Od samotného začátku byla velkým problémem Volodymyra Zelenského jeho velmi vágní předvolební kampaň plná kritiky stávajících politických elit, které ale chyběla výraznější vize do budoucna. Tímto neduhem však dlouhodobě trpí prakticky veškeré politické síly na Ukrajině. Kvůli jeho slibům si do Zelenského voliči projektovali své často velmi naivní představy, jež byly mnohdy značně protichůdné. Sám Zelenskyj chtěl do politiky přivést nové lidi, kteří promění tamní scénu. Čerstvě založená strana Sluha lidu ale neměla žádné hluboké kořeny a nebyla nijak ideologicky zakotvená. Brzy se navíc objevily informace, že rychlé nabírání lidí před volbami doprovázelo kupování míst na kandidátce. Nepřekvapí tedy, že Sluha lidu navazuje na letitou ukrajinskou tradici nestabilních politických stran s nejasně formulovaným programem, které sjednocuje jen postava lídra. V rámci uskupení tak velmi brzy vzniklo několik frakcí, jeho poslanecký klub už opustila řada členů a zdaleka ne všichni zástupci prezidentské strany v parlamentu vždy podporují její návrhy.

Problémy nové garnitury jasně ilustruje vláda zformovaná po loňských parlamentních volbách. Jejími členy byli v naprosté většině relativně mladí nepolitičtí odborníci. Do čela kabinetu se pak postavil doposud nejmladší premiér země, kterým donedávna byl pětatřicetiletý právník Oleksij Hončaruk. Velmi brzy se ale ukázalo, že ani tato technokratická sestava není schopná rychlých přelomových změn a po pouhých šesti měsících padla. Nahradila ji současná vláda Denyse Šmyhala. Pro oba „Zelenského“ kabinety je charakteristické, že ve funkci ministra vnitra zůstal ještě z předchozího volebního období kontroverzní Arsen Avakov, jenž je do značné míry symbolem kontinuity s problematickou částí dědictví po předešlé politické garnituře.

V poslední době pak vzbudilo pozornost angažmá bývalého gruzínského premiéra Michaila Saakašviliho, kterého Zelenskyj jmenoval šéfem výboru pro reformy. Saakašvili je přitom ve své domovské Gruzii dávno zdiskreditovaným politikem, který sice proslul efektivními reformami po růžové revoluci v roce 2003, ale zároveň čelil kritice za své autoritářské tendence a obviněním z řady trestných činů. Zároveň nijak nepřesvědčil během svého angažmá na Ukrajině po roce 2014, kdy mimo jiné neúspěšně působil ve funkci gubernátora Oděské oblasti. I za Zelenského tedy v ukrajinské politice zůstávají nebo se do ní vracejí problematické osobnosti z minulosti.

Nevyřešený konflikt

Podle průzkumů veřejného mínění patří mezi největší problémy, který Ukrajince trápí, válka v Donbasu. Proto Zelenskyj ve své předvolební kampani poněkud naivně sliboval její rychlé ukončení. Především mezi příznivci bývalého prezidenta Petra Porošenka se v této souvislosti šířily obavy, že se jeho nástupce bude snažit vyjednat mír za každou cenu a přistoupí na příliš velké ústupky Rusku. Ve skutečnosti se ale Zelenskyj poměrně rychle zorientoval, a přestože i nadále tvrdí, že se mu podaří ukončit válku do konce svého funkčního období, tak v klíčových otázkách neustupuje a působí výrazně asertivnějším dojmem než v době předvolební kampaně.

Pokud jde o konkrétní kroky, Zelenskému se v prvním roce jeho volebního období podařilo po třech letech obnovit jednání v takzvaném normandském formátu, jejž tvoří Ukrajina, Rusko, Francie a Německo. Ačkoliv se prozatím nepovedlo zajistit skutečně funkční příměří, tak je obnovení rozhovorů ze symbolického hlediska důležité jako signál západním partnerům Ukrajiny. Zelenskyj tím totiž dává najevo dobrou vůli a ukazuje, že to není jeho země, kdo blokuje mírový proces. Kromě toho se mu podařilo dohodnout rozsáhlé výměny zajatců. V tomto směru sice vyvstaly kontroverze mimo jiné s předáním muže podezřelého z účasti na sestřelení malajsijského letadla MH17 v roce 2014 Rusku, ale na druhou stranu se na Ukrajinu vrátilo několik nesmírně významných osobností v čele s krymským režisérem Olehem Sencovem či novinářem Romanem Suščenkem, kteří jsou dnes na Ukrajině považovaní takřka za národní hrdiny a symbol ruské zvůle.

V zahraničněpolitické rovině pak nedošlo oproti předchozímu období k žádným výrazným změnám. Potvrdilo to i jmenování vcelku bezproblémových Vadyma Prystajka do funkce ministra zahraničí a Dmytra Kuleby na post vicepremiéra pro evropskou integraci (po změně vlády si prohodili své pozice). Ani jednoho z nich nelze podezřívat z jakýchkoliv sympatií k Rusku pod vedením Vladimira Putina. Poněkud nešťastně a nikoliv z vlastní viny se Zelenskyj zamotal do dění ve Spojených státech, kde se jeho telefonát s Donaldem Trumpem stal rozbuškou pro pokus o impeachment, jejž si jeho americký protějšek vysloužil kvůli snaze kompromitovat svého politického rivala Joea Bidena.

Prokuratura ve starých kolejích

Na vnitropolitické scéně sliboval Zelenskyj, že bude bojovat proti korupci a spustí hned v prvním roce svého funkčního období smršť reforem. Právě válka s korupcí představovala jednu z největších zkoušek novopečeného prezidenta, protože byl v době své herecké kariéry spojován s kontroverzním oligarchou Ihorem Kolomojským, na jehož televizních kanálech vystupoval. Sám Kolomojskyj by rád zvrátil rozhodnutí z éry Petra Porošenka, kdy mu byla odebrána největší ukrajinská banka Privat, na níž z velké části stál oligarchův vliv. Nakonec ale po dlouhých průtazích parlament v polovině května schválil takzvaný antikolomojského zákon, který by měl spekulace ohledně vrácení zmíněné banky definitivně uzavřít.

Kontroverze naopak působí obsazení funkce generálního prokurátora. Problematického Jurije Lucenka nejdříve nahradil důvěryhodně působící Ruslan Rjabošapka, který na podzim zahájil reformu prokuratury a jehož setrvání ve funkci si přáli i západní partneři Ukrajiny. Na začátku března ale lidé kolem oligarchů Kolomojského a Viktora Medvedčuka, jenž má úzké vazby přímo na Vladimira Putina (kmotry jeho dcery jsou sám Putin a manželka ruského exprezidenta Dmitrije Medveděva), iniciovali v parlamentu vyslovení nedůvěry Rjabošapkovi. Samotné hlasování pak kromě většiny poslanců Sluhy lidu umožnili především formálně nezávislí poslanci a členové parlamentního klubu Opoziční platforma – Za život spojeného právě s Medvedčukem.

Na místo Rjabošapky byla jmenovaná Zelenskému blízká Iryna Venediktova. Ta brzy po svém jmenování začala vyšetřovat exprezidenta Porošenka a také bývalou poslankyni, novinářku a aktivistku Teťánu Čornovol, již nejvíce „proslavil“ brutální útok na ni během protestů na Majdanu v prosinci 2013. Právě fakt, že se Rjabošapka bránil zahájení vyšetřování Porošenka, na které tlačil především bývalý poradce uprchlého exprezidenta Viktora Janukovyče Andrij Portnov, mělo být jedním z hlavních důvodů pro jeho odvolání. Zdá se tedy, že se prokuratura, jež se i přes různé problémy (velkou kritiku si vysloužilo například zveřejnění jmen lidí podezřelých z vraždy novináře Pavla Šeremeta z roku 2016) začala po loňských volbách posouvat z místa, opět vrací do starých kolejí.

 Bez jasné strategie

I přesto rozhodně nelze mluvit o tom, že by k žádným pozitivním změnám nedošlo. Jakkoliv problematické reformní úsilí nastartované po roce 2014 částečně pokračuje a k posunu došlo i u reforem, jež předchozí garnitura blokovala. Tím zdaleka největším úspěchem je zrušení moratoria na prodej zemědělské půdy a faktické zavedení trhu s ní, na které dlouho tlačily mezinárodní instituce v čele s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou unií. Tento posun je mimochodem velmi důležitý i proto, že jde proti veřejnému mínění, jež uvolnění obchodu s půdou silně odmítalo. Ukazuje se, že Volodymyr Zelenskyj není jen čistokrevný populista, který dělá pouze to, co mu přinese politické body. Během letošního roku by zřejmě také měla být dotažena do konce klíčová decentralizační reforma, jež postupně probíhá od roku 2014. V jejím rámci by měly být zásadním způsobem reorganizovány administrativní jednotky a posíleny jejich pravomoci i finanční nezávislost.

Zdaleka největší výzvou je ale pro Zelenského a jeho tým celosvětová pandemie koronaviru. Ukrajina sice poměrně rychle zavedla omezení podobná těm v celé Evropě a pandemie zdaleka nedosáhla takových rozměrů jako v sousedním Rusku a Bělorusku, ale důsledky pro stále křehkou ukrajinskou ekonomiku budou bezpochyby značné. Pořádné nastartování hospodářského růstu je přitom věcí, která se Ukrajině od celosvětové krize z let 2008–2009 nedaří a bez níž se země zásadním způsobem nezmění.

Po prvním roce Volodymyra Zelenského je zjevné, že na Ukrajině nedošlo k žádné katastrofě, které se báli příznivci bývalého prezidenta Porošenka. Ukrajina nekapitulovala před Ruskem, v některých oblastech zanedbaných předchozí vládou došlo k pozitivním posunům, ale zároveň také nenastal žádný zásadní průlom, který by celou zemi od základů proměnil. Parlament se nestal hlasovací mašinou efektivně schvalující reformy a na klíčová hlasování musí prezident přímo dohlížet.

Obecně lze konstatovat, že hlavním problémem Volodymyra Zelenského je značná nekoncepčnost. Ačkoliv tedy k určitým pozitivním změnám došlo, tak současná ukrajinská politika v mnohém navazuje na negativní jevy, které ji dlouhodobě provázejí. Chybí jasná strategie, jíž by se prezident a jeho tým řídil. Celou dobu tedy platí, že se Ukrajina od revolučního roku 2014 pomalými kroky evolučně posouvá vpřed, ale stále nedokáže plnohodnotně nastartovat ekonomiku, zůstává zatížena mnoha patologickými jevy z minulosti a k vytoužené EU má velmi daleko. Aktuálně největší výzva v podobě zvládnutí následků pandemie covid-19 přitom Zelenského ještě čeká.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR. Poprvé byl publikován 24. června 2020 v časopise Demokratický střed.