Když byl Muhammad Mursí před rokem zvolen prezidentem, armáda a staré struktury mu vládnutí neusnadnily: rozpustily parlament, omezily jeho pravomoce a přiřkly si nad ním ústavní nadhled. Mursímu se do měsíce a půl podařilo proti armádě prosadit: zbavil ji přímého vlivu na politiky výměnou za to, že v ústavě uzákonil ochranu pod civilním dohledem. Jenže Mursí, místo aby se proti armádě spojil s reformisty, si ještě během léta stačil odcizit i je. Nebylo překvapením, že se proti němu oba póly obrátily, posíleny hlubokou lidovou nespokojeností.

Rychlost změny ale překvapila všechny, přestože náznaky byly čitelné už dřív. Těsně před začátkem protestů se generál Sisí vložil do sporu a pohrozil zásahem. Mursí zůstal v neochotě k ústupkům neoblomný, byť ho k nim vyzývala armáda i Amerika coby spojenecká země Egypta. Zřejmě žil v iluzi, že Muslimské bratrstvo stále ještě podporuje ona volební většina a že má jedinečné právo na vládnutí. Nedozvíme se, zda by vážnou krizi mohl ustát, či zda by demonstrace a protidemonstrace uvalily zemi do delší krize. Armáda mu vlastně nedala ani šanci. Očividně na svou šanci čekala, alespoň podle varování, které Mursímu dala už v listopadu.

Mursí promarnil šanci Tehdy lidé na velkých demonstracích odmítali jak dekret posilující prezidentské pravomoce, tak i ústavu, kterou islamisté jednostranně a proti zbytku politického spektra odsouhlasili. Na podzim se před prezidentským palácem objevil velmi znepokojivý fenomén: bitky mezi ozbrojenými stoupenci Muslimského bratrstva a protestujícími, tedy poprvé mezi samotnými civilisty. Už tehdy bylo nebezpečí občanského konfliktu reálné. Ať už nyní armáda převrat předem plánovala, nebo ne, sehrála znovu – jako v únoru 2011 – svou vděčnou roli zachránce národního smíru.

Hlavní tragédií teď není tolik samotný zásah armády, ale spíše to, že první civilní prezident země promarnil historickou šanci – jak pro experimentování s demokracií, tak i pro Muslimské bratrstvo samotné.

Mursí za svůj rok vládnutí v nejednoduchých podmínkách neuspěl téměř v ničem. Neprovedl žádné ekonomické a sociální reformy, nezorganizoval parlamentní volby, nebyl ochoten spolupracovat na vytváření institucí s ostatními stranami. Během ústavního procesu se mu podařilo rozdělit veřejnost.

Islamisté neměli žádnou pozitivní národní či sociální vizi. Jejich pojem demokracie byl většinový, podle motta „vítěz bere všechno“. Mursí to dokázal nejjasněji během protestů, kdy neuznal legitimitu protestních stížností a trval na zákonnosti své moci. To, spíše než dosavadní chyby, mu nakonec zlomilo vaz a ukončilo první pokus o vládu s volební legitimitou.

Není to tedy jen armáda, ale i islamisté samotní, kdo nerespektoval (omezenou) roli volených institucí. Obnovit vážnost, akceschopnost a nezávislost voleného úřadu zůstává výzvou, na kterou teď sotva kdo dokáže odpovědět. Ani většina vůdců z reformního tábora nejevila v posledních měsících schopnost oprostit se od politikaření a spojit se kolem (demokratického) politického projektu. Mursí ale promarnil šanci i pro vlastní hnutí. Vládnutím zaměřeným jen na posilování svých pozic ve státě zdiskreditovala Strana svobody a spravedlnosti (FJP) ambice politického islámu. Kontrast k Mursího FJP paradoxně představuje salafistická strana Núr, která se nakonec nezachovala ideologicky, Mursího během krize opustila a teď je schopna si během vyjednávání s armádou diktovat podmínky. Pokud se FJP nereformuje a neosvobodí od poručnictví hierarchických struktur náboženského hnutí, další šanci na vládnutí nedostane.

Lze si ale představit vývoj podle vzoru turecké islamistické strany Refah, která v roce 1997 byla také odstavena od vlády vojenským převratem. Dnešní méně ideologická AKP se od ní odštěpila a naučila se dělat pragmatickou, úspěšnou politiku, a dokonce vést nejdelší demokratické období v Turecku.

Bude armáda vládnout?

Mursího oponenti zákrok vesměs přivítali: vláda národní armády byla pro ulici v tu chvíli přijatelnější než Mursího pokračování. Po zásahu ovšem rostou obavy z ničivých důsledků násilí pro sociální pletivo společnosti a také pro opětovnou militarizaci státu. Armáda už vládla Egyptu rok a půl: nekompetentně, jednostranně a násilně. Vládnout zemi v krizi, kterou čekají drsné ekonomické reformy, která se naučila vzpouře a která je dnes rozdělená, neodvratně zdiskredituje každého, kdo se ujme zodpovědnosti.

Reformisté dávají armádě šanci na zlepšení situace, včetně organizátorů protestního hnutí Tamarud a politických stran. Věří, že armáda je potřebuje pro zpětnou legitimizaci převratu, a že tedy budou mít páku na armádní rozhodování.

Egypťané navíc po dvou letech nehybnosti a politikaření na akceschopnost armády spoléhají. Je největší koherentní společenskou elitou a tím třetím pólem, který je potřeba, dokud trvají společenské konflikty. Ovšem v politickém rozhodování je jako bezpečnostní instituce napojená na silnou ekonomickou skupinu nevyzpytatelná.

V horším případě bude jednat pomalu, bez vize a bude řešit společenské problémy policejními metodami či štvavým nacionalismem jako dosud. Navíc ještě není jasné, jak hluboký společenský konflikt převrat způsobil. V lepším případě se armáda poučila, zachová se racionálně a umožní rychlý přechod k novým volbám. Její poměrně rychlé a rozhodné kroky tomu zatím nasvědčují. Zejména to, že dosáhla dohodysMuhammadem Baradejem, je jakousi liberální zárukou intencí armády.

Soudě podle výsledku dosavadních vlád armády a islamistů, není dobré očekávat příliš. Reformisté, třetí pól egyptské politiky, zůstávají spíše pasivní. Ovšem negativní zkušenost s předchozími vládami a posílení důvěry ve schopnost lidové sebeobrany z konce června přece jen Egypt výrazně posunuly. Egypt je tedy opět v roce nula, ale určitě o dost zkušenější.