Brutálním potlačením protestů Muslimského bratrstva končí naděje na demokratizaci Egypta v krátkodobém horizontu. Místo toho se na scénu vrací policejní stát, společenská polarizace a politické vakuum.

V rozumnějším světě by násilí nebylo nevyhnutelné – výbušné okupace dvou náměstí a pravidelné demonstrace by bylo možné řešit politicky a umírněně policejně. Muhammad Baradej, viceprezident a zástupce koalice liberálních stran, navrhoval uzavřít areál a spolehnout se na přirozené vyčerpání protestních akcí a na politická vyjednávání. Podle listu New York Times vyjednávání, kterého se účastnili senátoři McCain a Lindseyová a evropský diplomat B. Léon, dospěla k bodu, kdy armáda slíbila propustit dva prominentní vězně a Muslimské bratrstvo slíbilo snížit počty protestujících. Nic se ale nestalo. Druhý den bylo zahájeno tzv. bezpečnostní řešení – fráze používaná vládou v Sýrii před dvěma lety. Armáda se rozhodla dělat to, co umí nejlépe: řešit problémy přímočarým násilím, a ne složitým politickým procesem. Armádní záruky zákonnosti a demokratizace, učiněné během puče, byly pouze iluzí.

Ukázalo se, že je snadné svalit vinu na protestující. Rovnice islamista = terorista, kterou se brání generál Sísí, stojí na reálné nevoli vůči islamistům. Není tolik překvapivé, že sekulární, nacionalistické a především majetné kruhy se na politiku stále ještě dívají prizmatem konfrontace sekulárního nacionalismu a lidového islamismu, ani to, že pro armádu platí desetiletí staré motto, že s teroristy nelze vyjednávat.

Teď se ale ukazuje, že konfrontace mezi islamistickými „internacionalisty“ a egyptskými nacionalisty je stále vlivné schéma u velké části Egypťanů. Je pravda i to, že islamisté svou šanci ve volbách dostali, ale za rok u moci se jim na tom nepodařilo nic změnit. Nevyužili porevoluční demokratické aspirace, neposílili volené instituce, soudy a média a nelegitimizovali se jako politická strana. Naopak, svou krátkozrakou politikou tyto instituce oslabili a sami si podřezali větev.

Válečná logika Armádě se podařilo nespokojenost s islamisty využít a vybičovat nehezký „většinový instinkt“, jak píše politolog Adam Shatz, do legitimizace svého „boje proti teroru“. Jak velká část Egypťanů násilné řešení podporuje, je těžké odhadnout. Existují nicméně dva názorné výzkumy veřejného mínění, zveřejněné na serveru Al Monitor. Podle jednoho z nich, Basíry, pouze 20 procent Egypťanů sympatizovalo s protesty. Podle Centra Ibn Chaldún 57 procent věřilo, že protestující jsou teroristé nebo že jsou mezi nimi teroristé. 63 procent podporovalo rozpuštění protestů, většina však nenásilně. Přestože alespoň Centrum Ibn Chaldún je známo svým negativním postojem k islamistům, čísla se jeví jako realistická – zhruba odpovídají podpoře Mursího v prvním kole voleb (25 procent).

Zajímavý je spíše souhlas s vyklízením. Silný odpor proti Muslimskému bratrstvu, vyjádřený na demonstracích 30. června, je posilován rétorikou armády a státními médii. Neustále vysílané obrázky opevnění protestů a zprávy o mučení v protestních táborech (mj. publikované Amnesty International) připravily půdu pro to, aby politická strana byla prohlášena za teroristy. Po násilném rozpuštění protestů už tento obrázek posiluje samotné násilí ze strany islamistů.

Do násilí se však zapojili protiislamističtí civilisté. V ulicích se ve dnech po 14. srpnu tvořily spontánní check-pointy, na kterých docházelo mj. k vyhledávání islamistů a krádežím.

Násilí se rychle stalo nástrojem delegitimizace protivníka, kterým manipulují obě strany. Islamistická okupace náměstí byla spíše nenásilná, ale ke střetům s policií docházelo jinde. Po policejním zákroku se zase ukázalo, že policie neprovedla žádná opatření na ochranu citlivých objektů. Zejména kostely se policie nedovolaly.

Dlouholetý komentátor Egypta Issandar Armani se obává, že armáda o ozbrojenou konfrontaci stojí – v konečném důsledku občanská válka vždy posílí ochránce řádu a pořádku. Politické vakuum „Bezpečnostní řešení“ podpořily všechny sekulární strany, koptská církev, a nepřímo Al-Azhar. Hloubku podpory armádě ukázaly reakce na odstoupení Muhammada Baradeje. Jeho vlastní Národní fronta spásy jej tvrdě odsoudila za útěk před zodpovědností. Armádní násilí a návrat policejního státu odsuzují na liberální scéně prakticky pouze izolované osobnosti a lidskoprávní organizace. Liberální scéna mlčí nebo ospravedlňuje armádu. Ukazuje se, že pouze armáda má akceschopnost a politický plán – teď především negativní – zničit Muslimské bratrstvo a postavit na tom legitimitu jakési nacionalistické vlády.

To, co kritici vyčítali Mursího vládě, tedy že brání zapojení ostatních politických sil, se teď zcela obrátilo. Přestože práce na ústavě pokračuje, jen těžko si lze představit, že se do roka budou konat smysluplné volby.