Útoky muslimských extremistů, které se po roce 2001 přenesly do Evropy, vzbudily vlnu obav. Pachateli nebyli cizí džihádisté, ale poměrně integrovaní imigranti či jejich děti. Evropské státy, ať se jim to líbí nebo ne, budou v budoucnu čím dál více pro zachování demografické stability spoléhat na migraci, takže jakékoli znamení neschopnosti integrovat cizince je velmi znepokojující. Pokud se místní, ne úplně nevzdělaní, jazykově vybavení mladí muslimové přidají ke skupinám, které jsou Evropě nepřátelské a jsou ochotné vyjadřovat zlost nad hříchy Západu i násilím, můžeme z toho vyvozovat, že evropské hodnoty jako pluralismus, liberalismus a demokratické procedury nejsou samy o sobě přesvědčivé. Hrozí, že za pár desetiletí se opravdu v Evropě vytvoří nesourodá společnost a stát se bude muset spoléhat více na represi než na integraci.

S problémy radikalizace části svých komunit se snaží vyrovnat sami muslimové. V posledních několika letech se i evropské vlády osmělují k podpoře jejich iniciativ. Vládám dochází, že pouze represivní přístup nejen že není schopen pojmout velkou rozmanitost muslimských skupin, ale i to, že je sám důvodem k radikalizaci některých z nich. Spíše než kontrolovat se britská, ale i jiné vlády, snaží podporovat místní autority i laiky.

Boji o loajalitu muslimů ale naráží na notoricky obtížné skloubení politiky a islámu, které stále vyvolává mezi vládami a muslimy velkou nedůvěru. Britská vláda v poslední době udělala bezprecedentní krok: vsadila přímo na bývalé extremisty. V roce 2008 Gordon Brown štědře podpořil mladou nadaci Quilliam Foundation. Quilliam, nazvaná podle slavného konvertity k islámu, se definuje jako proti-extremistický think-tank. Její devizou je, že extremismus nejlépe potírají ti, kteří mu sami dříve propadli.

Ex-islamisté proti extremismu

U vzniku nadace stojí dva mladí Britové z pákistánské a bangladéšské rodiny, Mádžid Naváz (32 let) a Ed Husain (36 let). Oba byli od studentských let členy britské Hizb ut-tahrír (Strana osvobození). Hizb ut-tahrír (HT) je menšinová, ale široce rozvětvená radikální islamistická skupina, usilující o sjednocení muslimů v jednom kalifátu. Neuznává volební demokracii a mnoho západních výdobytků považuje za proti-islámské. Přestože oficiálně svůj revoluční cíl nespojuje s násilím, je v mnoha muslimských zemích (Egyptě, Bangladéši, ve střední Asii, ale i v Německu) postavena mimo zákon.

Naváz i Husain se nechali naverbovat do HT na univerzitě. Husain skupinu opustil ještě za studií po té, co jeho kolega zabil v hádce křesťanského spolužáka. Začal potom studovat islamistiku v Anglii a tradiční islám v Sýrii. V roce 2007 vydal úspěšnou knihu nazvanouIslamista, ve které popisuje svou osobní zkušenost s různými formami islamismu a cestu z něj. Naváz, Husainův spolužák, se mezitím stal jedním z vůdců Hizbu v Anglii. V roce 2002 byl zatčen v Egyptě, kde je Hizb zakázán, a odsouzen do vězení, ve kterém zůstal 4 roky. O jeho propuštění se zasloužila i Amnesty International, která se jej ujala jako politického vězně. Ve vězení měl Naváz podle vlastního líčení možnost dlouze hovořit s uvězněnými členy nejstarší islamistické skupiny Muslimských bratří a přehodnotit svůj příliš úzký pohled na islámskou politiku. Muslimští bratři se již v 70. letech zřekli násilí a dnes vyhledávají jiné způsoby politické účasti v autoritářském Egyptě.

Oba vysvětlují jak přitažlivost islamismu pro druhou generaci muslimů v Británii, tak i její nebezpečí. Naváz hovoří o bezmoci: v podobě vyřazenosti ze společnosti ji pociťují obzvlášť mladí imigranti a potřebu někam patřit sdílejí s těmi, kteří propadají sektám. Válka v Bosně se pak pro oba stala symbolem bezmoci muslimů a radikálním skupinám zajistila příliv adeptů. Dnes podobně působí válka v Iráku, ale i celá řada veřejných kampaní, ve kterých je islám zobrazen jako opak evropského osvícenství.

Iluzorní cíle islamistů

Pro Naváze i Husaina je obzvlášť nebezpečné to, že islamisté pro mobilizaci k nízkým mocenským cílům používají vznešené pojmy i ideály. Islamismus jako politická ideologie, která nemá s duchovní dimenzí náboženství nic společného, formuluje jednoduché politické zásady zdánlivě na náboženských základech, islámskou tradici a historii ale zná jen selektivně. Podává ji jako mýtus a používá ji k rozdělení lidí na „my a oni“. Její cíle jsou pouze politické a zároveň iluzorní – světový islámský stát. Islamismus se uchyluje k vymývání mozků a konspirativním teoriím. Bezprostředně je orientovaná na ovládání skupiny a vytváření agresivně hrdé muslimské identity v diaspoře, kde už není samozřejmou.

Ed Husain popisuje své procitání a objev, že islamismus Hizbu se ve skutečnosti více inspiruje moderními filozofickými pojmy, než čistě islámskými hodnotami. I podle evropských politologů patří radikální islamismus mezi revoluční ideologické směry, jako byl marxismus. Přední francouzský odborník na islám Olivier Roy přirovnává radikální islamismus k levicovým hnutím 70. let: mladíci, kteří tehdy brojili proti kapitalismu, mají řadu shodných rysů s dnešními islamisty. Rozdíl je ten, že „protestní trh“ dnes obsadily nábožensky zabarvené ideologie spojené s odporem proti imperialismu. To vysvětluje také velký počet konvertitů a „znovu-narozených“ muslimů. Také roztříštěnost a rozhádanost různých islamistických skupin – od umírněných po radikální a revoluční, byly typické pro „revoluční levici“.

Cílem Quilliam Foundation je propagovat přesvědčení, že islám je náboženská tradice a ne politická ideologie, a že náboženství neslouží k ospravedlňování násilí. Na její slavnostní inauguraci Quilliam pozval představitele tradičního islámu, dnes již zesnulého súfijského šejcha Buchárího z Jeruzaléma, zástupce britských muslimů, vysoké britské politiky, ženu, která přežila atentáty v londýnském metru v roce 2005, ale i u nás známého Timothy Gartona Ashe, který se v Británii účastní veřejných debat o islámu a na obranu iniciátorů nadace řekl, že mezi nejlepší kritiky komunismu patřili právě kající se ex-komunisté.

Ex-islamisté věří, že nad radikalismem se dá zvítězit pouze v rovině idejí. Jejich hlavním sdělením je, že islám není politická ideologie a že existuje britská, liberální a moderní verze islámu. Od svého začátku nadace vystupuje se svým ex-islamistickým přesvědčením v médiích a účastní se debat, např. s odpadlicí od islámu a prominentní kritičkou Ayan Hirsí Alí, a to z pozice nepolitického západního islámu. V minulém roce rozšířila nadace svou kampaň do Pákistánu, odkud pochází velká část britských imigrantů, ale i islamistů. Nadace používá svou mediální přitažlivost pro poskytování veřejného prostoru tradičním autoritám. Letos na jaře přijel do Westminsteru představit svou fatvu známý pákistánský učenec Dr. Tahír-ul-qadrí. V 80. letech se proslavil osmihodinovou řečí na obranu rovnoprávnosti žen ve vyplácení částek pozůstalým obětí. Fatva, ve které na 600 stranách argumentuje proti terorismu, není mezi učenci ničím ojedinělým. Ojedinělá je pozornost, kterou jí věnovala média i západní vláda. Nadace se také podílí na kampaních pro změnu představ o islámu: InspiredbyMuhammad.com vylepila na taxíky plakáty, které hlásají třeba: „Podporuji ženská práva, inspirován Mohamedem.“

Kvietismus či zapojení se do politiky

Chvályhodné aktivity nadace se staly předmětem kritiky, a to zejména ze strany samotných britských muslimů. Dělat PR islámu totiž není vůbec jednoduchá záležitost, už z toho důvodu, že jde o předem zpolitizované téma. Pro mnohé britské muslimy je podpora konzervativního politika a zastánce intervence v Iráku Michalea Grova neslučitelná s muslimskými zájmy. Muslimská rada Británie, zastřešující muslimská organizace, považuje nadaci za pouhou loutkou vlády. Nedůvěru totiž budí nejen její důsledná politická korektnost, vřelé přijetí od notoricky islamofobních novinářů, ale i pozoruhodný rozpočet ve výši bezmála milion liber ročně, který organizace o méně než dvaceti zaměstnancích do začátku dostala od vlády. Nadace se jeví jako politický byznys s islámem i proto, že sídlí na drahé adrese v City a její představitelé v dokonalých oblecích odmítají zveřejnit své platy.

Nejvíce kritiky ale vyvolává fakt, že islám, který mladí ex-radikálové propagují, je pasivní kvietismus. Ed Husain hovoří o spirituálním, súfijském islámu jako o opaku radikalismu: je totiž naprosto apolitický. Politický islám nelze ale podle kritiků zaměňovat s extremismem. Islamismus, tedy hledání inspirace pro politické pojmy v náboženství, nevede nutně k násilnému extremismu. Je to normální a na západě běžný projev politizace společnosti v moderních státech a v době ideologií. Jeho radikalizace je jiná věc, často spojená s konfrontací s autoritářskými režimy. Navíc v demokraciích, natož v menšinové situaci, má jakýkoliv veřejný život politickou povahu. Evropští muslimové jsou politicky činní už jenom tím, že si vytvářejí novou identitu a pravidla soužití s většinovou sekulární společností. K tomu přistupuje negativní západní vnímání islámu v kontextu blízkovýchodních válek. Propagovat islám naprosto nepolitický znamená stavět se na stranu vlády, která by migranty nejradši zbavila všech mimoevropských kulturních vazeb.

Tyto námitky se dodnes ozývají v britských muslimských fórech a na stránkách muslimských organizací. Na povrchu to vypadá jako další důkaz politováníhodné politizace všeho, co se islámu týká. Na druhou stranu ony diskuse ale znamenají i to, že v Británii, stejně jako v ostatních evropských zemích, proces zabydlování se a hledání evropské totožnosti je mezi muslimy nesmírně intenzívní a odpovídá jejich velké potřebě. Původem pákistánský publicista Ziauddin Sardar se např. vehementně ohrazuje proti rozhodnutí vlády bohatě a okázale podporovat právě ty muslimy, kteří už jednou projevili nedostatek soudnosti a spojili islám s politickým radikalismem. Většina muslimů tuto soudnost nepostrádá, extremismem opovrhuje a vláda tak jednala na základě dalšího z předsudků proti islámu. Existuje naopak celá řada iniciativ, které už od doby před atentáty v Londýně hájí moderní islám.

Jejich výčet by byl dlouhý, hlavě proto, že pocházejí ze zdola občanské společnosti. Některé sdružují britské muslimy, jako Muslimský parlament, jiné se snaží o předcházení extremismu, např. Radical Middle Way s hesly teologie a moderní občanství střední cestou, další podporují občanskou participaci muslimů, starají se o komunikaci s většinovou společností (Exploring Islam Foundation) či propagují práva žen v islámu (An-Nisá, arabsky ženy). Tyto iniciativy spolupracují s podobnými institucemi v Evropě, např. s islámskou univerzitou v Rotterdamu, s ženskými a občanskými sdruženími v Německu a ve Francii. Koluje mezi nimi malá, ale známá skupina osobností, od Mustafy Čeriče ze Sarajeva, populárního švýcarského teologa Taríqa Ramadána, po konvertitu a lektora v Oxfordu Abdal Hakíma Murada nebo třeba německou konvertitku a ženskou imámku v Hamburku Šejchu Halímu Krausen.

Nezadržitelně tak vzniká evropská forma islámu, angažovaná na obranu náboženského života v sekulární společnosti, ale zároveň stavěná na pluralismu a dialogu, tedy na těch evropských hodnotách, které migranty přitahují. Nové je to, že pomalu získávají i podporu vlád. I když Quilliam vypadá jako ofenziva ve stylu agentur public relations, je vládní podpora nutná pro oficiální uznání toho, že islám je slučitelný s Evropou. Jedině tak budou mít dnes už aktivní muslimové v Evropě opravdu na čem stavět.