené dělnické strany – lidovci rychle sjednotili existující struktury s iniciativami vycházejícími ze Solidarity a navazujícími na předsocialistickou éru.

Programová profilace na problémy rozsáhlého a voličsky silného venkova bez ideologické vyhraněnosti se ukázala být správnou cestou. Již v roce 1990 vyšel z dílny lidoveckého ministra zemědělství zákon o sociálním pojištění rolníků. Jeho podstatou je, že zemědělci neodvádějí sociální pojištění a veškeré náklady sociálního a důchodového systému jsou v jejich případě pokryty státním rozpočtem. Toto privilegium stojí veřejné finance každoročně kolem 4 % celkových výdajů. Systém vznikl na počátku 90. let z obavy o vylidňování venkova a úpadku polského zemědělství v globální konkurenci a v dnešní ekonomické realitě postrádá zásadnější opodstatnění. Avšak na jeho obranu (tedy na obranu práv rolníků) se vždy postavila PSL.

Pojištění rolníků (tzv. KRUS) je ukázkou toho, jak lidovci dokázali uspokojovat zájmy svého specifického elektorátu. PSL se už od 90. let vyznačovala omezenou agendou, odporem k rozsáhlým změnám v zemědělství a slušným mobilizačním potenciálem svého elektorátu. Díky omezeným programovým zájmům se stala oblíbeným koaličním partnerem levice i pravice a negativní program vůči reformám v zemědělství (např. změnám v KRUSu) udržoval oblibu u z principu konzervativních venkovských voličů. Od roku 1991 byl předsedou strany mladý Waldemar Pawlak, který sice nebyl charismatickým lídrem, ale vynikal jako dobrý organizátor a vyjednávač. Právě v devadesátých letech, kdy PSL zasedala ve vládách levice i pravice, vznikala struktura rozvojových agentur, intervenčních fondů a státních podniků, ve kterých se vstupenkou do vedení stala lidovecká stranická legitimace.

Venkov je náš

Polsko v 90. letech vyprodukovalo specifický charakter zemědělství, který spojoval prvky korporativismu se lpěním na soběstačných rodinných hospodářstvích, a jeho hlavními architekty i uživateli se stali členové či příznivci PSL. Od roku 2001 však musela strana čelit silné konkurenci. Liberalizace zemědělského obchodu a důsledky hospodářské transformace se negativně projevily i na kvalitě života polských zemědělců. Všeobecnou nespokojenost spojil s odmítáním vstupu do EU populistický politik Andzej Lepper a jeho protestní uskupení Sebeobrana získalo ve volbách v letech 2001 i 2005 téměř dvojnásobek hlasů než tradiční obhájce zájmů polského venkova. Krátké a směšné vládní angažmá Sebeobrany proložené korupcí a její drtivá porážka ve volbách v roce 2007 ukázaly, že Lepperovi lidé byli možná šikovní při organizování blokád a budování barikád, ale ve standartním politickém procesu neobstojí.

Pozici lidovců vylepšily přínosy plynoucí pro polský venkov z členství v EU. Dokonce i v rámci PSL panovala opatrnost z důsledků vstupu do EU. Během kodaňského summitu v prosinci 2002, kdy se rozhodovalo o finální podobě přístupových smluv, dokonce lidovci málem odešli z koalice se Svazem demokratické levice, která byla přístupnější v otázkách zemědělských kvót. Již pár let od přistoupení začal polský venkov i jednotliví rolníci pociťovat benefity unijních dotací, k jejichž distribuci začaly sloužit ony agentury a instrumenty založené v 90. letech a ovládané členy PSL.

Vstup do EU měl pro polské lidovce podobně blahodárný efekt, jako prvorepubliková pozemková reforma na konsolidaci agrární strany. Návrat do vládní koalice v roce 2007, ve které lidovci pochopitelně získali místo ministra zemědělství obsazené v úvodu zmíněným Sawickým, znamenal další upevňování pozic. Občanská platforma, koaliční partner lidovců, se do jejich tradiční domény vměšoval minimálně. Premiér Tusk chtěl mít na venkově klid a torpédování lidovecké agendy by vehnalo její voliče do náruče hlavního Tuskova konkurenta – národně-konzervativního Práva a spravedlnost.

Budoucnost lidovců

Aféru, která vedla k Sawického demisi, přebil po pár týdnech mediálně silnější skandál, pád finančního ústavu Amber Gold, díky kterému přišly stovky Poláků o své úspory. Sawicki odstoupil sice rychle, ale dodal, že se ničeho špatného nedopustil. Ať už za skandálem byl vnitrostranický boj o pozici nebo jen „vzpoura“ podivínského lobbyisty Serafina, pohled do zákulisí fungování polského zemědělského sektoru ukázal, že PSL se opírá o silně provázané struktury v různých významných agenturách a firmách. Podíl pracovníků v zemědělství je v Polsku v evropském srovnání velmi vysoký (kolem 14 %), třebaže se jedná o poměrně zkreslenou statistiku. Status rolníka je díky zmíněnému KRUSu velmi výhodný a disponuje jím i řada lidí pracujících načerno anebo vůbec. Unijní dotace navíc pomáhají vysoký počet rolníků konzervovat.

Právě kolem KRUSu a unijních dotací se bude odvíjet budoucnost PSL. Pro premiéra Tuska jsou lidovci nejméně náročným koaličním partnerem z nabízených možností a již první čtyři roky společné vlády ukázaly, že Platforma je připravena vycházet lidovcům v jejich agendě maximálně vstříc. Přestože je PSL pohřbívána před každým parlamentními volbami od roku 2005 a v průzkumech se již několik let pohybuje na osudové hranici pěti procent, lze této agrární straně – archaismu evropského měřítka – věštit blahou budoucnost.