Společenství nezávislých států a další obdobné iniciativy sloužily pouze jako trik na získání hlasů voličů, kteří s nostalgií vzpomínali na relativní stabilitu a prosperitu sovětských časů. Až teprve Vladimir Putin, který mnohokrát označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století, dokázal přenést sny o postsovětské integraci z papíru do reality.

Jedním z klíčových cílů Putinova režimu je restaurace velmocenské pozice Ruska. Velká část politického establishmentu však jako například známý politolog Sergej Karaganov věří, že Rusko může obnovit svoji velmocenskou pozici jedině, pokud se mu podaří sjednotit pod svůj vliv postsovětský prostor.

Trojí společenství

V tomto regionu se nyní nacházejí tři rozvinuté integrační struktury s vedoucí pozicí Moskvy, které vznikly právě po nástupu Vladimira Putina do prezidentského úřadu. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti je v podstatě ruskou obdobou NATO. Jejími členy jsou Bělorusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán.

Celní unie Běloruska, Kazachstánu a Ruska pak připomíná integrační model Evropské unie. Nicméně vzájemná obchodní výměna mezi jednotlivými členy není příliš živá.

Posledním životaschopným integračním uskupením v oblasti je Šanghajská organizace pro spolupráci, jejímiž členy jsou Rusko, ČLR a všechny středoasijské státy s výjimkou Turkmenistánu. Tato organizace, která je někdy připodobňována k pragmatické Svaté alianci z počátku 19. století, plní především funkci nástroje pro oslabování amerického vlivu ve Střední Asii. Na oslabení amerického vlivu v oblasti má samozřejmě zájem jak Čína, tak Rusko.

Sovětský svaz 2.0

Podle poradce ruského prezidenta pro eurasijskou integraci Sergeje Glazjeva by jak Celní unii, tak i Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti v sobě měla postupně spojit Eurasijská unie. V konečném výsledku by tak došlo ke vzniku jakéhosi Sovětského svazu 2.0.

Eurasijská unie vznikne v lednu 2015 a jejími členy prozatím budou pouze Rusko, Bělorusko a Kazachstán. Dalšími zvažovanými kandidáty jsou Arménie, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Ve své podstatě se jedná stále o ty stejné členské státy již zmíněných organizací. Ruský premiér Dmitrij Medveděv rád s hrdostí říká, že Eurasijská unie je projektována po vzoru EU, avšak s tím rozdílem, že se vyhne všem neduhům evropské integrace kvůli důkladnému pozorování EU.

Je však otázkou, zda bude Eurasijská unie životaschopná bez Ukrajiny, která se stále více začíná vydávat západním směrem. Eurasijská unie bez Kyjeva bude mnohem více asijskou než eurasijskou organizací, což se příliš nezamlouvá ruským voličům.

Velkým problémem Eurasijské unie je také to, že její model rozvoje není přitažlivý pro potenciální členské státy, jak je tomu například u EU, která dokáže perspektivou členství měnit celé země a jejich společnost. Proti soft power EU však Rusko může postavit jen hard power, jak se ukazuje v průběhu ukrajinské krize.

Ruský liberál Grigorij Javlinskij se domnívá, že eurasijský model rozvoje se vyčerpal již v dobách komunismu a před Ruskem nyní stojí jediná alternativa – evropeizace. Ukrajina již tento fakt zdá se pochopila, ale ruské vládnoucí kruhy se s ním ještě stále nedokázaly smířit.

Eurasijská integrace nemá budoucnost v dlouhodobém horizontu, ale nebude to tlak Západu, který jí definitivně pohřbí, nýbrž ruský nacionalismus. Tedy stejná síla, která uvrhla do propadliště dějin Sovětský svaz na konci osmdesátých let. První náznaky tohoto procesu můžeme vidět právě v průběhu ukrajinské krize.

Je patrné, že Kreml se přiklání k tomu, že pokud nebude mít Rusko Ukrajinu celou, chce alespoň ruskojazyčný Krym a jihovýchodní části země. To je však naprosto nepřípustné pro dva klíčové ruské partnery v eurasijské integraci: Kazachstán a Bělorusko, kteří mají vlastní početné ruskojazyčné menšiny. A jak je Putin přesvědčí o tom, že po Krymu nepřijdou na řadu oni, není vůbec jasné.

Eurasijská unie je stejná utopie jako Sovětský svaz. Problém je však v tom, že za utopické a megalomanské představy vládců v Kremlu o velmocenském postavení opět budou platit obyčejní lidé, kterým nějaká eurasijská integrace vlastně nic moc neříká.