Detailní výsledky průzkumu jsou k dispozici na interaktivních webových stránkách trendy.amo.cz.

 V nedávném komentáři  jsme vytýkali Koncepci zahraniční politiky ČR nedostatek vize. Co platí pro tento strategický dokument, však nemusí být pravda pro samotné tvůrce praktické politiky. Ti mají na celou řadu zásadních otázek jasný názor, což je jedním z jednoznačně pozitivních zjištění našeho průzkumu. Jeho výsledky popírají celou řadu tradičních klišé a mýtů.

Jestřábi, rusofobové a euroskeptici?

Česká republika by podle respondentů měla provozovat aktivní zahraniční politiku a asertivně hájit národní zájmy, a to především prostřednictvím mezinárodních organizací. Naprostá většina respondentů se shoduje v tom, že bychom měli důrazněji usilovat o obsazování vysokých mezinárodních postů českými kandidáty. Aktivnější by měli být zejména politici, jejichž působení v mezinárodní aréně hodnotí čtyři pětiny dotázaných jako neúspěšné. Často kritizovaná pasivita je tedy vnímána jako problém i v rámci zahraničněpolitické elity.

Malá Strana také není plná euroskeptiků, rusofobů a jednostranně proamerických jestřábů. EU z průzkumu vychází jako jednoznačně nejdůležitější mezinárodní organizace, jejíž význam by navíc měl v příštích letech dále růst. Elity příliš neholdují ani „zuřivému atlantismu“. Vztahy se Spojenými státy si na školní stupnici zasloužily čistou dvojku, což USA řadí „jen“ do lepšího průměru. Očekávání pro příštích několik let je pak jednoznačně pozitivní, a to navzdory přesvědčení o nevyhnutelném oslabení transatlantické vazby.  Ani se syndromem „opuštění“ to tedy nakonec nebude tak horké.  Rusko si sice zasloužilo horší trojku a umístění na chvostu žebříčku (hůře je na tom jen Čína a Ukrajina), ale také u něj je výhled do budoucna příznivý – jak ve vztahu k ČR, tak v rámci spolupráce NATO-Rusko.

Regionální vztahy: dobří sousedé

Nejoptimističtější poznatky z výzkumu se týkají role ČR v regionu a jejích vztahů se sousedy (s výjimkou Rakouska). Zmínka o nejlepších úrovni spolupráce v novodobé historii patří již mnoho let do kánonu státních návštěv, výsledky ji však více než potvrzují. V případě Slovenska, které si zasloužilo téměř čistou jedničku, nejde o žádné velké překvapení. Nad očekávání příznivé jsou ovšem údaje pro Německo a Polsko, které s průměrem 1,6 sdílejí pomyslnou stříbrnou příčku v kvalitě vztahů. Důležitost tohoto zjištění podtrhuje skutečnost, že Berlín z ankety vychází jako zdaleka nejvýznamnější partner Prahy, následovaný Washingtonem, Bratislavou a Varšavou. Také otázky ohledně visegrádské spolupráce ukazují, že regionální iniciativy by do budoucna mohly (a měly) být velice důležitým nástrojem české diplomacie.

Aktuální problémy: spíše zataženo

S tímto optimismem však kontrastuje postoj ke konkrétním aktuálním problémům. Nejmarkantnější je to v případě arabských revolucí, kdy v prosazení demokracie věří jen každý sedmý a drtivá většina naopak předpokládá negativní dopad na bezpečnost EU i její vliv v regionu. Hluboká skepse panuje také v otázkách překonání ekonomické krize či budoucnosti euro-americké spolupráci ve vztahu k misi v Afghánistánu. Negativní konotace pak vyvolává průnik migrace mezi nejdůležitější témata ČR i EU, a to především s ohledem na relativně malý podíl přistěhovalců v české populaci.

Přes tyto dílčí body a některé další otazníky (např. význam přičítaný energetické bezpečnosti, který až hraničí s posedlostí tímto tématem) však z průzkumu vystupuje celkově pozitivní obraz o názorech a přesvědčeních politiků, diplomatů a expertů. Česká zahraničněpolitická komunita na tom nakonec nemusí být tak špatně, jak jsme si zvykli tvrdit.