Revoluční mobilizace

Egyptská revoluce má vlastní jméno: saura chamsa va išrín janáir, Revoluce 25. ledna. Tento den vybrali právě internetoví aktivisté pro první demonstraci po překvapivém úspěchu tuniských protestů. K demonstraci mobilizovali bloggeři, členové Hnutí 6 dubna, kteří skrze facebook podpořili stávku v průmyslové Mahalle v roce 2008, a lidé kolem jiné facebookové stránky Jsme všichni Cháled Said, kteří od léta 2010 organizovali protesty za potrestání policistů, kteří Cháleda ubili v alexandrijské policejní stanici.

Již za minulého režimu internetové sítě vytvořily svobodnou alternativní zpravodajskou sféru a mobilizační strukturu. Skrze facebook se do světa tehdy dostala fotografie Cháledovy zničené tváře, posazené vedle jeho usmívající se fotografie z občanky. Sociální sítě na internetu umožňovaly publikace textů, fotografií a videí, diskuse a plánování protestních akcí a vytváření virtuálního opozičního fóra. Jejich vliv byl však omezený: do roku 2011 shromažďovaly veřejné akce pouze stovky lidí.

Větší mobilizace a politický vliv však předpokládaly ještě další tři faktory: společenský zájem, podpora institucí a tradiční média. Během revoluce se sešly. Nečekaná masová účast 25. ledna byla odpovědí na tuniské události, jež i na dlouhodobou nespokojenost Egypťanů; do týdne se k povstání přidaly i odbory a satelitní média. Nová média potom umožnila protesty nejen začít, ale i rozšiřovat mobilizaci. Velká část demonstrujících měla mobilní telefony s kamerami a s neustálým internetovým připojením a věděla, jak s nimi naložit.

Druhým důležitým faktorem bylo spojení mezi novými médii a panarabskými televizními stanicemi. Na rozdíl od doby před několika lety dnes již státy nemají monopol na informace. Jakkoli se státní média snažila maskovat pravou povahu protestů, jiné verze místních událostí přicházely v arabštině zvenčí. Především al-Jazeera přebírala zprávy, fotografie a videa z protestů v Tunisku a Egyptě. Události na demonstracích bylo možné sledovat skoro v reálném čase na internetu (dokud šel) a nebylo již možné násilnou odpověď policie, která rychle následovala, zamlčet.
Alternativní zdroj informací

Nejen povstání, ale především porevoluční události si vyžadovaly zpravodajskou a mediální alternativu. První porevoluční rok byl plný změn: ustavovaly se politické strany, probíhaly opoziční kampaně, připravovaly se volby. Byl ovšem také divadlem pokračujících konfliktů s mocí. Prakticky každý měsíc docházelo k pokusům o znovuobsazení Tahríru a k násilným střetům s armádou a policií. Egyptská veřejnost, jakož i mediální scéna, byla ve vztahu k interpretaci událostí rozdělena na ty, kteří si přáli rychlejší tempo změn a na podpůrce státu quo a stability. Nejjasněji byla tato společenská rozpolcenost viditelná v momentě krize.  Pro svědectví i interpretaci násilných událostí z pohledu účastníků byla právě svoboda a bezprostřednost internetových médií stěžejní. Na twitteru, facebooku a  youtube kolovaly videa násilností a výroků politiků, fotografie a komentáře a probíhaly diskuse. Podobně jako za revoluci se sféra sociálních sítí a tradičních médií prolínala: Zvlášť redaktoři soukromých televizních stanic a novin měli rovněž své účty a programování přizpůsobovali tomuto živému obrazu veřejnosti zvlášť v momentech krize.

Mobilizovaná energie zůstala zachována v řadě informačních projektů na crowdsourcingové bázi. Jsou založena na síti neplacených dobrovolníků, kteří svou produkcí přispívají do ambiciózních portálů. Prvním typem jsou dokumentační projekty, jako např. otevřený workshop Mosireen, kde se shromažďují a zpracovávají videa a obrazový materiál o revoluci a o pokračujících protestech. Mosireen dlouhodobě poskytuje i školení v technických dovednostech. Dalším typem je alternativní zpravodajství.  Nejúspěšnější, hned z několika, je projekt Rassd. Jméno je zkratkou pro pozoruj, natoč a bloguj. Rassd začal jako informační facebooková a twitterová stránka se sta tisíci odběrateli. Na začátku roku produkují 20 editorů a stovky mladých dobrovolníků internetovou zpravodajskou službu v několika jazycích, která se částečně financuje rozesíláním statisíců zpravodajských smsek denně.  Na začátku projektu bylo několik studentů, částečně napojených na Muslimské bratrstvo. Po roce se skupina rozšířila a dnes soupeří s internetovými portály deníků. Rassd dosáhl šesté největší sledovanosti po al-Jazeeře, al-Arabíji a před CNN. Podle Abulláha, jednoho ze zakladatelů, stojí úspěch Rassdu na tom, že projekt je v principu otevřený: každý, kdo má dobrý nápad, dostane možnost ho realizovat. „Jenom nám to do půl roku přeroste přes hlavu a obávám se, že budeme potřebovat drahého profesionálního manažera. Nebo si všichni rychle uděláme MBA.“
Angažovaná veřejnost

Internetové publikum jistě není velké: přístup na internet má v Egyptě asi 26 % lidí (Tunisko 36 %) lidí a facebookový účet 11% lidí (Tunisko 26 %). Vliv internetových médií na politiku však není zanedbatelný. Jsou totiž médiem, které umožňuje dříve apolitické mládeži se zapojit do politiky skrze blogy, lokální a národní internetové časopisy a skupiny kolem nich.

Mohamed Abd, lektor němčiny na univerzitě al-Azhar vysvětluje: „Dříve jsem se o politiku nezajímal. Dnes ale pravidelně píšu pro Masrawy.“ Jsou platformou k vytváření názorů, shromažďování skupin, mapování iniciativ. Již dříve existující liberální instituty (EDA, Andalous) si dnes vytváří vlastní publikum skrze internetové rádio. Řada mladých aktivistů nově ustanovené politické strany Dustúr Mohameda Baradeího se poznalo právě na internetu. Mohamed Nabel říká, že jeho facebookové články sdílely tisíce lidí v Mansouře: „Byl jsem známý a díky tomu jsem tu začal koordinovat Baradeího kampaň.“ Khalíl Masrí pracuje na mapě občanských iniciativ El Mídán: „V Egyptě vznikla velká spousta skupin. Musíme se vzájemně znát a koordinovat.“

Nová média nadále podporují mobilizaci: ať už ad hoc, či dlouhodobě. Známá egyptsko-americká novinářka Mona Eltahawy byla např. v listopadu zatčena, sexuálně napadena a vážně zraněna na policejní stanici. Podařilo se jí vyslat s cizího telefonu tweet, okamžitě vznikla kampaň za její osvobození. „Kdo říká, že twitter se vyčerpal, mýlí se,“ říká. „Mně možná zachránil život“.

Snad největší vliv měla nová média ve vytváření politických témat a v mobilizaci liberální veřejnosti skrze pro řadu úspěšných kampaní. Revoluční mládež odpovídala na policejní násilí a na armádní vedení politického procesu skrze články, diskuse, protesty, plakátování a veřejné promítání videí. První a nejdelší kampaň byla „Ne vojenských soudům“ proti souzení protestujících vojskem, následovala kampaň „Nejprve ústava“, požadující, aby se ještě před odehráním voleb dosáhlo konsensu o základních ústavních principech a občanských svobodách, dále kampaně za osvobození vězněných doggerů. Poslední a největší byla kampaň „Kaziboon“ (Lháři), ve která se právě alternativní publikum snažilo šířit svůj vzkaz širší veřejnosti o to, že armáda lže, tedy páchá násilí a odmítá za to nést zodpovědnost.

Rok a půl po revoluci lze konstatovat, že internetová média se stala nástrojem úsilí za větší svobody a zodpovědnost institucí.  Internetová média a nově dostupné technologie radikálně otevřely mediální scénu pluralitě pohledů a umožnily vytvořit jiný, kritický a angažovaný druhu veřejnosti, který by tradiční média neumožnila.