Co tě vedlo zrovna k tématu uprchlíků?

O problematiku migrace jsem se zajímala dlouhodobě, koneckonců sama o sobě ráda říkám, že jsem ekonomickou migrantkou, protože jsem několik let žila a studovala v Německu. To téma se mě osobně i lidsky dotýká, byla jsem na stáži v neziskové organizaci ve Francii. Tam jsem se potkala s řadou uprchlíků, což mě oslovilo. A pak přišla ona mediálně výrazná kampaň ohledně možného přijetí patnácti syrských uprchlíků do České republiky, přibližně před rokem.

Právě tato událost tě vedla k založení vlastní iniciativy?

Ano, v podstatě ano. Vzpomínám si dodnes na konkrétní rozhovor ministra vnitra Milana Chovance v Otázkách Václava Moravce, kde řekl, že si přeje, aby tito přijatí uprchlíci byli etničtí křesťané. Česká společnost se problematikou uprchlictví vůbec nezabývala, ale na toto tenkrát zareagovala spousta lidí, kteří do té doby o téma uprchlíků nejevili zájem. A když jsem viděla, že se zvedá vlna zájmu a otázek, tak jsme s Tomášem Jungwirthem, který se mnou stránku založil, měli silnou potřebu na to zareagovat. Jelikož jsme byli v zahraničí, tak facebooková stránka se zdála nejlepší možností.

A jaký je hlavní cíl stránky Česko vítá uprchlíky?

Zejména dodat informace a argumenty lidem, kteří mají nějakou hodnotovou pozici, ale nemají dostatek informací. Naším primárním cílem není přesvědčovat lidi, kteří jsou zarytými odpůrci uprchlíků, ale spíše podporovat ty, kteří už mají podobné smýšlení jako my, nebo jsou zatím jen lehce nakloněni. Koncentrovat dosud rozdrobené informace o uprchlické problematice na jednom místě, aby byly dostupné. Velmi rádi bychom také, aby stránka nesloužila jen jako nástěnka, aby byla prostorem k diskuzi. Pokud se objeví slušný příspěvek s relevantním dotazem na nás či podnětem k diskuzi, tak odpovídáme. Ale na zjevné urážky nebo výkřiky do tmy zpravidla nereagujeme.

Dostáváte urážlivé či výhružné příspěvky často?

Čas od času dorazí nějaký podobný příspěvek v soukromé zprávě. Občas, když dorazí hodně nenávistný komentář, tak ho zveřejníme. Má to pozitivní efekt, protože řada lidí se lekne a řekne si, že tohle už je opravdu hodně za hranou. Já osobně s nenávistnými útoky moc problém nemám, ale například Tomáš už „visí“ na White Media. Naštěstí nemáme žádnou fyzickou kancelář, fungujeme na „online“ bázi, takže se tím prostor pro útoky také snižuje. Ale je pravda, že bychom rádi tu jen „online“ verzi přesunuli i do něčeho „offline“. Rozrostli se, začal spolupracovat na větších projektech třeba s jinými neziskovkami.

Jakým směrem ty nenávistné příspěvky míří?

Opakuje se, že jsme jen něčí přisluhovači, obvinění, že jsme loutky, a kdo nás platí. Což je paradoxní, protože to celé děláme opravdu zadarmo, ve svém volném čase. Na rozdíl od většiny neziskových organizací ani nedostáváme žádné příspěvky. Jinak se většina nesouhlasných příspěvků točí kolem problému s přijímáním informací. Často je u lidí totiž vidět, že už informace ani slyšet nechtějí, nevěří médiím. A pokud nám někdo pod sdílený rozhovor s člověkem, který byl v Bělé pod Bezdězem, napíše, že tomu, co říká, nevěří, nebo pokud hodlá přijímat informace od jediného zdroje, a tím je Islám v ČR nechceme, pak není možnost ho přesvědčovat a ani to nemá cenu.

Jak ty informace filtrujete nebo vybíráte?

Snažíme se nejen sdílet články, ale i ukazovat pozitivní příklady. V Česku je spousta lidí, co chtějí pomáhat, a nejsou vidět. Snažíme se ukazovat jejich příklady a příběhy, aby ostatní viděli, že v tom nejsou sami. Rádi bychom i vyvraceli nepravdivé informace, ale na to momentálně nemáme kapacity, na rozdíl třeba od HateFree. Navíc s čísly a fakty je obecně problém, protože situace se neustále mění. Neexistuje jednotný systém, jak ty upchlíky počítat, zda jen, ty co jsou registrovaní u UNHCR, nebo podle jiného klíče. Proto se obecně snažíme věnovat spíše tomu hodnotovému a morálnímu rámci než statistikám.

A jaký je hodnotový postoj české společnosti?

Česká společnost byla dlouho homogenní, nepřivyklá na cizince. Na druhou stranu v devadesátých letech jsme přijali hodně uprchlíků, řada z nich byli muslimové, a mám pocit, že k žádné nyní proklamované islamizaci nedošlo. Řadě lidí chybí osobní zkušenost, ale je spousta lidí, kteří ji nemají, a přesto se k uprchlíkům staví pozitivně. A média většinově situaci moc nepomáhají. Situaci úplně nezvládly, migraci od začátku prezentovaly jako problém. Prezentují situaci, jako že se sem nyní blíží masy lidí, kteří znamenají nebezpečí.

Jaké jsou nejčastější mýty a omyly prezentované v médiích a rezonující ve společnosti?

Nejrozšířenějším společenským mýtem je právě to, že migrace je problém. Migrace je přirozený jev. Vždy byla a vždy bude, a i když se jí budeme snažit zabránit, tak si lidé najdou jiné cesty. Místo abychom si přiznali, že reálně se to dít bude, a šli to nějak vyřešit. Ale mám pochopení pro lidi, kteří mají obavy. Křičet na demonstraci „náckové vypadněte“ nedává smysl, protože kam by šli, to by z nich byli také migranti. Ale obě ty skupiny tady spolu budou muset žít, musí najít způsob, jak spolu koexistovat. A nepopiratelný fakt je, že uprchlíci jsou ve složité situaci a my pomocí jim zase o tolik nepřijdeme, což by měl být náš přístup.

Jaký je dle tebe přístup ČR k uprchlíkům?

Ještě v Německu jsem byla zapojena do několika kampaní, kdy se jednalo o pravidelném přesidlovacím programu. Jednali jsme s radnicí, byla zde řada dobrovolníků nadšených pro věc. Všichni se navzájem informovali. To je jedna z hlavních věcí, které v ČR chybí. Stát nekomunikuje, stačí, aby třeba dobrovolníkům na Hlavním nádraží dával dopředu vědět, kdy nějaká velká vlna dorazí. Celkově mám pocit, že se náš stát snaží uprchlíkům pobyt tady u nás co nejvíce znepříjemnit, aby sem nikdo nejezdil. To je jeho strategie.

Přesto dobrovolníci na nádraží stále chodí. Tak kde vzniká ve společnosti ten „problém“?

Mám pocit, že uprchlíci v české společnosti teď plní roli, kterou zastávali Romové. Rasismus, my versus oni, společný nepřítel vlastně plní sociologickou roli při identifikaci se. Uprchlíci, potažmo muslimové, tak teď plní roli toho společného nepřítele. Plní roli obětního beránka. Na jednu skupinu se svede všechno, a ta může za všechno, za celou naši situaci. Celé je to vlastně paradoxní.

Paradoxní? V čem?

Zajímavé je, že nejvíce nenávistní lidé se „rekrutují“ z řad sociálně znevýhodněných lidí, kteří třeba neměli přístup ke vzdělání nebo jiným výhodám. Což částečně vede k postoji, jaký mají. Přitom paradoxně východiskem by bylo, kdyby si tato uvědomila, že oni byli nebo jsou znevýhodněni, stejně tak uprchlíci jsou znevýhodněni, a jejich problém je tedy společný a jsou na stejné lodi.

Řadě lidí vadí nedávno odhalené svým způsobem podvádění uprchlíků, kdy se i lidé z jiných států vydávají za Syřany.

Ano, ale Syřané nebo ne, ve finále jde obou těm skupinám o to samé – dostat se někam a zlepšit svůj život. A jsou pro to ochotni hodně obětovat a riskovat. Je to pochopitelné, všichni máme potřebu jít za lepším, já jsem to udělala taky. A nikdo to nezpochybňoval, nikdo neříkal „ty jsi ekonomická migrantka“, to by si nikdo nedovolil. Naopak všichni to oceňovali. Spousta lidí jede na Erasmus a nikdo to nezpochybňuje. Teprve, když si tohle „dovolí“ někdo mimo Evropu, tak je problém. Žijeme v bublině, kdy v porovnání s jinými lidmi řešíme úplné zbytečnosti. A neuvědomujeme si, že jsme vyhráli loterii života tím, že žijeme tady.

Jak to, že se výrazná vlna uprchlíků zvedla až teď?

Většina ze světových uprchlíků, byť někteří by se asi nedali označit za uprchlíka v právním slova smyslu dle Úmluvy o postavení uprchlíků, je pouze vnitrostátně přesídlena. Tak tomu bylo i v případě Sýrie, kde konflikt trvá už více jak čtyři roky, ale příliv uprchlíků do Evropy zažíváme až v posledních letech. Teprve když se tamní konflikt rozrostl z několika regionálních do celostátního, tak začali lidé prchat do jiných zemí, zpravidla těch okolních, kde jich stále zůstává většina. Ale po měsících či letech v uprchlickém táboře, nevybaveném základním hygienickým zařízením a občanskou vybaveností pomalu začínají chápat, že konflikt v jejich zemi není dočasný. A že jejich pobyt v táboře by nebyl dočasný. Tak se začínají přesouvat jinam. Na jejich místě bych udělala to samé. Proto ta vlna až nyní, byť média její velikost zveličují. Skutečná hrozba pro naši společnost totiž tkví jinde.

A kde?

Největší hrozbou je, že zapomeneme, kdo jsme. My jako Evropa, naše společnost, jsme postaveni na solidaritě a základech humanismu. A lidská rovina se teď ve vztahu k uprchlíkům vytrácí. Dochází k ignorování jejich práv. Nebezpečí je, že teď je ostrakizována jedna skupina, což je špatný precedens, protože příště to může být někdo jiný. Můžeme si za chvíli říct, že si vlastně nemůžeme dovolit pomáhat ani lidem s postižením. A poté dalším, zase jiné skupině. A naše společnost jako celek by se vrátila zpět daleko do minulosti. Nebojím se, že nezvládneme uprchlíky po finanční nebo kulturní stránce. Bojím se, že naše společnost tu situaci nezvládne hodnotově.