Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Egypťané říkají: Dost!

Jan Šnaidauf / Ed. 22. 2. 2016

Není žádným tajemstvím, že vládní režim v současném Egyptě je značně autoritářský a nejedná v rukavičkách s těmi, kterým se tento stav nezamlouvá a dávají svou nelibost otevřeně najevo. Důvodů pro odmítavý postoj vůči vládě přitom není málo. Prezident Husní Mubárak, bývalý generál letectva, je v úřadě již od roku 1981, kdy byl zavražděn jeho předchůdce Anwár as-Sádát. Tehdy následovalo vyhlášení výjimečného stavu, který trvá po celé Mubárakovo prezidentské období až dodnes. Jeho součástí jsou rozšířené pravomoce policie, cenzura a striktní zákaz nepovolených aktivit, jako jsou demonstrace, ale i třeba existence nezávislých nevládních organizací.

Zdá se jasné, že v zemi, kde se během 25 let nevystřídá hlava státu a navíc platí výjimečný stav, není podle našich demokratických měřítek něco v pořádku. A skutečně není. Vláda se vždy tvrdě vypořádávala se všemi, kdo nesli podíl na teroristických útocích proti turistům, což bychom jí snad nemuseli mít tolik za zlé. Se stejnou vehemencí se však neváhala obrátit ani proti kritikům, kteří se „provinili“ pouhým otevřeným nesouhlasem. Represe a zatýkání byly pravidle– odhady hovoří až o 30.000 osobách vězněných z politických důvodů – a výjimkou nebyly ani případy zmizelých osob, mučení nebo mimosoudních poprav. Samotná mohutná budova ministerstva vnitra v Káhiře tak budila a budí hrůzu kolemjdoucích.

V roce 2003 se zdálo, že by se s určitým uvolněním politického ovzduší přeci jen mohlo zablýsknout na lepší časy. Další prodloužení výjimečného stavu tuto naději ovšem definitivně zhatilo. Následkem byla přinejmenším skutečnost, že někomu již přeci jen začala docházet trpělivost. Nutno říci, že zdaleka ne všem: v Egyptě převažuje obyvatelstvo roztroušené po venkově a menších městech, které zápasí s životními problémy a na politickou angažovanost mu nezbývá vůle ani energie. Svoji roli přitom samozřejmě hraje i nedostatečná informovanost a špatná úroveň vzdělanosti.

Bastiony nesouhlasu jsou proto především velká centra – Káhira a Alexandrie, i zde však jen relativně úzký okruh vzdělaných lidí a mládeže, často označovaný za intelektuální elitu. Jsou to ti, kteří v prosinci 2004 založili Egyptské národní hnutí pro změnu, jehož mottem se stalo jednoduché „Dost!“ (arabsky kifája). Krátké a nevinné slovo, které však dokáže vládnoucí kruhy bytostně iritovat, neboť naznačuje: naše trpělivost je u konce, pryč s vámi! Kifája, jak se hnutí začalo všeobecně říkat, začala postupně sílit, když se pod jejím heslem seskupily podobně laděné skupiny.

Co následovalo, bylo na egyptské poměry doslova revoluční: Káhira zažila první nezakrytě protirežimní demonstrace, začalo se otevřeněji mluvit o politických změnách. Významným prvkem hnutí byla a je mládež, která svým náhlým a neočekávaným aktivismem dokázala na čas zasáhnout velkou část káhirského obyvatelstva – rozdávali letáky, provolávali hesla a působili v zatuchlé atmosféře egyptské politiky jako spadlí z nebe. Kifája navíc dokázala dobrým způsobem pracovat s médii, dokázala zaujmout svým sarkasmem i používáním neotřelých zesměšňujících prostředků. Reakce režimu na sebe ovšem nenechala dlouho čekat: demonstrace byly rozháněny, došlo k zatčení nejznámějšího opozičního politika Ajmana Núra, vyzkoušený represivní aparát se opět jednou osvědčil.

Proč tolik rozruchu právě v roce 2005? V září se totiž konaly egyptské prezidentské volby. Mubárak v nich opět drtivě vyhrál s údajným ziskem 88% hlasů. Výsledky byly zmanipulované, jak potvrdili mezinárodní pozorovatelé. Ale i kdyby nebyly, generál by stejně získal vysoko nad polovic hlasů. Naplno se ukázala smutná skutečnost, že Kifája a celé opoziční hnutí je neschopné zvrátit situaci ve svůj prospěch, protože nedokáže oslovit masu egyptské populace mimo svoje osvědčené publikum. Nemá k tomu ani prostředky, protože vnitrostátní média jsou pod důslednou kontrolou režimu, ale ani příliš pochopení pro své myšlenky ze strany většiny obyvatelstva, které se spokojí s dostatkem chleba a silným a nebojácným vůdcem v čele státu. Zatím!

Kifája a další podobné skupiny nesmějí vzdát svůj běh na dlouhou trať a musejí své „Dost!“ opakovat tak dlouho, až dolehne i do nejodlehlejší vesnice. Ale vedle toho musíme my v Evropě a USA dělat to, co jsme dosud zoufale zanedbávali: dávat dostatečně důrazně najevo, že s egyptskými represemi se nehodláme smířit, že si skutečně přejeme mít na Blízkém východě demokratické státy a že si autoritativní režimy svým chováním opravdu mohou uzavřít kohoutek naší štědré finanční pomoci. Není to jen o Egypťanech, ale i o nás.

Původní vydání: Egypťané říkají: Dost!

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1245
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: