Tusk je vzděláním historik. Tento fakt nepodceňujme. Dobře věděl, jaké bylo postavení jeho země v minulosti a podrobně znal chyby generací svých předků. Váží si idejí, ale má nedůvěru k ideologiím. Navíc pochází z okolí Gdaňsku; území, přes které se dějiny 20. století několikrát přehnaly a ve kterém zanechaly nesmazatelné stopy. Do třetice je část jeho rodiny kašubského původu. Na tomto drobném slovanském etniku žijícím v dnešním Pomořském vojvodství zůstaly ještě patrnější jizvy po dějinách. Kašubové včetně předků Tuska totiž museli na konci 2. světové války narukovat do wehrmachtu, za což se jim mstily vlády poválečného Polska. I z těchto důvodů byl Tusk tak trochu jiným politikem, než jaké v našem regionu známe.

Pomalejší rozjezd gdaňského liberála

Po angažmá v opozičních studentských organizacích v 80. letech vstoupil Tusk do vrcholné polské politiky poměrně pozdě. Zatímco první generace politických elit sbírala zkušenosti při jednáních u kulatého stolu mezi vládou a opozicí, či v posledním (tzv. kontraktovém) sejmu lidového Polska, Tusk nastupuje do celostátní politiky až v roce 1991. Jako předseda Liberálně-demokratického kongresu, uskupení čerpajícího z gdaňské liberální školy, získává poslanecké křeslo. Ač sejm z roku 1991 vydržel pouhé dva roky a vláda ve stejné době vystřídala hned tři premiéry (přesněji jednu premiérku a dva premiéry), jednalo se o skutečný formativní parlament pozdější polské politiky. Díky absenci volebního prahu se do parlamentu dostalo neuvěřitelné množství stran a straniček a tzv. první sejm III. republiky byl skutečnou školou politiky. Ideové proudy, které se prosadily v letech 1991-1993, tvoří polskou politiku dodnes.

To je ostatně i příběh liberálně-konzervativních sil, které do sejmu tehdy přivedl Donald Tusk. V dalších volbách jeho uskupení sice neuspělo, ale hned o rok později se přičleňuje k opoziční Unii svobody. Po působení v senátu v letech 1997-2001 spoluzakládá ještě v roce 2001 Občanskou platformu. Během dvou let ukazuje svoji hlavní politickou přednost – schopnost zbavit se svých stranických konkurentů. Z Platformy odchází dosavadní předseda Maciej Płażyński a klesá i význam třetího spoluzaložitele Platformy, Andrzeje Olechowského. Platforma se hned v roce 2001 stala nejsilnějším opozičním uskupením a následně v roce 2004 vítězí v prvních volbách do Evropského parlamentu za polské účasti. Tusk se nese na vlně úspěchu a na jaře 2005 oznamuje kandidaturu na prezidenta.

Supervolební rok 2005 však přichystal Tuskovi hned dvě velké porážky. Nejdříve jeho strana těsně prohrává s Právem a spravedlnost parlamentní volby, aby se následně musel ve druhém kole prezidentských voleb sklonit před Lechem Kaczyńským. Platforma pak překvapivě nevytvořila koalici s Právem a spravedlnost a mnohé zdroje tvrdí, že zde bylo na vině především Tuskovo ego, které se nedokázalo přes prohru přenést.

Politika úsměvů

Hned v dalších volbách se Tusk triumfálně vrací. V roce 2007 se stává premiérem a jeho Platforma tvoří klidnou koalici s Polskou lidovou stranou. Tusk navíc vítězí ve všech dalších volbách. Jeho politický styl se kromě schopnosti rozdělit funkce a panovat ve straně vyznačuje i dalšími charakteristikami. Tusk těží z propracovaného PR. Tzv. politikou úsměvů zakrýval slabou odhodlanost k radikálním reformám penzijního či zdravotního systému. Na druhou stranu mu přívětivá tvář pomáhala získávat zahraniční kontakty a v rozhodujících okamžicích – např. před posledními parlamentními volbami v roce 2011 – přinesla více hlasů než buldozeří přístup jeho hlavního politického soka, Jarosława Kaczyńského. S výborným PR souvisí i programová obratnost. Třebaže bychom ho dle politického rodokmenu zařadili mezi ryzí gdaňské liberály, dokázal vždy jít tu na jednu, tu na druhou stranu. Před deseti lety prohlašoval, že čím starší má dcerku, tím je konzervativnější. V posledních letech v premiérském křesle zase v jednom rozhovoru zmínil, že čím déle vládne, tím více se stává sociálním demokratem.

Jakkoli ekonomové s Leszkem Balcerowiczem na čele zlomili nad Tuskem pro jeho strach z velkých reforem hůl, nelze říci, že by mu tento přístup politicky škodil. Přes neustálé brblání Poláci vnímají, že jsou to právě vlády Donalda Tuska, které převedly Polsko z postkomunismu do další etapy rozvoje. Polsko se stalo vlivným členem EU a mezinárodního společenství, což dokládá právě jmenování Tuska předsedou Evropské rady.

Řadu dovedností, které má Tusk zaznamenané ve svém politickém životopisu, nebude moci v nové funkci využít. Spíše než vládcem bude muset být diplomatem a vyjednávačem, což nebyla při dlouhodobých přích jeho silná stránka. Dokázal spojovat část své strany proti jiné, nikoli je sjednocovat. Kariéru také nebude budovat na PR, leč na dosažených dohodách. Naopak programová opatrnost a ideová pružnost mu mohou přinést vliv ve všech hlavních městech EU. Stejně jako je Polsko po sedmi letech s Tuskem na čele docela jinou zemí, lze čekat, že se s ním promění i pozice předsedy Evropské rady. Je totiž ze zcela jiného těsta, než byl Herman van Rompuy.