Satira Stanleyho Kubricka z roku 1964 přetváří v mrazivou frašku ignoranci lídrů, mezinárodní paranoiu i závody ve zbrojení. Válkychtivý generál rozkáže provést jaderný útok na Sovětský svaz, který ale mezitím tajně vybudoval automatický systém totálního protiúderu, který by celou planetu proměnil v místo bez života, tzv. zbraň soudného dne.

Na počátku studené války stálo zásadní přecenění arzenálu soupeře. Bylo nutné rivala zastrašit ochtotu jaderné zbraně použít, a přitom ho nevyprovokovat k tomu, aby se k nim sám v panice uchýlil. Stratégové studovali teorii her a vyvinuli doktrínu vzájemně zaručeného zničení (MAD), podle níž na sebe oba bloky namířily hlavice. Rezignovalo se na obranná opatření, obě strany měly ve vzduchu neustále letadla a zbraně přesouvaly nepřetržitě, aby nebylo možné všechny vyřadit naráz.

Právě nutnost zajistit akceschopnost i při vyřazení civilního velení vedla Eisenhowera k autonomii armády. Udělil jí pravomoc nařídit v mimořádné situaci jaderný útok, čímž byl jeho nástupce JFK zcela zděšen. Na truc Kennedymu, který nařídil opatřit nukleární zbraně bezpečnostními kódy, dala armáda všem jako kód osm nul. Dan Lindley ve své studii píše generálovi, který Rusy „roztříská, ještě než vzlétnou“. Na připomínku, že toto není národní politikou, odvětil: „To je mi fuk, je to moje politika. Tohle udělám.“ Jak znepokojivě tuto odvěkou nedůvěru mezi armádním a civilním velením vystihl film generálovou replikou „válka je příliš důležitá na to, aby se nechala na politicích“.

V Divnoláskovi je klíčový onen mechanismus automatické nukleární reakce, který se až do nedávna zdál fantasmagorický. Když ale Eric Schlosser a Nicholas Thompson zpovídali bývalé sovětské vojenské představitele, zjistili, že život opět napodobil umění. V 80. letech se Sověti obávali, že USA rozpoutají jadernou válku. S vynalezením zbraní, které mohly učinit celou planetu neobyvatelnou, se ve studené válce dostavila nová zodpovědnost pro lidstvo, jak vést konflikt. Reagan změnil pravidla, přišlo mu nemravné opomíjet obranná opatření. Účinná obrana je však podle teorie her destabilizující, protože může stát povzbudit k víře, že omezená jaderná válka s relativně malými ztrátami je uskutečnitelná.

Sověty toto zneklidnilo, sami přestávali v závodech ve zbrojení stíhat, a proto skutečně jakousi odstrašující zbraň soudného dne postavili. Tu ale Američanům nepochopitelně zatajili, stejně jako ve filmu, kde Dr. Divnoláska říká: „Celá pointa takové zbraně je ztracena, když ji držíte v tajnosti. Proč jste o ní neřekli světu?!“

Plán byl takovýto. Pokud by počítač zaznamenal jaderný útok a ze sovětského velitelství by se nidko neozýval, předpokládalo se, že vysocí představitelé byli odstraněni dopadem hlavice. Toto mlčení si měla obsluha zbraně vysvětlit jako začátek nukleární války a systém reakce aktivovat. Celé zařízení bylo údajně míněno též jako pojistka proti ukvapené protireakci a k odstrašení samotných Sovětů. Pakliže se Sovětský svaz bude moct pomstít bez ohledu na úspěšnost amerického zásahu, není nutno ukvapeně reagovat na nejednoznačné signály. Celý tento mechanismus je podle výpovědí stále aktivní.

Tento článek původně vyšel v 1. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.