Původní předpoklady, že hlavními favority volby na počátku roku 2015 budou Viktor Janukovyč a Vitalij Kličko, se v důsledku dění posledních měsíců zásadně změnily. Nedávné události absolutně zdiskreditovaly donedávna vládnoucí Stranu regionů, která si ještě výrazně pohoršila oficiální nominací bývalého gubernátora charkovské oblasti Mychajla Dobkina, který v únoru v Charkově inicioval „separatistický“ sjezd zástupců jihovýchodních oblastí Ukrajiny. Podpora Dobkina je ještě tím spíše zarážející, že Strana regionů mohla podpořit mnohem méně kontroverzního a populárnějšího Serhije Tihipka. Ten je po útěku expremiéra Azarova fakticky nejvyšším představitelem strany. Vzhledem k náladám na Ukrajině je sice momentálně bez větších šancí na celkový úspěch, ale i přesto zůstává na rozdíl od Dobkina i samozvaného kandidáta jihovýchodu Ukrajiny Oleha Carova nejserióznějším kandidátem spojeným s východem země.

V podobné situaci je i momentálně největší vládnoucí strana Baťkivščina (Vlast), která oficiálně nominovala Juliji Tymošenko, kterou už bezprostředně po jejím propuštění z vězení lidé na Majdanu přijali velmi chladně a vyzvali jí k tomu, aby se definitivně stáhla z politiky. Vzhledem k její podnikatelské i politické minulosti by to asi všem jen prospělo. Za připomenutí stojí například její blízká spolupráce s oligarchou a bývalým premiérem z 90. let Pavlem Lazarenkem, za jehož stranu Hromada se v roce 1996 poprvé dostala do parlamentu a jenž byl v roce 2006 v USA odsouzen za hospodářskou trestnou činnost. Volba oficiálních kandidátů v případě Strany regionů i Baťkivščiny tedy nebyla příliš šťastná a je dost možné, že obě strany poškodí. Momentálně nejvíce zdiskreditovanou Stranu regionů by i díky podpoře Dobkina mohl potkat osud kdysi mocné strany Viktora Juščenka Naše Ukrajina, která se v posledních volbách nedostala do parlamentu a ztratila veškerý vliv na dění v zemi.

Velkým favoritem byl původně bývalý boxer Vitalij Kličko, který se ale nakonec rozhodl kandidovat na starostu Kyjeva a podpořit Petra Porošenka. Tento u nás stále ještě nepříliš známý politik, který se ale v ukrajinské politice pohybuje již delší dobu, je podle průzkumů dlouhodobým favoritem volby a jeho pozici ještě posílila právě díky podpoře Klička, který byl v průzkumech druhý v pořadí (což asi rozhodlo o tom, že se z volby stáhl). Ani on ale pochopitelně není neproblematický. Porošenko je totiž jedním z nejbohatších ukrajinských oligarchů a jako takový vlastní mimo jiné známou čokoládovnu Roshen (což mu vyneslo přezdívku „Čokoládový král“) nebo televizní 5. kanál. Zároveň také byl již dříve, jakožto ministr zahraničí, ve vládě Julije Tymošenko a také ministrem ekonomiky ve svržené vládě Mykoly Azarova, součástí bývalého ukrajinského establishmentu. Na některé kontroverze v (nejen) Porošenkově kampani pravidelně upozorňuje známý ukrajinský novinář Serhij Leščenko, který se mimo jiné dlouhodobě zabýval právě případem Lazarenka.

Naprosto zásadní je ale to, že Porošenko se nikdy netajil svými silně proevropskými postoji (což je mimochodem jeden z mnoha důkazů, že označování režimu Viktora Janukovyče jako „proruského“ je značným zjednodušením) a byl to právě Porošenko, který od samého počátku podpořil protesty na Majdanu a vyjednával za vládu s protestujícími. Stejně tak se pokoušel od samého počátku uklidnit situaci na Krymu, kde chtěl vyjednávat s místními separatisty. Kromě toho získal od minulého roku podporu i díky tomu, že se ho loni výrazněji dotkly ruské restrikce na dovoz zboží a po pádu Janukovyče byl v Rusku obsazen jeden z jeho podniků. Momentálně tedy Porošenko působí jako nejsolidnější kandidát, který by mohl uspokojit i východ Ukrajiny a zároveň celou zemi výrazně přiblížit Evropské unii.

Za zmínku ještě stojí i to, jak si stojí ukrajinští nacionalisté, o kterých toho bylo v poslední době i díky ruské propagandě napsáno velmi mnoho. Výsledky předvolebních průzkumů jen odhalují to, co se dalo tušit. Oba nacionalističtí kandidáti – předseda vládní strany Svoboda Oleh Ťahnybok a lídr hnutí Pravý Sektor Dmytro Jaroš – mají na celostátní úrovni naprosto mizivou podporu a je takřka jasné, že zůstanou hluboko v poli poražených.

Pokud se nestane nic zásadního, pak lze vzhledem k absenci výrazných nezdiskreditovaných kandidátů, kteří by byli přijatelní pro celou Ukrajinu, očekávat vítězství Petra Porošenka. Po vítězství Majdanu bude pod mnohem větším tlakem a dohledem společnosti. Zásadní bude především to, zdali dodrží svá slova o tom, že po eventuální výhře ve volbách opustí své podnikání a podaří se mu zdržet „papaláškého“ chování, které je na Ukrajině jinak zcela běžné. V současné situaci a vzhledem k náladám podstatné části Ukrajinců má navíc jedinečnou šanci výrazně přiblížit Ukrajinu Evropské unii, což je pravděpodobně jediná možnost, jak změnit tragický stav, ve kterém se celá země dnes nachází, a nastartovat hlubokou transformaci, ke které na Ukrajině za celou dobu její nezávislosti nedošlo, a bez které se nikam neposune.