Evropské i české zemědělství se potýká s řadou problémů, které mohou bez včasného jednání zajít do neřešitelné situace – od ztráty biologické rozmanitosti, přes erozi a degradaci půdy, až po příspěvek ke změně klimatu emisemi skleníkových plynů. Zemědělství v ČR se na celkové emisní bilanci podílí šesti až sedmi procenty (za rok 2018) a podle Vnitrostátního plánu ČR v oblasti energetiky a klimatu se mají emise ze zemědělství v příštích dvaceti letech ještě zvyšovat. Zemědělství je přitom odvětvím, které má při využití udržitelných postupů potenciál ukládat uhlík a případně dostat emise i do záporných hodnot.

Přechodem k udržitelnému zemědělství se zabývá mj. Zelená dohoda pro Evropu, zejména její dílčí strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 a od zemědělce ke spotřebiteli. V jejich realizaci bude hrát významnou roli unijní společná zemědělská politika (SZP), na jejíž nejnovější reformě se po téměř tříletém vyjednávání (zatím neformálně) shodli zákonodárci EU v červnu 2021. Může se ale unijní zemědělství pod novou reformou SZP stát skutečně zelenější?

Od kritiků a aktérů prosazujících nutnost okamžité klimatické akce zaznívá, že nová SZP představuje další promarněnou příležitost, která pod pozlátkem velkolepé reformy pozměňuje dosavadní politický rámec jen minimálně a z velké části zachovává status quo neudržitelného zemědělského modelu. S optimističtějším pohledem lze ale říci, že některé nové nástroje mají ve srovnání se stávající SZP potenciál posílit její účinnost v plnění environmentálních a klimatických cílů. Jestli však státy EU tento potenciál patřičně využijí, bude záležet hlavně na podobě a ambicích jejich strategických plánů, které mají Evropské komisi předložit do konce roku 2021.

Strategické plány podpory SZP jsou jednou z novinek čerstvě schválené reformy. Členské státy v nich předem detailně popíší, jak s přidělenými prostředky naloží. Nový systém uděluje jednotlivým státům EU větší volnost ve výběru vlastní strategie, takže mohou využít vhodných kroků pro řešení regionálně specifických problémů. Na druhou stranu ale tento rámec zvyšuje také riziko, že si státy stanoví méně náročné podmínky v oblasti klimatu a životního prostředí, aby zemědělcům a zemědělským podnikům usnadnily čerpání dotací.

Tato volnost navíc může ohrozit již zmíněné strategie Zelené dohody, které volají např. po vymezení alespoň 10 % ze zemědělské plochy pro rozmanité krajinné prvky (jako jsou mokřady, remízky atd.), a které nová SZP opomíná. Evropská komise má sice pravomoc jednotlivé strategické plány zamítnout, ale pouze pokud nebudou v souladu s unijními zákony. A zatímco hlavní cíl Zelené dohody – aby se EU stala do roku 2050 klimaticky neutrálním regionem s nulovými čistými emisemi – byl nedávno zakotven v Evropském klimatickém zákonu, všechny cíle dílčích strategií Zelené dohody zatím právně závazné nejsou. Otázka, do jaké míry se jimi státy při přípravě strategických plánů budou řídit, tedy zůstává otevřená.

Novým konceptem v SZP pro období 2023-2027 jsou dále např. ekoschémata neboli platby, které mají zemědělce motivovat k nadstandardní péči o životní prostředí a klima. Zatímco státy musejí na ekoschémata povinně vyhradit 25 % z přímých plateb, zemědělci se mohou dobrovolně rozhodnout, zda o ně zažádají. Konkrétní činnosti v rámci ekoschémat zatím nejsou pevně definovány a jejich podoba závisí do velké míry na jednotlivých státech. V ČR by mohla podpořit např. rozvoj ekologického zemědělství nebo agroekologických postupů, které jsou šetrnější k půdě a podporují sekvestraci uhlíku, což může zásadně přispět ke kompenzaci emisí v sektoru zemědělství a lesnictví, a tudíž i k plnění mezinárodních klimatických závazků. Aby ekoschémata splnila svůj účel, čeká členské státy nelehký úkol: nastavit je tak, aby skutečně zlepšila péči o krajinu a životní prostředí, a zároveň dostatečně motivovala zemědělce k jejich čerpání a neodradila je přílišnou náročností.

V českém kontextu, kde zemědělství dominují průmyslové velkofarmy, debatu ovládly otázky ohledně zastropování dotací. V rámci SZP se totiž největší část přímých plateb odvíjí od výměry zemědělského pozemku, což zvýhodňuje převážně velkoprůmyslové podniky oproti těm menším, které se častěji podílejí na fungování lokálních potravinářských sítí a využívají méně intenzivních zemědělských postupů. Zatímco v minulých letech a měsících se diskutovalo o nastavení přísnějšího plošného zastropování plateb v nové SZP, výsledná podoba reformy opatření ponechává na bázi dobrovolnosti. I v tomto případě mají členské státy možnost nastavit si do velké míry vlastní podmínky ve strategických plánech, a to včetně případného zpřísnění limitu pro čerpání dotací velkými podniky. České ministerstvo zemědělství se ale možnosti zastropování dlouhodobě brání.

O tom, jakým směrem se unijní i české zemědělství vydá v v období 2023-2027, rozhodnou příští měsíce. Kromě neformálního schválení reformy SZP v červnu byl návrh nově odsouhlasen i zemědělským výborem Evropského Parlamentu 9. září. Dohodu musí ještě schválit celý Parlament, k čemuž dojde pravděpodobně v listopadu 2021. Jestli se unijní zemědělství skutečně ozelení pak bude záviset hlavně na strategických plánech. Pro sestavení toho českého mohou hrát stěžejní roli i říjnové volby, jelikož finalizace strategického plánu může být jedním z prvních úkolů pro příští vládu.