Otázka jde ale mnohem hlouběji. Není to jen o tom, zda nastal či nenastal posun „dopředu“, jedná se i o samotnou časovou podstatu blízkovýchodní arabské společnosti. Je statická a tedy neměnná nebo se i v jejím případě, stejně jako tomu bylo u Západu, jedná o nezvratný lineární vývoj, kde se společnost postupně zbavuje tmářských pověr a pokrok-svazujících náboženských dogmat a spěje vstříc světlým zítřkům?

Odpověď na tuto otázku nezávisí jen na tom, co a jak se hodnotí, ale i kdo si otázku klade. Vulgární islamofobní interpretace je vcelku jasná – na počátku byla revoluce, která svrhla sekulární režim, a teď zákonitě přicházejí vládnout zlí islamisté a s nimi apokalypsa. Bude to jedině takto, bude to platit na věky a žádný alternativní vývoj neexistuje, a proto je třeba nenávidět islám. Vždy a všude. Tečka.

Pak je zde interpretace odborná ze strany českých arabistů. Dovolím si tvrdit, že je zde jistý generační předěl. Máme zde „starou gardu“ těch „skutečných arabistů“, kteří jediní „znají“ neměnné „pravdy“. Jejich názor jako skupiny je údajně v podstatě homogenní a na veřejnost jimi spíše neventilovaný. Udělám to tedy za ně. V kostce se jedná o přesvědčení, že arabský svět je místem odvěkého sváru primárně třech druhů aktérů: islamistů, sekulárně-vojenských diktatur a v neposlední řadě kmenů a klanů, přičemž je třeba pevnou ruku diktátorů podpořit a nedopustit tak islamizaci. Na nějakou demokracii se v tomto schématu dá rovnou zapomenout.

Pak je zde nová skupina arabistů. Je to mnohem volnější uskupení, možná spíš jen nová generační vlna. Názory se na veřejnosti sdělovat nebojí, často ani nejsou arabisty ve smyslu, že by vystudovali český obor arabistika. Jejich názory jsou heterogennější, termín občanská společnost je pro ně často výchozí ideová platforma na pozadí jejich úsilí a žijí mnohem méně v minulosti, více v přítomnosti a hlavně se někteří z nich s nadějí dívají dopředu. Stačí jen uvést časté zaklínadlo současného přístupu k Blízkému východu, které zní „demokratizace“. Tento termín je jasně orientován do budoucnosti. Je to v tomto ohledu něco jako „mírový proces“. Dovolím si tvrdit, že se jedná o jakousi invertovanou představu zlatého věku, která zhruba hlásá, že „není ještě dobře, ale když se budeme dále snažit, tak jednou snad bude“.

Nebudu zastírat, že sebe počítám k této „nové generaci“, byť například termín demokratizace se mi nelíbí, protože je pro arabskou společnost zjednodušující a cizí. Také bych ale chtěl zdůraznit, že ani stará ani nová generace nemá Bohem daný patent na pravdu. Čtenář si udělá názor sám a historie to pak rozhodne za nás za všechny, já zde nyní pouze snesu v krátkosti několik argumentů na podporu onoho do budoucnosti orientovaného optimismu, který tvrdí, že změna k lepšímu je možná i v arabském světě.

Například Tunisko má sice ve vládě islamisty, ale tato vláda je ústavní a žádná plošná divoká islamizace se v zemi neodehrává, byť ekonomické problémy a sociální neklid dále jitřený opakovanými násilnými akcemi místních salafistů zemi ke klidu rozhodně nepřidávají. Libye, přes svoji často velmi bouřlivou transformaci, má zdroje a šanci na to být rozvinutější zemí s méně represivním režimem než za Kaddáfího. Egyptští islamisté si skrze uzurpaci absolutní moci přivlastnili i absolutní odpovědnost a svojí neschopností vyřešit sociální a ekonomické problémy mohou přijít o veřejnou podporu. V Bahrajnu se revoluční plameny mocnostem nikdy nepodařilo udusit a v řadě dalších zemí se také pohnuly ledy směrem k větší politické a občanské svobodě – například v Maroku, Saúdské Arábii či Jordánsku.

Možnost násilných událostí či destabilizace některé ze zemí je reálná. To je ale zcela logické vzhledem k tomu, že je po desítkách let arabský svět v pohybu. Dovoluji si tvrdit, že doba statického soupeření diktatura versus islamisté skončila a spíše, než že by byla arabská společnost inherentně statická, jsou statické některé názory na ni, jak říká analytička Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Lenka Filípková. Nečekejme (a pak proto nezatracujme) u Arabů snahu o liberální demokracii západního střihu a dejme jim místo toho šanci a také čas vytvořit si vlastní nový politický systém, kde je méně mučení, útlaku a sociální nespravedlnosti.